Geologie a Praha

Vznik každého většího lidského sídla vždy vycházel z přírodních podmínek dané lokality. Největší roli při tom hrály poměry geologické. Z nich zaujímá přední místo nejen charakter hornin, jejich zvětralin (či přímo půd na nich), ale i morfologie terénu (vytvářející určité mikroklimatické podmínky), hydrologické a hydrogeologické poměry, výskyty užitkových nerostných surovin či přímo stavebních hmot, atd. Při zakládání sídel jsou ovšem zohledňovány i další jevy, ovlivněné také geologickými strukturami, jako je křížení dopravních cest či existence brodů na vodotečích apod.

Počátky souvislého osídlení pražské aglomerace spadají až do mladší doby kamenné (neolitu), tj. zhruba před 6000 léty. Preferenci měly tehdy zvláště rovinaté plochy, budované hlinitými úrodnými, převážně eolickými uloženinami, zvláště sprašemi. Expanze osídlení v mladší době bronzové, tj. zhruba před 3000 léty využívala již i pahorkatinné oblasti s méně kvalitními zemědělskými půdami, vroubícími pražskou kotlinu. Ke stavbě hradišť (ať už keltských - př. Závist, nebo slovanských - Pražský hrad, Vyšehrad) byla zase vhodná výrazná návrší s příkrými svahy. Skutečný rozvoj Prahy - co do souvislého zastavění - např. v době Karla IV. a v obdobích na ně navazujících, byl vázán především na písčitoštěrkovité akumulace Vltavy, které v sobě chovají také bohaté zásoby pitné vody.

Moderní rozvoj Prahy - myšleno od konce minulého století podnes - včetně donedávna samostatných obcí z blízkého okolí - dnes v rámci Velké Prahy, která již zaujímá vedle pražské kotliny i její přilehlé svahy a hlavně okolní plošiny, měl z urbanistického hlediska zcela jiné nároky na výstavbu, než tomu bylo doposud či dokonce při samotném vzniku města. Komplikovaná geologická stavba, pestrá litologie, tektonika a existence velkých ploch s mohutnými antropogenními deponiemi vyžadují s ohledem na stále náročnější projekty staveb mnohé specializované výzkumy, které musí rozvoji i přestavbám částí stávajícího města předcházet. Proto je třeba pojednat o mnohých geofaktorových aspektech zevrubně, z různých úhlů pohledu a potřeb. Tomu jsou věnovány následující kapitoly knihy.

Pro přehled úvodem: Území Velké Prahy a její okolí budují pestré směsice hornin různého původu a stáří. Nejstarším útvarem, který tvoří hluboké podloží všech mladších uloženin na celé ploše přiložené přehledné geologické mapy 1:100 000 a vystupujícím na povrch terénu jak v sz., tak jv. části území, je svrchní proterozoikum (dříve algonkiuum), česky starohory. V Barrandienu jeho mocnost obnáší několik km a stáří se udává na více jak 550 mil. let. Převažují v něm různé typy břidlic, drob, buližníků, ale i bazické a kyselé vulkanity. Kadomský horotvorný pochod tyto horniny provrásnil, takže další soubor staršího paleozoika spočívá na svrchním proterozoiku zřetelně diskordantně. Ordovik, silur a devon tzv. pražské kotliny je reprezentován opět různými břidlicemi, pískovci, křemenci, slepenci, ale i vápenci a bazaltoidními vulkanity (zvl. diabasy). Stáří tohoto souboru je udáváno na 500-380 mil. let a celková mocnost obnáší přes 2 km. Starší paleozoikum bylo rovněž zvrásněno a to při orogenezi variské (či hercynské). Oba jmenované celky (proterozoický a spodnopaleozoický) spolu náležejí do tzv. Barrandienu, pokračujícího od Prahy jz. směrem až z. od Klatov.

Mladšího, ale rovněž paleozoického stáří jsou i plutonické masívy - granitoidy říčanského a sázavského typu v jv. cípu mapy. Kontaktní přeměna hornin v jejich okolí ovlivnila i epizonálně metamorfovaný tzv. tehovský ostrov u Říčan.

Nepatrný úsek v sz. cípu mapy náleží karbonu (tj. spodní části mladšího paleozoika). Nezvrásněné sladkovodní písčité sedimenty staré okolo 300 mil. let pokračují do kladenské pánve.

Po dlouhém hiátu se opět zhruba před 100 mil. let ukládají na území Velké Prahy a v jejím okolí nejprve sladkovodní, pak mořské svrchnokřídové uloženiny zvláště v podobě jílovců, prachovců, pískovců, vápenců a opuk (vápnité písčité prachovce) v mocnostech několika desítek metrů. Jde o tabulovitě uložené, mírně k SV a V ukloněné relikty dříve mnohem rozšířenějších pokryvů.

Další hiát v trvání téměř 70 mil. let odděluje neogénní písky a štěrky, které jsou zachovány opět jen jako relikty (staré okolo 20 - 3 mil. let) na plošinách nad horní hranou kaňonovitých údolí Vltavy a Berounky v mocnostech až do 40 m.

Nejmladšími uloženinami jsou různé písčité štěrky s písky říčních teras, spraše a sprašové hlíny, naváté písky a svahoviny, náležející již kvartéru, jehož stáří je oficiálně udáváno na 1,64 miliónů let, a to přesto, že dnes již máme řadu přesvědčivých důkazů o tom, že čtvrtohory začaly již minimálně před 2,4 mil. let. Mocnosti kvartérních sedimentů jsou ve Velké Praze a okolí mnohdy překvapující - 20-30 m. Nezanedbatelné jsou i nejrůznější typy antropogénních deponií a úprav terénu.

Horotvorné pochody, charakter horninového podkladu a jeho zvětralin, expozice v terénu, opakované destrukční exogenní pochody, čas a lidská činnost byly základními činiteli, které ovlivnily současný reliéf terénu zvoleného při zakládání a rozšiřování našeho hlavního města.

Ještě důležitá informace: starší paleozoikum Barrandienu pražské pánve bylo pro svoji naprostou jedinečnost geologického vývoje v roce 1993 zařazeno v rámci UNESCO do databáze - seznamu geologických objektů světového přírodního dědictví.