| Kvartér Čtvrtohory - poslední, časově nejkratší období v geologické historii se podepsalo na povrchu terénu Prahy, budovaného horninami starších útvarů velmi podstatně, a to dvojím způsobem. Jednak to byla mohutná a dlouhodobá činnost denudace, deflace a zejména pak eroze, jejichž výsledkem byl vznik současné hrubé modelace terénu s hluboce zařízlou sítí údolí, ústících do více méně kaňonovitě vyvinutého dolního toku Berounky a Vltavy. Spolu s vytvářejícími se výraznými hlavními údolími byl terén dále rozčleněn na hustou síť svahy omezených, jinak celkem plochých rajonů. S ohledem na stupeň navětrání a na druh exogenními silami rozrušených hornin a jejich uložení tak vznikaly také různé typy údolí druhého řádu, ať celkově plochých, kaňonovitých či asymetrických. Výška údolních zářezů obnáší za období kvartéru hodnoty mnoha desítek metrů, u obou řek pak 90 až přes 100 m. Vedle mohutné destrukční činnosti před čtvrtohorami jinak celkem ploše uspořádaného povrchu terénu (peneplénu), docházelo v kvartéru naopak také k aktivní sedimentační činnosti, která exogenními procesy vzniklé terénní nerovnosti a tvary zase změkčovala akumulacemi různých deluvií (svahovin), fluviálních písčitých štěrků a zvláště pak uloženinami navátými (eolickými), jako jsou spraše, sprašové hlíny a naváté písky. Mocnosti uvedených typů kvartérních uloženin jsou mnohdy úctyhodné. Tak např. některé terasové akumulace, podobně jako eolické hlíny vykazují přes 10 - 20, vyjíměčně až 30 m!, takže jde o nezanedbatelný fenomén. Čtvrtohory vtiskly současný charakter všem terénním tvarům a zároveň svými uloženinami překryly horniny starších geologických útvarů velké části území často mnohametrovými akumulacemi. Plošné zobrazení kvartérních uloženin je (jak vidno na přiložené mapě) velmi výrazné (i přesto, že některé čtvrtohorní pokryvy se zohledňují zpravidla až od mocnosti větší než 2 m); mapa tak podává přehled o různých druzích a typech půdotvorných substrátů nebo o charakteru zemin ve smyslu inženýrské geologie a pod. Rovněž zobrazuje na kvartérní pokryvy chudé rajony, jako např. celou pražskou pánev, lemovanou morfologicky výše položenými plochami s mohutnými eolickými uloženinami. Pouhý pohled na přiloženou mapu 1:100 000 přesvědčí, že povrch přes 1/3 plochy je pokryt kvartérem. Pro potřeby uvedené přehledné mapy Prahy a jejího perspektivního okolí bylo třeba provést i v kvartérních sedimentech řadu generalizací a úprav např. proti vydaným základním geologickým mapám téhož území v měřítku 1:25 000 i 50 000. To se týká např. nutnosti zobrazit společně různé typy eolických sedimentů spolu s uloženinami deluvio-eolickými, stejně jako stáhnout do jedné kolonky nejrůznější druhy a typy sedimentů deluviálních. Rovněž pískoštěrkové akumulace podél toků jsou vyjádřeny pouze ve čtyřech základních stupních. Přes všechny tyto skutečnosti lze z mapy získat dobrý celkový přehled o geologické stavbě území Prahy a jejího okolí. Kvartérní sedimenty se na území mapy těšily díky svému rozmanitému a pestrému vývoji pozornosti řady badatelů, a to ať pokud jde o zobrazení jednotlivých typů uloženin v plánech či mapách, ale i pokud jde o vědecké zpracování vybraných čtvrtohorních lokalit - viz dále. Podrobnosti (např. o petrografii či litologii) jakožto i základní literární odkazy jsou shrnuty např. ve Vysvětlivkách k jednotlivým listům základních geologických map 1:25 000. Na rozdíl od starších geologických útvarů (vyjma plutonitů) dělíme kvartérní sedimenty především podle jejich geneze (a litologie) a teprve potom podle jejich stáří.
