Geomorfologické poměry a členění
reliéfu
Území Prahy a sousední oblasti
znázorněné na připojené schematické morfologické mapce patří ke třem
subprovinciím České vysočiny - Poberounské subprovincii, České tabuli a
Česko-moravské subprovincii. Vlastní katastrální území Prahy je součástí
prvních dvou subprovincií. Česko-moravská subprovincie zabíhá do zájmového území
severovýchodními výběžky v jihovýchodním cípu mapy. Poberounská subprovincie je
zastoupena čtyřmi geomorfologickými celky Brdské oblasti - Pražskou plošinou,
Křivoklátskou vrchovinou (uplatňuje se pouze při západním okraji mapy), Hořovickou
pahorkatinou a Brdskou vrchovinou. I. Pražská plošina Charakteristika reliéfu Převážná část území Prahy (přibližně 85 %) se nachází na Pražské plošině, severovýchodním okrajovém geomorfologickém celku Brdské oblasti (příslušné k Poberounské subprovincii). Charakteristickým tvarem reliéfu jsou zde rozsáhlé plochy zarovnaných povrchů plošinného až velmi mírně ukloněného reliéfu, do něhož se hluboce zařezává údolí Vltavy a přítoků. Proto má území Prahy značně členitý povrch, a to zejména v západní části; tato skutečnost určila do značné míry mj. i charakter a průběh komunikační sítě. Převládající výšková členitost dosahuje poměrně vysoké hodnoty 50-200 m, jež je příznačná pro členitou pahorkatinu. Maximální výškové rozpětí území Prahy činí 225 m (400 m n.n. západně od Zličína - 175 m n.m. na hladině Vltavy pod Prahou); na území zobrazeném na mapě však dosahuje až 336 m (Vysoký les k. 503 m sz. od Struhařova - 167 m n.m. na hladině Labe v Brandýse n.L.). Zejména území na levém břehu Vltavy má velké výškové rozpětí na poměrně krátkou vzdálenost: např. Bílá hora (k. 380 m) leží jen 6,5 km od Vltavy, svědecká plošina Na Vidouli (s k. 371 m) je vzdálena 4 km a Petřín (k. 318 m) jen 750 m od řeky, tekoucí o 130 m níže. Charakteristickým rysem reliéfu Prahy je tedy nápadný rozdíl mezi dvěma základními soubory povrchových tvarů - vysoko položenými plošinami (tzv. zarovnanými povrchy) a poměrně hluboce zaříznutými údolími vodních toků. Zatímco zarovnaný reliéf s nepatrnými výškovými rozdíly dodává většině území celkově plošinný ráz (odtud název Pražská plošina), silně rozčleněné území zahloubených údolí (50-100 m, často se skalními stěnami na strmých svazích) připomíná místy vrchovinný až hornatinný reliéf. Největší členitost vykazuje pruh území při Vltavě, odkud se směrem k Z a zejména k V členitost reliéfu podstatně snižuje (obr. 4/1 a 4/2).
