Tektonika staršího paleozoika

13-1n.gif (1451 bytes) Obr. 13/1. Hlavní podélné, šikmé a příčné dislokace na listu zmenšené přehledné geologické mapě Prahy a okolí.
Sestavil J. Kovanda

V této kapitole je věnována pozornost tektonickým fenoménům, vzniklým po skončení sedimentace staršího paleozoika. Jde především o vrásy, přesmyky, zlomová pásma a o velmi četné příčné a šikmé dislokace.

V bližším pražském okolí má pražská pánev podobu jednoduché synklinály, místy komplikované menšími dílčími synklinálami a antiklinálami. Na levém břehu Vltavy vystupují v jádře hlavní synklinály uloženiny spodního a středního devonu, které překračují Vltavu jen v Braníku a Podolí. V důsledku mírného zvedání osy hlavní synklinály vsv. směrem se nejprve brachysynklinálně uzavírají uloženiny středního devonu, a to v Hlubočepích, později spodnodevonská souvrství pražské a lochkovské v Podolí a Braníku. Poněkud dále k východu zasahují silurské uloženiny, jejichž brachysynklinální uzávěr je znám z Pankráce; znovu se však objevují u Běchovic v podobě malého denudačního zbytku.

V úseku mezi Bohdalcem a Dolními Počernicemi je jádro hlavní synklinály tvořeno bohdaleckým souvrstvím, místy se zbytky nadložního souvrství králodvorského. Na levém břehu Vltavy upadají vrstvy příkře k ose synklinály, kdežto v úseku mezi Pankrácí a Běchovicemi je střed pražské pánve jen slabě zvlněn; horizontálně uložené pískovce kosovského souvrství byly odkryty na pahorku Vinice nad běchovickým nádražím.

Synklinály druhého řádu o stometrových a větších amplitudách jsou nehojné: ve východní části Prahy lze k nim zařadit mělké synklinální struktury mezi Spořilovem, Záběhlicemi a Dolními Počernicemi, v nichž jsou zachovány relikty králodvorských břidlic.

V jihovýchodním křídle pánve se vytvořily krátké brachysynklinály a brachyantiklinály; jádra brachyantiklinál byla často odškrcena a v podobě vrásových přesmyků přesunuta přes jádra brachysynklinál. Tyto vrásové přesmyky mají sklon k SZ a do hloubky se vytrácejí, takže nezasahují hlouběji než do bohdaleckých břidlic. Na obou březích Vltavy podmiňují uvedené přesmyky několikeré opakování nejvyššího ordoviku a spodního siluru; úzké silurské kry kdysi označil J. Barrande jako "kolonie" a dával jim buď místní jména (kupř. "kolonie Vinice") nebo jména po svých odpůrcích (kupř. "kolonie" Haidinger, d'Archiac nebo Krejčí).

Dalším významným tektonickým fenoménem jsou zlomy a zlomová pásma víceméně paralelní s delší osou pražské pánve. Nejvýznamnější z nich je pražský zlom, který vyvolává opakování vrstevního sledu ordoviku v severozápadním křídle pánve; v bližším okolí Prahy ho lze sledovat od Rudné přes Motol, Žižkov, Hloubětín až ke Kyjím, kde se noří pod uloženiny svrchní křídy. Maximální výška skoku dosahuje až 1700 m a to na Žižkově, západním směrem se však zvolna snižuje. Podle V. Havlíčka (1963) je pražský zlom v podstatě poklesová porucha prvého řádu, původně velmi strmě ukloněná, mladší než vrásové struktury ve starším paleozoiku. Jako pásmo pražského zlomu označil J. Vorel (1982) jak vlastní téměř vertikální pražský zlom, tak i průvodní směrné a šikmé dislokace přesunového charakteru. Přesunové plochy, ukloněné k J a JV pod úhlem 45-55o, jsou doloženy ve štole pro silniční tunel pod Strahovem, v tunelu pro kmenovou stoku K pod Petřínem, v tunelu metra tras A a B na dolním konci Václavského náměstí, v kabelovém tunelu v Jindřišské ulici, v tunelu pod vrchem Vítkov, na Krejcárku pod Žižkovem aj. V. Havlíček (1963) a J. Vorel (1982) předpokládají, že tektonická plocha prvého řádu (tj.vlastní pražský zlom) byla přeťata několika mladšími přesmyky o mírném úklonu, které stejně jako P. Röhlich (1960) označují jako přesmyky libeňské.

Dalším významným zlomem na území Prahy je šárecký zlom, který podmiňuje tektonické opakování spodního ordoviku mezi Litovicemi a Dejvicemi.

Neméně významným tektonickým fenoménem je i tachlovický zlom; ten byl aktivní již během sedimentace siluru, kdy odděloval okrajový segment pánve (s vrstevním sledem siluru o malých mocnostech a bez pyroklastik) od centrálního segmentu v němž se silur, dosahující podstatně větších mocností, vyznačuje mohutným nahromaděním pyroklastik. Při závěrečném zvrásnění pražské pánve byl centrální segment přesunut podél tachlovického zlomu přes zlom okrajový, takže dnes má tento zlom charakter strmě ukloněného přesmyku.

Zlomy paralelní s osou pánve, zjištěné v jejím jihozápadním křídle, jsou méně nápadné; nevyvolávají opakování vrstev, neboť podle nich poklesl centrální segment proti segmentům okrajovým; zlomy tohoto chatakteru byly zjištěny v Hostivaři, mezi Dolními a Horními Počernicemi aj.

Další skupinou tektonických jevů jsou přesmyky, podle nichž docházelo k přesunování proterozoika přes uloženiny staršího paleozoika. Nejvýznamnější z nich je závistský přesmyk, který byl s největší pravděpodobností založen již ve spodním ordoviku jako nápadná flexura mezi dvěma segmenty o rozdílné substanci. Během sedimentace staršího paleozoika došlo k postupnému výzdvihu a konečně i přesunu okrajového segmentu přes uloženiny centrální části pražské pánve. V bližším pražském okolí dosahuje vertikální složka pohybu na strmém závistském přesmyku až 800 m a to u Komořan, jinde je menší. V místech, kde závistský přesmyk vniká do ordoviku, se vertikální složka pohybu rychle zmenšuje až se zcela vytrácí (u Lhotky).

Mezi Chodovem a Úvaly dochází též místy k nasunutí proterozoika na ordovické uloženiny; úklon přesunové plochy je však mírnější než u závistského přesmyku. Skupina techto nevelkých přesmyků je označována jako chodovské přesmyky.

V protilehlém křídle pražské pánve dochází též k násunu proterozoika na starší paleozoikum, a to na Zabitém kopci u Čakovic, u Popovic a Brandýsa nad Labem.

Na území Prahy jsou rovněž velmi hojné dislokace o malé výšce skoku, méně často též se zřetelnou horizontální složkou pohybu, jak o tom svědčí horizontální rýhování podkladu na dislokačních plochách. Uvedené dislokace jsou orientovány kolmo nebo šikmo ke směru vrstev a postihují již zvrásněný skalní podklad. Místy byla též zjištěna široká drcená pásma a to nejčastěji v břidlicích svrchního ordoviku, které jsou rozdrceny na jílovitou hmotu.