Zatímco eluvia ze starších geologických období, zachovaná místy v pozicích nad svrchní kvartérní erozní bází jak z neogénu, tak případně i ze starších období, a vykazující nejrůznější tropické či subtropické zvětrávací procesy (projevující se přítomností často velmi mocných, barevně pestrých lateritických či kaolinických produktů), jsou kvartérní zvětraliny relativně málo mocné, méně nápadné (jak co do barvy, obsahu jílových minerálů, atd.) a podstatně v nich převládají produkty zvětrávání mechanického nad chemickým. Mechanickým zvětráváním jsou charakterizovaná období chladná (glaciální), chemickým naopak časové úseky teplé a vlhké [interglaciály či holocén (poledová doba)]. Produkty mechanického zvětrávání jsou např. úlomkovitá (skeletovitá) eluvia či balvanité až blokovité rozpady skalního podloží, následně často ještě mrazem různě uspořádané (kryoturbačně načechrané, provířené, solifluované apod.). To pokud se týká pevných a odolných hornin, jako jsou svrchnoproterozoické a staropaleozoické břidlice, droby, pískovce, vápence, ale zvláště silicity (buližníky) a křemence. To platí ovšem i o bělohorských opukách. Svrchnokřídové pískovce sice mechanicky větrají také nejprve blokovitě a balvanitě, ale následně pokračuje jejich rozpad až na eluvia písčitá. V přehledné geologické mapě 1:100 000 nejsou vzhledem na možnosti zobrazení eluvia vyčleněna, ale jsou pojata společně se skalními výchozy, i když jsme si vědomi, že by si to zasloužila, neboť mají zcela jiné fyzikálně-chemické vlastnosti než čerstvá hornina v jejich podloží. Produkty zvětrávání chemického (zvláště nejrůznější typy půd) bývají v kvartérních souvrstvích přítomny buď konzervovány jako fosilní (v pleistocénních uloženinách) či subfosilní (v holocénu), nebo spočívají na površích terénu mnohdy společně s produkty zvětrávání mechanického jako reliktní polygenetické půdy (prodělaly několik půdotvorných procesů po sobě). S ohledem na půdotvorný substrát a stáří rozlišujeme různé půdy např. ve sprašových sériích, na štěrcích a pískách, silikátových substrátech či na různých vápencových horninách, atd. Zvláštní půdní typy mají uloženiny nivní. Na území Velké Prahy a jejím blízkém okolí lze nalézt prakticky všechny uvedené produkty kvartérního chemického zvětrávání (půdy) a na jejich typu a intenzitě vývoje (vyzrání) dešifrivat období, v němž vznikaly, což je pro kvartérní stratigrafii jeden ze základních úkolů. Na mapou znázorněném území je řada známých lokalit s výskytem fosilních a subfosilních půd, charakterizujících různá teplá a vlhká či suchá čtvrtohorní klimatická období. Tak např. ze třech klasických lokalit (cihelen) na Jenerálce, Julisce u Podbaby a v Letkách - Libčicích (těsně za s. okrajem listu mapy) jsou popisovány polohy tzv. "tabákových vrstev" (což jsou horizonty fosilních půd) již na konci minulého a začátkem našeho století. Fosilní půdy a půdní komplexy doprovázené paleontologií byly studovány např. v Sedlci, Žalově, v Letkách-Libčicích, Lochkově, atd. Některé fosilní půdy byly také následně postiženy kryogenními jevy, takže je nacházíme jako různě konvolutně zprohýbané a rozvlečené půdní sedimenty. Příkladem může sloužit poloha braulehmu, vyvinutá na zahliněných úlomkovitých sutích z buližníků, odkrytá výkopem pro přivaděč pod návrším Kuchyňka u Nového Brázdimi a u Přezletic.
Jsou hojně se vyskytujícím kvartérním sedimentem. Náleží mezi ně vznikem a petrografií pestrá škála uloženin, majících svůj přímý společný původ v zemské gravitaci. Patří sem jak hrubě balvanité až blokovité sutě či kamenná moře (např. na úpatí Kozích hřbetů u Únětic - Z. Roth et al., 1956), tak hlinitokamenité a úlomkovito kamenité svahoviny na horninách svrchního proterozoika a spodnho paleozoika z. a sz. od Říčan, v Krči, Braníku, v Hodkovičkách nebo kamenito jílovité sedimenty (např. kolem křemencových a buližníkových hřbetů s. a sz. od Kyjovského rybníku, okolí Ládví); dále uloženiny hlinito písčité (např. při okraji svrchnokřídových sedimentů na Proseku či v Hloubětíně) a nakonec i deluvia hlinito jílovitá (u Štěrbohol či Měcholup). V hlinitých svahovinách však bývají i plovoucí bloky rozměrů až 1 m3 pevných hornin z morfologicky výše položených skalních výchozů, jako jsou např. lavice cenomanských pískovců a slepenců v Újezdu n. Lesy či v opuštěné cihelně Kotlářka v Dejvicích, vytvářející dokonce čepičky zemních pyramid (P. Láznička, 1962).