Plošinné až velmi mírně ukloněné povrchy jednak zarovnávají do jedné výškové úrovně zvrásněné horniny staršího paleozoika a proterozoika, jednak jsou vyvinuty na subhorizontálních souvrstvích svrchní křídy (tzv. strukturní plošiny). Tyto zarovnané povrchy se nacházejí v několika výškových úrovních různého stáří. Nejvyšší a nejstarší jsou na Z (ve výškách 360-400 m n.m.); jsou vyvinuty na paleozoických a křídových horninách a mírně se sklánějí směrem k S. Odpovídají tzv. oligocénní parovině J. V. Daneše (1913). Vztah tohoto povrchu k miocenním říčním sedimentům naznačuje, že jde původně o starotřetihorní povrch, snížený zarovnávacími pochody v mladších třetihorách (v miocénu). Nejrozsáhlejší plošina tohoto typu zarovnaného povrchu je vyvinuta na svrchnokřídových opukách (s letištěm) v Praze-Ruzyni. Plošiny v této výškové úrovni (370-380 m n.m.) na proterozoických horninách pravého břehu Vltavy u Dobřejovic a Dolních Břežan patří k další skupině zarovnaných povrchů. Uvedené nejvyšší povrchy řadíme k miocénu. Níže položenou úroveň zarovnaných povrchů (převážně ve výškách 290-330 m n.m.) lze podle vztahu k říčním terasám pokládat za pliocenní. Její lokality jsou zachovány na Z od Vltavy mezi nejvyšší úrovní zarovnaného povrchu a dnešním údolím řeky, na pravém břehu na rozsáhlejších plochách zejména ve střední a jižní části území. Vzhledem k tomu, že jsou na nich (např. na SZ na Turské plošině) zachovány denudační relikty svrchnokřídových sedimentů a mořských příbojových uloženin v úpatních částech buližníkových suků (kamýků), představuje většina lokalit této úrovně zarovnaného povrchu tzv. exhumovaný zarovnaný reliéf předkřídového stáří, přičemž k jeho obnažení (exhumaci) došlo v mladších třetihorách (převážně v pliocénu, popř. v miocénu), méně v nejstarších čtvrtohorách. Hlavní výskyty tohoto typu zarovnaného povrchu se nacházejí jednak na Turské plošině na S, jednak na Úvalské a Uhříněveské plošině na J. Níže položené plošiny mezi 250-280 m n.m. jsou kvartérního (převážně spodnopleistocenního) stáří; rozsáhlejší plochy zaujímají na paleozoických horninách Říčanské plošiny v okolí Újezda, Klánovic, Hostivaře a Kyjí; některé z nich v okolí denudačních zbytků křídových hornin jsou klasifikovány jako exhumované. Rozlehlé plošiny na svrchnokřídových souvrstvích na SV v okolí Horních Počernic, Satalic a Čakovic a mírně ukloněné směrem k S patří již ke geomorfologickému celku Středolabská tabule. Významnými prvky reliéfu Pražské plošiny (i sousedních geomorfologických jednotek) jsou tvary podmíněné geologickou stavbou podloží. Jsou to suky a strukturní hřbítky na odolnějších partiích proterozoických a staropaleozoických hornin, jejichž rozměry, tvary a směr jsou závislé na strukturně tektonických poměrech a stupni denudace reliéfu. Jsou vázány zejména na silicity (buližníky), bazalty (spility), křemence, diabasy (žilné bazalty) a vápence. Geomorfologicky se zřetelně projevují především v silněji denudovaných územích a údolích (Motolský potok, Radotínský potok, Šárecký potok aj.). Sledují zpravidla barrandienský směr (JZ-SV). Místy výrazně ovlivnily vývoj, tvary a směry údolí (např. Vltavy, Radotínského potoka, Šáreckého potoka, Rokytky, Botiče). Na buližníkových hřbetech a sucích se na S (Ládví s k. 359 m, Velká skála - k. 314 m, Kozí hřbety - k. 304 m, Kamýk - k. 320 m aj.) zachovaly projevy abrazní činnosti svrchnokřídového moře ("kapsy" s výplní opracovaných balvanů a valounů, skalní ohlazy, plošinný povrch elevací), které ukazují, že se tyto vyvýšeniny geomorfologicky uplatňovaly již na předkřídovém povrchu. Nejvýraznějším strukturním hřbetem je buližníkové Ládví, zvedající se o 30-50 m nad povrch štěrků a písků pliocenního zdibského stadia. Buližníkové suky jako součást exhumovaného předkřídového