Litologické vlastnosti deluvií jsou přímo závislé na zvětralině či nezpevněném sedimentu, z něhož se rekrutovaly. Tvar akumulací svahovin a jejich mocnost pak odpovídá konfiguraci terénu kde vznikaly. Od mělkých zhákovaných či zvětralých paraautochtonních částí výchozů, kde k pohybu materiálu došlo jen na několik málo dm (převážně na strmých svazích), tvoří deluvia naopak jinde - ve velmi povlovném terénu, jen třeba 2-3o ukloněném, plošně rozsáhlé pokryvy, kde se pohyb součástek a všeho materiálu udál díky soliflukci na vzdálenosti i mnoha desítek či set metrů (např. na celém území, budovaném z. od Vltavy různými břidlicemi, drobami, pískovci, ale i vápenci staršího paleozoika). V mapě vyznačená deluvia obnášejí mocnosti nad 2 m. Jsou však oblasti, vykazující mocnosti mnohem větší. Tak např. v okolí Průhonic je to až 10 m, na území listu mapy 1:25 000 Praha-jih až 14 m, stejně jako v širším okolí Rudné. Svahoviny také vytvářejí polohy či vložky v sedimentech eolických a tvoří tak místy uloženiny smíšené (např. v okolí Třebotova, Drahelčic). Platí také zásada, že rajony s velkým plošným rozšířením spraší a sprašových hlin bývají relativně chudé na deluvia (např. celá s. část mapy), zatímco vyčnělé skalní výchozy (př. buližníků) a spodní části svahů v území budovaném čerstvými horninami poskytují deluvia běžně, a to pravidelně mocnější i než 3 až 5 m. Svahoviny v oblastech výskytů silurských, ale hlavně devonských vápenců jsou většinou primárně vápnité, čímž v nich umožňují provádět detailní biostratigrafické výzkumy, založené na přítomnosti fosilních měkkýšů a kostí (př. Dezortův lůmek v Zadní Kopanině - V. Ložek, 1967). Na území listu jsou rovněž přítomny drobné proudové či kerné sesuvy (př. na svazích nad železniční tratí mezi Černošicemi a Radotínem, na svazích Petřína a Strahova, v Motole, Břevnově či Střešovicích) - viz i kapitolu č. 24 o inženýrsko-geologických poměrech a práci M. Špůrka (1978) o sesuvech. Stáří deluvií je převážně pleistocénní, jen z malé části holocénní.
Vyskytují se buď v údolních závěrech nebo při úpatí svahů. Samostatným typem jsou dejekční (výplavové) kužele. Pro jejich maloplošné výskyty nebyly v mapě 1:100 000 znázorněny. Jsou ve většině případů vyjádřeny společně se sedimenty údolních niv s nimiž úzce souvisejí; jejich stáří je důsledně postglaciální. V závěrech údolí (dellách) bývají splachové uloženiny dvojího druhu: buď jde o zpravidla jen málo široké a ploché akumulace mocné jen několik dm (takže jde často vlastně jen o terenní morfologické tvary), nebo o 0,5-2 m mocné uloženiny s materiálem, přemístěným na dno splachu se svahů kolem delle. Jindy obsahují deluviofluviální uloženiny i svoje specifické sedimenty, lišící se od předešlých někdy mocnostmi přes 2 m, ale zvláště druhem či typem uloženin [jílovité, humózní, či anmoorovité (humolitické)], bývají i rytmicky zvrstvené; dokládají přerušovaný, polycyklicky vznik. Někdy obsahují i polohy různých typů sladkovodních vápenců (almů, sladkovodních slínů či pěnovců): okolí Čakovic, Chýně, Úhonic. Různé typy splachových uloženin mohou být i v těsném sousedství v téže morfologické pozici i na obdobném podkladu. Příklad možnosti sledování vývoje krajiny ve splachových uloženinách od Malé Chuchle uvádí V. Ložek (1985).
Deluviofluviální sedimenty při úpatích některých svahů jsou přítomné zvláště při dnech širších údolí: místy podél Botiče, Rokytky, Radotínského či Kunratického potoka. Ploché a široké splachové sedimenty v mocnostech okolo 2 m byly mapovány u Pístnice, Břežan, mezi Kunraticemi a Šeberovem, u Měcholup, atd. Dejekční kužely představují výrazné terénní prvky. Jsou uložené ve vyústění menších údolí do údolí širšího, kde spočívají zpravidla na vyšších akumulacích nivních teras (Karlík) či na reliktech mladorisských akumulací (Radotínský potok). Mocnosti výplavových kuželů jsou proměnlivé, od 2 či 4 m až po 9 m (Prokopské náměstí), 12,9 m (Malostranské a Valdštejnské náměstí), 13,5 m (Karlík) či dokonce až přes 16 m (pod Petřínským svahem). Zjištěná mocnost kužele v Podbabě čítá 8 m, v Troji 11 m. Materiál dejekčních kuželů má nejrůznější skladbu. Časté je uspořádání střídajících se poloh hlinitých, písčitých, jílovitých, úlomkovitých, s příměsí balvanů a bloků pevných hornin. Společný charakter je dán překotností často přerušované sedimentace. Období klidu minerogenní sedimentace je místy doloženo podílem sladkovodních vápenců, zvláště pěnovců nebo subfosilních půd (Radotín, Karlík). Proto jde o objekty vhodné pro detailní biostratigrafické výzkumy (L. Smolíková - J. Kovanda, 1979). Zcela ojedinělý a zajímavý příklad deluviofluviálních sedimentů byl zjištěn J. Kovandou roku 1983 v chatové kolonii v Úvalech pod návrším "Na vinici". Ve výkopech pro studny zde byly zjištěny až přes 7 m mocné, k Výmole ukloněné, středně a hrubě zrnité, slabě zahliněné, nezřetelně zvrstvené uloženiny, obsahující úlomky ordovických hornin z přilehlých svahů, jakož i příměs deluvioeolických písků. Ve frakci pod 1 mm převládají z 80-85 % zrna křemene. Zbytek jsou úlomky ordovických hornin, živce a biotitu. Směrem k nižší frakci přibývá těžkých minerálů, opracování zrn je vysoké. Ve frakci 0,5-1,00 mm jsou křemenná zrna polooválená až dokonale oválená, matová, zakalená, nažloutlá, 15-25 % zrn je čirých, méně opracovaných. Ve frakci nad 1 mm přibývá úlomků hornin (30 %), křemeny jsou většinou dokonale opracované s viditelnými znaky eolizace. Ve frakci nad 2 mm výrazně převažují již úlomky hornin ze svahů, křemene je již jen 5-10 % (petrograficky zhodnoceno E. Růžičkovou). Co do stáří jsou uvedené uloženiny zřejmě produktem pozdního glaciálu.
A Pleistocenní fluviální terasy
Na Vltavě a dolní Berounce byly v Praze a jejím okolí předmětem řady speciálních prací. Za všechny jmenujme aspoň: C. Purkyně (1909, 1912), R. Engelmann (1911, 1938), R. Kettner (1913), O. Kodym - A. Matějka (1920), V. Dědina (1926, 1929), Záruba - Pfeffermann (1926, 1940, 1943) - zhodnocení viz in Balatka - Sládek (1962),viz. příl. č. 3, dále A. Kočí - V. Ložek - Z. Malkowski (1974), Paluska (1976), Záruba - Bucha - Ložek (1977), Králík et al. (1984) a Balatka - Loučková (1991, 1992). V uvedených pracech se stupňovitě nad údolími vyvinuté terasové akumulace historicky dělí nejprve na 3, 4, dále 5, 7 a konečně až 11 či 13 úrovní (z nichž se ještě většina dále rozpadá na podstupně - ve shodě s polyglacialistickým pojetím pleistocénu). Králík et al. (1984) však uvádí celkem 31! různých úrovní bází u svých osmi základních skupin terasových akumulací. Srovnávací tabulky jednotlivých schémat terasových uloženin nalezneme ve většině výše uvedených prací. Z nich je patrno, jaká péče byla studiu teras Vltavy a Berounky věnována, protože právě terasy byly vždy považovány za klíč ke stratigrafii starších čtvrtohor v extraglaciálních oblastech, k nimž území Prahy a okolí náleží, neboť každá akumulace písčitých fluviálních štěrků odpovídá některému chladnému (stadiálnímu či glaciálnímu) období.
V tektonicky klidném území Prahy platí, že čím je akumulace morfologicky výše uložena, tím je starší. Jenže taková podrobně členěná schemata, jako např. uvádí Králík et al. (1984) jsou v terénu špatně prokazatelná a tudíž nepraktická. K jejich konstrukci byly totiž použity i údaje z nivelovaných vrtů v meandrech a při soutocích, které jsou často pro sestavení podélných profilů scestné (J. Kovanda, 1987). V praxi se při mapování kvartérních teras vracíme opět k jejich klasickému čtyřstupňovému dělení (pod. jako Q. Záruba - Pfeffermann, 1940): nejvyšší (nejstarší) skupina teras, skupina teras vysokých, terasy střední a konečně spodní (údolní). Konvenčně s alpským horským systémem zalednění přiřazujeme nejvyšší úrovně teras ke stadiálům glaciálů donau a günz, vysoké terasy k mindelu, střední k rissu a konečně údolní akumulace k würmu. Tak jsou také znázorněny v přehledné mapě 1:100 000. Po petrografické stránce se terasové akumulace z pleistocénu liší od starších (a vyšších) úrovní neogénních poměrně stálým šedým či rezavým zbarvením, nedostatkem pestře zbarvených přemístěných jílovitých (zvláště kaolinických) zvětralin a polymiktností materiálu. Rovněž čím starší kvartérní akumulace, tím intenzivněji jsou zvětralé některé méně odolné horniny a minerály. Podrobně viz ve vysvětlivkách k jednotlivým listům základních geologických map 1:25 000 a 1:50 000 z našeho území. Co do zachování terasových těles třeba zdůraznit, že ze starších (vyšších) úrovní míváme zpravidla k dospozici převážně jen jejich neúplné mocnosti (relikty). Větší část akumulací byla během kvartéru na exponovaných místech erodována, denudována či jemný podíl deflací odvát, takže nám z nich zůstávají zachovány jen několik metrů mocné, často druhotně zhutnělé relikty, na povrchu někdy s kamennou dlažbou. Úplné mocnosti vyšších terasových úrovní se zachovaly spíše vyjímečně, i když někdy (např. na sever od Prahy) ve velkých plochách. Uvedené čtyři základní skupiny teras mají svoje přirozené opodstatnění, neboť vykazují některé výrazné vlastnosti, které je navzájem odlišují. a) Nejvyšší terasové akumulace spočívají nad horní hranou kaňonovitých údolí dolní Berounky a Vltavy a některých spodních částí jejich větších přítoků. V hlavním údolí Vltavy tak vytvářejí až 3 km široké území s plochým povrchem - jakožto doklad svrchní erozní báze kvartéru. Řeky v té době tekly v širokých nivách, v nichž meandrovaly a překládaly svoje toky z místa na místo. Proto v jejich akumulacích nalézáme vedle vytříděných písčitých štěrků i polohy se štěrky velmi hrubými apod. Některé tyto akumulace bývají (třeba zdánlivě) zdvojené ve smyslu V. Šibravy (1964).