povrchu jsou příznačné pro Turskou plošinu na S a dále lemují okraje údolí Šáreckého potoka. Hřbítky a suky z ordovických křemenců a zčásti silurských diabasů jsou charakteristickým rysem reliéfu údolí Motolského potoka. Rozsáhlé strukturní hřbety z ordovických křemenců vystupují v sv. části Prahy (mezi Žižkovem a Hloubětínem). Na zvrásněných devonských a silurských vápencích vznikly místy kuestovité hřbety (údolí Radotínského potoka). Tyto vypuklé strukturní tvary (zejména buližníkové) byly v chladných obdobích čtvrtohor výrazně modelovány procesy mrazového zvětrávání (vznik mrazových srubů a srázů, skalnatých hřebínků, kamenných moří a proudů - např. Kozí hřbety u Únětic, Velká skála z. od Kobylis aj.). Vltava jako hydrografická osa a erozní báze Pražské plošiny vytváří kromě území Pražské kotliny hluboce zaříznuté údolí směru J-S, přetínající napříč strukturní směry barrandienských hornin. Proto rozsáhlá skalní defilé na údolních svazích (často uměle vytvořená v místech bývalých kamenolomů) představují instruktivní geologické profily zejména osovou částí barrandienské pánve. V Pražské kotlině má vltavské údolí nesouměrný příčný profil s příkrým a vyšším levým svahem (pod plošinami třetihorních zarovnaných povrchů) a mírnějšími a nižšími pravými svahy, kde jsou vyvinuty kvartérní říční terasy. Přítoky Vltavy a Berounky (levostranné na Třebotovské plošině), původně založené na plošinném povrchu souvislé svrchnokřídové tabule, se epigeneticky zařezávají do křídového podloží (které tvoří pestré a různě odolné horniny Barrandienu), a vytvářejí hluboká až kaňonovitá údolí se zvětšeným sklonem dna; jejich průběh a příčný profil je místy v detailech usměrňován strukturně-tektonickými poměry staropaleozoických a proterozoických hornin (Karlický potok, Švarcava, Radotínský potok, Dalejský potok, Šárecký potok, Únětický potok, Rokytka). Asymetrický ráz (v příčných profilech) některých údolí Pražské plošiny je podmíněn jednak petrografickými a tektonickými poměry geologického podloží (barrandienské směry odolnějších hornin, staré příčné poruchy hercynského směru - např. údolí Kunratického potoka, Zákolanského a Únětického potoka), jednak akumulací sprašových závějí na svazích exponovaných k V. Tvarový ráz a průběh údolí určují tedy v prvé řadě litologické a tektonické poměry podložních hornin. Z akumulačních fluviálních útvarů jsou na území Pražské plošiny zastoupeny plošiny jednak na mladotřetihorních sedimentech, jednak na čtvrtohorních uloženinách (říčních terasách, údolních nivách). Mladotřetihorní písky a štěrky vystupují ve dvou úrovních různého stáří. K tzv. miocennímu klíneckému stadiu patří stratigraficky významná lokalita Sulava u Radotína s povrchem sedimentů ve 358 m n.m. (163 m nad hladinou Berounky) a bází ve 314 m n.m. Několik denudovaných výskytů uloženin této úrovně se zachovalo v okolí Slivence a v malé mocnosti na opukové plošině Bílé hory (k. 380 m) - blíže viz i kapitoly o neogénu a kvartéru. Nejistý je původ některých lokalit písků a štěrků Třebotovské plošiny, z nichž některé představují pravděpodobně rozpadlé cenomanské pískovce a slepence. - Mladší úroveň tzv. pliocenního zdibského stadia vytváří souvislý pokryv písků a štěrků v j. části Zdibské plošiny mezi Kobylisy a Sedlcem (z. od Líbeznice) ve výši 300-325 m n.m. (125-150 m nad hladinou Vltavy) s maximální mocností sedimentů až 40 m (v sedle mezi Ládvím a Čimickým hájem). Kvartérní terasy tvoří na Pražské plošině úplný terasový systém, geneticky odpovídající jednotlivým ledovým dobám starších čtvrtohor (pleistocénu). Terasy zaujímají poměrně rozsáhlé plochy na pravém břehu Vltavy, na levém se objevují jen v dejvicko-holešovickém meandru a pod Prahou v úzkém pruhu nad údolním zářezem. Největší plochy zaujímá nejstarší