Mimo náš list poněkud dále k Z (v. od Berouna) se podařilo dokázat, že nejvyšší terasová úroveň Berounky (do donau a günzu kladených písčitých štěrků) obsahuje v hiátu mezi tamní spodní (tzv. "vrážskou") a svrchní (tzv. "berounskou") akumulací velmi dlouhé časové období s nejméně 5 až 6-ti interglaciály (J. Tyráček - J. Kovanda, 1991). Jinde např. v Kobylisích a Lysolajích (Záruba - Pfeffermann, 1940, 1943, Králík et al. 1984) zase demonstrují, že báze pliocénních písčitých štěrků a písků spočívá dosti hluboko pod zachovaným povrchem spodnopleistocenní lysolajské terasy. Tím je podán důkaz, že pliocénní a spodnopleistocénní toky erodovaly po velmi dlouhou dobu jen velmi omezeně, takže jejich řeky tehdy zůstávaly v průběhu mnoha set tisíc (či milionů?) let více méně prakticky na téže úrovni, což je zjištění nové, velmi podstatné. Zmíněné časové období bylo mnohonásobně delší, než zbytek pleistocénu, reprezentovaný tvorbou všech údolních zářezů se stupňovitě vyvinutými terasovými akumulacemi. Proto musíme předpokládat jistý zvrat v přírodních poměrech mezi sedimentací nejvyšších a vysokých teras (jako "event"), ať již jím byl počátek postupného výzdvihu Českého masívu, nebo počátek velkých oscilací mořské hladiny v souvislosti s dosud nebývalým nárůstem a úbytkem kontinentálních ledovců. Akumulace nejvyšších kvartérních teras nacházíme podél dolní Berounky a Vltavy mezi Dobřichovicemi a Libčicemi (tj. na úseku dlouhém zhruba 35 km) v nadmořských výškách s většinou druhotně sníženým povrchem 300-282 m a bází 257-241 m, tj. 100-115 a 54- 74 m nad současnými toky. Z uvedeného vyplývá, že celková mocnost všech těchto akumulací by obnášela až 42-45 m. Tak ovšem chápat tyto sedimenty nelze, neboť se skládají z několika samostatných akumulací, zahrnujících podle Záruby - Pfeffermanna (1943), Buchy - Ložka (1977) terasu lysolajskou IA, suchdolskou IB a pankráckou II, které Králík et al. (1984) značí jako Donau (1,2) a Günz; Balatka - Sládek (1962) sem kladou svoje terasy krabčickou I a ledčickou II a konečně podle B. Balatky - J. Loučkové (1991) sem řadíme jejich skryjskou Ia, řevnickou Ib, pohořelickou IIa, hlineckou IIb a tetínskou IIIa akumulaci.
S uloženinami těchto úrovní se setkáváme např. ve vrtech j. od Lipan, j. od Zbraslavi, v mocnostech nad 15 m u Vráže a Vonoklas, dále v okolí Barrandova, Velké Chuchle, mezi Braníkem a Lhotkou, na sídlišti Novodvorská, s. od Kunratického potoka, na Pankráci, pod silnicí z Kobylis do Bohnic (např. bývalá Jelínkova pískovna s nálezy prokřemenělých araukaritů), v okolí Lysolají, Bohnic, z. od Hovorčovic a v. od Proseka. U těchto akumulací místy (např. v Bohnicích) nacházíme 3-4 erozní báze; Králík et al. (1984) jich však uvádí až 10! Největší mocnosti jednotlivých podstupňů obnášejí u Lysolaj a Bohnic - přes 17 a dokonce místy i přes 20 m. Z nejznámějších, stratigraficky důležitých lokalit vázaných na úroveň nejvyšších teras jmenujeme tři: Únětice pod Holým vrchem, Suchdol u kapličky sv. Václava a Přezlezice - Zlatý kopec. Únětice byly poprvé popsány J. Petrbokem v r. 1924 jako lokalita s měkkýši "I. pleistocénní terasy" Vltavy revidovány V. Ložkem (in A. Kočí - V. Ložek - Z. Malkowski, 1974 a Záruba - Bucha - Ložek, 1977). Nejde o žádnou terasovou faunu, ale o společenstvo výplně starého ramene řeky v přímém nadloží suchdolské terasy, datované paleomagneticky na rozhraní epoch Matuyama x Brunhes, tj. zhruba do cromerského (biharského) intervalu. V profilu dobře vyvinutý a zachovaný interglaciál v podobě písčitých a hlinitých pěnovců obsahuje vedle bohatství vodních druhů i typické zástupce lesních faun s vůdčími druhy Helicigona čapeki (Pbk.), Discus perspectivus (Mühl.), Ruthenica filograna (Rossm.), atd. Rovněž lokalita Suchdol (přes Únětické údolí naproti předešlé) chová v nadloží fluviálních písčitých štěrků téže terasy polohu sladkovodních slínů s bohatstvím fosilních měkkýšů (V. Ložek, 1960). Ze 47 zjištěných druhů převládají prvky "vodní, bažinné a vůbec vlhkomilné, poměrně slabě jsou zastoupeny druhy lesní i stepní, které jsou zhruba ve vzájemné rovnováze". Slíny s malakofaunou pocházejí zřejmě z téhož období, jako na lokalitě předešlé. Konečně Zlatý kopec u Přezletic byl poprvé popsán V.Zázvorkou (1938) a J. Petrbokem (1940) rovněž jako lokalita jeho tzv. I., tj. günz/mindelského interglaciálu. A právě nálezy od Únětic a Přezletic byly pro J. Petrboka omylem důkazem k jeho tvrzení, že fluviální pískoštěrkové terasy jsou interglaciálního původu. Ani Přezletice nejsou součástí terasy, ale spočívají nad ní zcela diskordantně v podobě polohy sladkovodních slínů s inkrustacemi. Jde však již o povodí Labe; povrch podložních fluviálních či fluviálně lakustrických písků leží 244 m n.m., tj. 77 m nad dnešním tokem Labe, tedy zhruba někde mezi suchdolskou a pankráckou akumulací (sensu Záruba - Bucha - Ložek, 1977). Lokalita byla systematicky komplexně studována po několik sezón zvláště osteologem O. Fejfarem a archeologem J. Fridrichem, čas od času spolu s celou řadou (14!) dalších odborníků (viz in Šibrava et al., 1979). Jde o naleziště bohaté na kosti všech typů obratlovců, měkkýšů, skořepatců, ale i jedno z nejstarších stanovišť pračlověka v Evropě, doložené nálezy jeho kamenné industrie. Na rozdíl od Únětic, kde je zachycen plný rozvoj vrcholného interglaciálu, je v Přezleticích doložen ve fosiliferních polohách pouze jeho nástup (vrchol reprezentuje zřejmě fosilní půda typu braunlehmu, vytvořená na zahliněných buližníkových sutích těsně nad slíny).
b) Druhou úrovní (počítáno shora) je skupina vysokých terasových akumulací, řazených konvenčně do stadiálů glaciálu mindel. Nachází se vždy při horní hraně kaňonů Berounky a Vltavy. Jde opět o relikty terasových těles, opět vyjímečně se zachovanou původní mocností 12-20, vyjímečně (při soutoku hlavních řek) až 30! m. Králík et al. (1984) uvádí celkem 11 úrovní bází jednotlivých akumulací, které by všechny společně dávaly celkovou mocnost až 48 m. Z hlavních úrovní z prácí Záruby - Buchy - Ložka (1977) sem řadíme terasu kralupskou IIIa (údajně z günzu 2 podle Záruby - Pfeffermanna, 1994) která se však jeví spíše jako svrchní část další akumulace vinohradské IIIb, pak terasu letenskou IV a rovněž dejvickou V (údajně z rissu 1), která se zase - z podélného profilu jeví spíše jako spodní část terasy letenské IV. Podle Balatky - Sládka (1962) jde o jejich terasy: straškovskou IIIa, hněvického vrchu IV (a Cítovskou Va). Ve smyslu B. Balatky - J. Loučkové (1991) se jedná o terasy: srbskou IIIb, zbraslavskou IVa, hýskovskou IVb a liblínskou Va. Tyto terasové stupně vykazující (při často poněkud snížených površích - od Dobřichovic po Libčice) úrovně až ve výškách 268-243 m n.m., tj. 54-75 m relativně a báze od 220 do 200 m n.m., tj. 17-32 m nad Berounkou a Vltavou.
Od jihu k severu nacházíme "mindelské" písčité štěrky např. j. od Kazína, u Zvole, v širokém okolí Zbraslavi, na Závisti, na Lhotce, v Modřanech, Hodkovičkách a u Hlubočep. Patří sem zřejmě i akumulace z Králíkova et al. (1977) prerissu mezi Závistí a Komořany a u Radotína. Dále jsou to plošiny mezi Pankrácí, Podolím a Vyšehradem, na Karlově, nad Wilsonovým nádražím, na Hradě, Letné, v Troji (Zoo) a pak zvláště v Sedlci, v okolí Drahanské rokle, při ústí Tichého potoka (j. od Roztok) s. od Žalova a v jádru meandru v Řeži (Záruba - Pfeffermann, 1943). Vedle teras řek známe také převážně štěrkopísčité akumulace téhož stáří z povodí Botiče (mezi Zahradním městem a Záběhlicemi) či z povodí Rokytky na Žižkově a v kolonii Na Krejcárku, kde vyplňují staré opuštěné koryto v mocnosti až 12 m.