pleistocenní terasa, a to zejména na Zdibské plošině (s. od sedimentů zdibského stadia). Její náplavy mj. s horninami z Říčanska a Kouřimska (tj. zčásti z povodí dnešního středního Labe) dosahují mocnosti až 20 m, jejich povrch leží až 112 m nad hladinou Vltavy. Ostatní spodnopleistocenní terasy vytvářejí výraznější plošiny hlavně na pravém břehu Vltavy nad Prahou a v Praze a místy i na levém břehu pod Prahou. Nižší terasy (středopleistocenní a svrchnopleistocenní) mají s výjimkou území Pražské kotliny plošně značně omezený rozsah. Říční terasy jsou důležitým prvkem reliéfu Prahy, využívaným odedávna při zakládání sídel. Na území Prahy se nacházejí stratigraficky významné lokality terasového systému; zde byly také prvně podrobně studovány a klasifikovány a odtud pocházejí i názvy většiny pleistocenních úrovní (od nejstarších: terasa lysolajská, suchdolská, pankrácká, vinohradská, letenská, dejvická, Karlova náměstí a maninská (Záruba - Pfeffermann, 1940, 1943). Připojená geomorfologická mapka zachycuje jen čtyři hlavní skupiny pleistocenních teras. Z eolických akumulačních tvarů jsou na území Pražské plošiny zastoupeny jednak sprašové pokryvy, vyvinuté v různých, převážně nevelkých mocnostech (zpravidla do 2 m) na plošinách zarovnaných povrchů a říčních teras (Hostivická tabule, Turská, Zdibská a Uhříněvská plošina). Projevují se vcelku jako konzervační prvky, kopírující a změkčující tak původní reliéf. Naproti tomu sprašové závěje ovlivňují výrazněji ráz reliéfu na údolních svazích, kde dosahují často značných mocností. Na dnes již klasických profilech v Praze a jejím blízkém okolí byl stanoven genetický vztah sprašových pokryvů k říčním terasám (např. Sedlec, Letky - Prošek, 1947 a Ložek, 1973). Rozšíření sprašových závějí na svazích orientovaných k V naznačuje, že se při jejich sedimentaci v chladných obdobích čtvrtohor (glaciálech) uplatnily větry převážně západních směrů, přenášející prachové částice ze zvětralinového horninového pláště postrádajícího vegetační pokryv.
Pražská plošina, jejíž reliéf byl stručně charakterizován, se člení na dva podcelky - Říčanskou plošinu a Kladenskou tabuli (obr. 4/3). I-1 Říčanská plošina
I-1a I-1a Třebotovská plošina, okrsek na JZ Říčanské plošiny odpovídající geologicky centrální části Barrandienu (ordovik, silur, devon), se vyznačuje poměrně silně rozčleněným erozně denudačním reliéfem se zarovnanými povrchy, strukturními hřbítky a suky a hluboce zaříznutými údolími levostranných přítoků Vltavy a Berounky. Na denudačním zbytku svrchnokřídových hornin vznikla svědecká plošina Na Vidouli (k. 371 m). I-1b I-1b Uhříněveská plošina tvoří pruh území při j. hranici Říčanské plošiny při styku se Středočeskou pahorkatinou, a to mezi údolím Sázavy a z. okolím Českého Brodu. Je to plochá pahorkatina (maximální výška V hoře s k. 392 m jz. od Zvole, těsně pod j. okrajem mapy) na proterozoických drobách a břidlicích, se slabě rozčleněným reliéfem poměrně rozsáhlých zarovnaných povrchů (přemodelovaného předkřídového podloží). I-1c I-1c Úvalská plošina ve střední a sv. části Říčanské plošiny (na S od linie s. od Točné - Libuš - Šeberov - sz. okraj Uhříněvsi - Sibřina - Úvaly - Tuklaty) se vyznačuje středně rozčleněným pahorkatinným erozně denudačním povrchem na staropaleozoických horninách s denudačními zbytky svrchnokřídových sedimentů s maximálními výškami mírně nad vrstevnicí 300 m (nejvyšší Háj k. 318 m - jv. od Chodova). Reliéf místy výrazně zpestřují suky a strukturní hřbety (při Rokytce). I-1d I-1d Pražská kotlina zaujímá nižší části údolí Vltavy (údolní nivu a nejnižší terasy) mezi Velkou Chuchlí a Podbabou s výběžky do údolí dolních toků Botiče (po Vršovice) a Rokytky (po Vysočany - Hloubětín). V tomto okrsku se nachází převážná část historického jádra Prahy.
Druhý podcelek na SZ Pražské plošiny zaujímá plochu 556 km2. Má střední výšku 310,1 m n.m. a střední sklon 2o54°. Na horninách proterozoika, méně staršího paleozoika a jejich pokryvu permokarbonu (většinou mimo území mapy) a svrchní křídy vznikla členitá pahorkatina se dvěma úrovněmi zarovnaného povrchu - vyšší ve výškách 350-400 m n.m. a nižší ve 250-320 m n.m. Na odolných buližnících a bazaltech se vytvořily místy suky a strukturní hřbety (Ládví k. 359 m, Kozí hřbety k. 304 m, aj.). Území je rozčleněno hlubokými údolími Vltavy (pod Prahou) a přítoků. Podle rázu reliéfu se Kladenská tabule člení na čtyři geomorfologické okrsky - Hostivickou a Slánskou tabuli, Turskou a Zdibskou plošinu. I-2a I-2a Hostivická tabule je v oblasti souvislého rozšíření svrchnokřídových hornin charakterizována rozsáhlými zarovnanými povrchy (strukturními plošinami), od JZ k SV velmi mírně ukloněnými (z 380-410 m na 340-350 m n.m.). Na V, na území městské zástavby (mezi Veleslavínem a Letnou), odkrývá široká údolní deprese křídové podloží ordovických hornin. Hluboce zaříznuté sevřené údolí středního a dolního toku Šáreckého potoka (v proterozoických břidlicích a buližnících) je epigenetického původu. I-2b I-2b Turská plošina na S od Hostivické tabule má převážně plošinný polygenetický reliéf exhumovaného předkřídového podloží proterozoických hornin ležící většinou mírně nad vrstevnicí 300 m, na J výše (320-330 m n.m.), na S níže (mírně pod 300 m n.m.). Reliéf zpestřuje řada buližníkových a bazaltových suků a strukturních hřbetů (Erš k. 345 m, Kamýk k. 320 m, Kozí hřbety s k. 304 m, aj.), místy se zachovanými zbytky příbojových uloženin svrchnokřídového moře. Průběh údolí Zákolanského a Únětického potoka je v detailech ovlivněn též starými příčnými poruchami hercynského směru. I-2c Zdibská plošina na pravém břehu Vltavy s pokryvy písků a štěrků pliocenního zdibského stadia a písčitých štěrků nejstarší pleistocenní terasy Vltavy (převážně na S od zájmového území), spočívajících na svrchnokřídových (spodnoturonských) horninách. Hluboké erozní zářezy pravostranných přítoků Vltavy odkrývají proterozoické podloží křídy. Buližníkové a spilitové suky a strukturní hřbety se uplatňují zejména na J a Z při údolí vodních toků (Ládví k. 359 m, Čimický háj s k. 331 m aj.). I-2d I-2d Slánská tabule s exhumovaným karbonským podložím svrchnokřídových souvrství s členitějším reliéfem meziúdolních plošin a hřbetů a široce rozevřených údolí Zákolanského potoka zasahuje do zájmového území jen nepatrným výběžkem u Stehelčevsi.