c) Třetí skupinu terasových akumulací (počítáno shora) představuje soubor součtem 28-41 m! mocných fluviálních písčitých štěrků, odpovídající v klasických německých pracech tzv. hlavní (Haupt - či Hoch-) terase, který by odpovídal konvenčně rissu. Akumulace tohoto stáří v terénu sledují současný tok řek a vroubí úpatí a spodní části svahů. Báze se pohybuje těsně pod úrovní povrchu současných toků. Terasy tohoto stupně patřily vždy k nejčastěji těženým vzhledem k jejich přístupnosti a kvalitě suroviny. Povrch od Dobřichovic po Libčice sleduje nadmořské výšky 230-206 m, tj. 27-38 m relativně a báze 203-165 m n.m., tj. -1 až -3 m. Jde o terasu mlčechvostskou VI Balatky - Sládka (1962). Ve smyslu Záruby - Buchy - Ložka (1977) zahrnuje jejich terasu veltruskou VI [a Zárubovu (1943) Karlova náměstí IIIb], podle Palusky (1976) akumulaci Karlova náměstí, terasy Újezdskou, Veltruskou a Václavského náměstí a konečně podle B. Balatky - J. Loučkové (1991) terasy poučnickou Vb a kazínskou VI. Králík et al. (1984) v akumulaci rozlišil 7 bází. Uvedené akumulace této "hlavní terasy" nacházíme u Dobřichovic, Mokropes, Strnad, Lipan, Lipovců, na Zbraslavi, v Cholupicích, pod Komořany, na Smíchově, Zlíchově, Novém Městě, u Wilsonova nádraží, u Bulhara, pod Letnou a v dejvickém meandru do Holešovic, ve Stromovce, na Pelc-Tyrolce, v ústí Šáreckého potoka, v Sedlci (pod sprašovými pokryvy) - např. Záruba - Bucha - Ložek (1977) a v Letkách při s. okraji listu mapy - F. Prošek (1946), F. Prošek - V. Ložek (1957). Štěrky a písky téže úrovně známe i z povodí Botiče (př. v Hostivaři či na Albertově), na Rokytce (ve Vysočanech) nebo v údolí Litovického potoka (jz. od Ruzyně). d) Nejmladší a morfologicky nejnižší terasové akumulace kladené do posledního (würmského) glaciálu vyplňují dna údolních zářezů jak řek, tak i všech ostatních přítoků. Vytvářejí buď pískoštěrková tělesa, vycházející místy až na povrch, nebo jsou krytá holocénními povodňovými hlinami, dejekčními kužely či úzkými pruhy mladých svahovin či splachů. Ve smyslu Záruby - Buchy - Ložka (1977), Balatky - Sládka (1962) a B. Balatky - J. Loučkové (1991) jde o jejich stupeň VII, zahrnující terasy manínské a údolní, čili lipenské, dobřichovické a údolní nivu a konečně i terasu újezdskou a nebovidskou (Záruba - Šimek, 1964) - viz také kapitolu o antropogénních změnách reliéfu Prahy. Králík et al. (1984) uvádí celkem tři úrovně jejich bází. Celková mocnost všech akumulací této nejnižší úrovně čítá dohromady 20-23 m. Povrch klesá (opět od Dobřichovic po Libčice) ze 211 na 180 m n.m., tj. 7-12 m relativně nad současnými toky a báze se pohybuje od 190 do 157 m n.m., tj. -9 až -13 m pod hladinou současných toků. Povodňové hlíny v nadloží vyšších úrovní poskytují kvalitní zemědělské půdy, takže na nich byla zakládána četná zahradnictví. V Lahovičkách je terasová akumulace údolní terasy kryta polohou navátých písků (již A. Slavík, 1888). Plošně rozsáhlé jsou výskyty údolních teras na Berounce a Vltavě v Dobřichovicích, Zbraslavi, Smíchově, Starém Městě, v Karlíně, v Holešovicích, pod Roztoky, v Řežském meandru a v Novém Vestci na Labi. Vedle toho tvoří svrchnopleistocénní písčité štěrky podloží holocénních nivních sedimentů obou řek i u většiny potoků v jejich dolní části toků (př. místy v aluviích Botiče a Rokytky). Do erodovaných povrchů svrchnopleistocénních údolních teras větších řek bývají vloženy holocénní nivní výplně (př. Strnady, tzv. klárovská terasa - Paluska (1976), na Starém Městě apod.). Velká část povrchu nejmladších terasových akumulací byla ve středu Prahy průběhem dob terénně upravena zvláště mohutnými navážkami (př. Staré Město, Malá Strana), takže současná nivelizace povrchu je v těchto místech druhotnou antropogénní záležitostí - viz kapitolu č. 32.
Údolní terasy jsou napojeny poříční vodou, snadno dosažitelnou poměrně mělce pod jejich povrchem, jsou pravidelně vystaveny (mimo navigací chráněného středu Prahy) každoročním, desetiletým či stoletým povodním, takže jejich zástavba musí být místo od místa pečlivě uvážena. Střed Prahy vykazuje nejvyšší vzdutí Vltavy při staleté vodě roku 1845 až na kótu 191 m n.m. Díky kaskádě přehrad na Vltavě dnes takové záplavy snad již nehrozí.