II. Křivoklátská vrchovina Z tohoto rozsáhlého celku Brdské oblasti se strukturně podmíněným erozně denudačním reliéfem se v zájmovém území uplatňuje pouze nepatrný v. výběžek okrsku Chýňavská pahorkatina (II-1a), součást podcelku Zbirožská vrchovina (II-1), a to jz. od Rudné v okolí plzeňské dálnice. Jde o tvarově nápadné strukturní hřbety směru JZ-SV na tvrdých ordovických křemencích a pískovcích (Blýskava k. 427 m z. Nučic, těsně za z. okrajem mapy); je to oblast dřívější významné těžby nučických sedimentárních železných rud.
Tento geomorfologický celek v centrální části Brdské oblasti zabíhá na území mapy dvěma podcelky - Hořovickou brázdou a Karlštejnskou vrchovinou. III-1 Hořovická brázda Je zde zastoupena převážnou částí okrsku Řevnická brázda (III-1a), výraznou strukturní sníženinou barrandienského směru (JZ-SV) na měkčích horninách ordoviku (převážně břidlicích). Brázdu, sledující sz. úpatí Hřebenů, přehlubuje široké údolí dolní Berounky (od Řevnic - u nás od Dobřichovic - po soutok s Vltavou), s výrazně vyvinutými kvartérními terasami téměř úplného systému (do relativní výšky kolem 80 m nad řekou). Mocné písčité štěrky (až přes 20 m) hlavní středopleistocenní terasy mezi Lipenci a Zbraslaví byly v nedávné době vytěženy pro stavební účely. Mezi Černošicemi a soutokem s Vltavou vytváří Berounka 1500-2000 m širokou údolní nivu s náplavy mocnými 10-12 m a s dobře patrnými opuštěnými koryty. III-2 Karlštejnská vrchovina Je vyhraněným podcelkem Hořovické pahorkatiny se strukturním reliéfem převážně na silurských a devonských vápencích (méně břidlicích, na okrajích diabasech) v centrální a jz. části jádra barrandienské brachysynklinály. Její reliéf charakterizují výrazné hřbety (často nesouměrné, kuestovité) a suky směru JZ-SV (Doutnáč k. 433 m - sz. od Karlštejna - již těsně za okrajem mapy) a hluboká, často kaňonovitá a soutěskovitá údolí. Tuto územní jednotku, na mapě zastoupenou jen svou sv. částí při styku s Pražskou (Třebotovskou) plošinou, napříč přetíná kaňonovité údolí Berounky s nápadnými plošinami vysokých teras při údolních hranách.
Z tohoto geomorfologicky dominantního celku Brdské oblasti se v zájmovém území uplatňuje sv. výběžek podcelku Hřebeny (IV-1), zastoupený zde (od Všenor po Točnou) převážnou částí okrsku Kopaninská vrchovina (Jílovišťský hřbet, IV-1a). Jde o rozsáhlý strukturní hřbet, probíhající v barrandienském směru (JZ-SV) v soutokovém úhlu mezi Vltavou a Berounkou (Kopanina - Cukrák k. 411 m) a u Zbraslavi přecházející na pravý břeh Vltavy (Čihadlo s k. 385 m u Točné, Hradiště s k. 369 m u Závisti). Hřbet je tvořen mj. odolnými ordovickými křemenci a proterozoickými porfyry a porfyrity. Geomorfologická oblast Středočeská pahorkatina není na území Prahy přímo zastoupena; do jv. cípu mapy však zasahuje okrajová část celku Benešovská pahorkatina, zastoupená podcelkem Dobříšská pahorkatina; její sv. okraj se u Říčan přibližuje na vzdálenost asi 1 km od administrativní hranice Prahy.
Sv. podcelek Benešovské pahorkatiny - Dobříšská pahorkatina (IV-1) vysílá do zájmového území sv. výběžky čtyř okrsků - Jílovské vrchoviny, Strančické, Konopišťské a Jevanské pahorkatiny. V-1a Jílovská vrchovina. Silně rozčleněný erozně denudační reliéf s výraznými strukturními hřbety a suky na odolných starých vyvřelinách jílovského pásma, zasahuje na území mapy jen malým sv. cípem u Psár. V-1b Strančická pahorkatina, zastoupená zde téměř celým svým rozsahem (v širší oblasti vltavsko-sázavského rozvodí) představuje slaběji rozčleněný erozně denudační reliéf s nevýraznými strukturními hřbety a suky (nejvyšší Radimovka s k. 505 m j. od Předboře) a malými denudačními plošinami, vytvořený na kontaktně metamorfovaných proterozoických a staropaleozoických břidlicích a drobách s ryolity a bazalty (spility). V-1c Konopišťská pahorkatina se silně rozčleněným reliéfem na granodioritech a tonalitech středočeského plutonu sázavského typu zabíhá do zájmového území jen sv. výběžkem do okolí Mnichovic. V-1d V-1d Jevanská pahorkatina, zastoupená zde svou z. částí, vytváří velmi silně rozčleněný reliéf na granitech středočeského plutonu říčanského typu, s rozrušenou odkrytou bazální zvětrávací plochou (etchplainem); charakteristickým prvkem reliéfu jsou četné skalní tvary periglaciálního zvětrávání hornin z chladných období starších čtvrtohor (mj. tzv. pseudokary). Sv. část území patří již ke geomorfologické subprovincii Česká tabule, a to k j. okrajovému celku oblasti Severočeská tabule - Středolabské tabuli.
Geomorfologický celek v j. části Středočeské tabule s fluviálním akumulačním reliéfem polabských kotlin a převládajícím erozně denudačním reliéfem nízkých tabulí kvartérního stáří se zde uplatňuje dvěma podcelky - Mělnickou kotlinou a Českobrodskou tabulí. Z Mělnické kotliny (VI-1) zabíhá na území mapy (do soutokové oblasti Labe a Jizery) část okrsku Staroboleslavská kotlina (VI-1a) s akumulačním reliéfem údolních niv a plošin nízkých teras (do relativní výšky kolem 10 m nad hladinami řek). VI-2 Českobrodská tabule. Území mezi labským údolím u Brandýsa n. L. a sv. okrajem Pražské plošiny tvoří převážně homogenní plošinný reliéf kvartérního stáří na cenomanských pískovcích a denudačních zbytcích spodnoturonských písčitých slínovců a spongilitů (opuk), na značné části povrchu s pokryvem spraší. Povrch se od J k JZ mírně sklání k S až SV (z 270-290 m na 240-230 m n.m.) a je nezřetelně rýhován mělkými údolími, které se směrem k labskému údolí mírně prohlubují s příkřejšími levými svahy odkrývajícími proterozoické a ordovické podloží svrchnokřídových hornin (Mrátinský potok, Vinořský potok). Stupeň exhumace předkřídového podloží podmínil vyčlenění dvou okrsků Českobrodské tabule zasahujících do zájmového území - Kojetické pahorkatiny (VI - 2a) a Čakovické tabule (VI - 2b). VI-2a VI-2a Kojetická pahorkatina na S vniká do zájmového území svou jv. částí do okolí Přezletic, Veleně a Brázdimi. I přes výrazně zastoupený plošinný povrch na cenomanských pískovcích se tvarově projevují suky a strukturní hřbítky z proterozoických buližníků (Zabitý kopec s k. 263 m, Kuchyňka k. 242 m, Zlatý kopec k. 249 m), které představují významné archeologické a paleontologické lokality. VI-2b VI-2b Čakovická tabule s celistvým nepatrně rozčleněným reliéfem výše položených strukturních plošin na křídových horninách z nejstaršího kvartéru (popř. z konce neogénu) patří prakticky celá k povodí středního Labe. Jejich nejvyšší místa (ve výškách 285-290 m n.m.) na JZ při styku se Zdibskou plošinou (v Praze-Proseku) leží až 115 m nad hladinou blízko tekoucí Vltavy a 125 m nad hladinou vzdálenějšího Labe. |