Tvoří jednak výplně všech menších údolí - přítoků řek, jednak budují svrchní části niv nad svrchnopleistocénními fluviálními akumulacemi Berounky, Vltavy, Labe a spodních částí toků jejich větších přítoků, a to buď bez zřejmých hiátů - pozitivní gradací z písčitých štěrků do nivních uloženin nebo - odděleny hiátem (po erozi) - jako vložené do svrchní části údolních teras (V. Ložek, 1981). Ve druhém případě - u širokých údolí hlavních řek a ve spodních částech jejich větších přítoků (př. Lipenský a Kunratický potok, Botič, Rokytka, Radotínský, Prokopský, Motolský, Šárecký a Únětický potok) jsou holocénní nivní sedimenty uloženy diskordantně na písčitých štěrcích v mocnostech zpravidla od 1-3 m. Jde vesměs o vertikálně se střídající jemně písčité, hlinité a jílovité, místy více humózní, případně až anmoorovité či slatinné a jiné humolitové polohy s příměsí, čočkami či samostatnými horizonty přemístěných hrubých klastik zvláště v podobě štěrků. V širokých nivách lze místy vysledovat 2-3 úrovně povrchů niv s patřičnými půdními typy na jejich površích (rambly, paternie, vegy - L. Smolíková, 1988). Hojné jsou (díky zamokření) i různé půdy glejové.
Původní poměry povrchu nivy Vltavy jsou bohužel na většině ploch zastřeny různými antropogenními úpravami. Tak nám zmizela např. některá slepá ramena, staré toky potoků a potůčků, rybníky, jakož i všechny drobné výškové rozdíly povrchu, naznačující dynamiku nivní sedimentace v celé staré části Prahy - viz i kapitoly 29 a 32. V práci Záruba - Šimek (1964) jakožto i ve studii Palusky (1976) je pro holocénní úroveň nivní sedimentace na Vltavě ražen termín tzv. "terasy Klárova".
Nivní uloženiny v údolích všech potoků jsou mocné zpravidla od 2 do 5 m. Mocnější byly zjištěny např. jz. od Dřevotic (8 m), u Přední Kopaniny, na Šáreckém a Litovickém potoce a Rokytce (6-8 m), v údolí Švarcovy, na Radotínském potoce a v Karlíku (6 m), apod. Nejmocnější niva však byla zjištěna na dně Tichého údolí u Trojanova mlýna (pod Úněticemi) - 12 m! Vrtné jádro poskytlo souvrství s celkem 20-ti makroskopicky odlišnými a na měkkýše bohatými vrstvami. Stáří celé této série je velmi malé - střední a mladý holocén (V. Ložek, 1990). Postglaciální vápnité nivní uloženiny či dokonce sladkovodní vápence s ulitami měkkýšů jsou přítomny i na dalších lokalitách, jako pod Úhonicemi, na Radotínském potoce, mezi Chýní a Břvemi, v Dolním Roblíně a pod Kozolupy, na Karlickém potoce, na Švarcavě pod Solopysky, u Ďáblic, Vinoře, ve vyústění potoka od Horoměřic do Únětického potoka apod. (Kovanda, 1971).
Pro stratigrafii mladého kvartéru jsou významné zejména okraje nivních sérií, kde lze zjistit jejich faciální přechody do vápnitých svahových uloženin či dejekčních kuželů, nebo jsou to naopak vnitřky niv, v nichž jsou zachována např. zazemňující se stará koryta, tedy facie sedimentů stojatých vod, vhodné třeba pro palynologický výzkum (Staré Město, Malá Strana).
Eolické sedimenty
Na přehledné geologické mapě Velké Prahy a jejího okolí s údaji o geologických útvarech, vystupujících na povrch terénu nebylo možno vyjádřit odděleně rozsahy různých typů spraší, sprašových hlin, úlomkovitých spraší, sedimentů deluvioeolických apod., jako tomu bylo u map podrobnějších (1:25 000), takže jsou pojaty společně jednou barvou, a to v mocnostech nad 1 m. Z mapy 1:100 000 (příl. 1) je patrné, že zobrazený rozsah těchto uloženin reprezentuje přes 1/3 celkové plochy, takže jde o velmi výrazný fenomén, vytvářející na první pohled jakoby široký lem okolo vnitřku pražské pánve, budované horninami skalního podloží. Tak velký rozsah siltových eolik má význam nejen praktický (např. z pedologického či inženýrsko-geologického hlediska či změkčování terénních tvarů), ale i odborně vědeckého, neboť v našem zájmovém území je několik stratigraficky velmi významných lokalit, obsahujících v tzv. sprašových sériích (to je s horizonty fosilních půd) dlouhé záznamy měnících se podmínek během pleistocénu. Spraše, sprašové hlíny, úlomkovité (či drťovité) spraše a smíšené uloženiny deluvioeolické jsou zastoupeny v podstatě dvěma typy - plošně rozsáhlými pokryvy, a to zvláště na morfologicky zarovnané pozici nad svrchní erozní bází kvartéru, a pak závějemi, usazenými na v. a jv. svazích, sklánějících se ke dnům údolí. Tyto závěje přispívají svojí existencí u s.-j. orientovaných údolí k vytvoření tzv. asymetrických údolí, u nichž naproti povlovným a plochým svahům s eoliky (na v. a jv. svazích) vystupují příkré svahy skalního podloží (na svazích přivrácených k Z) - př. v. od Makotřas, v Karlickém a Radotínském údolí, na Říčanském potoce, apod. Zrnitosti spraší a sprašových hlin jsou převážně v rozmezí 0,01 - 0,05 mm. Mocnosti hlinitých eolik jsou proměnlivé v závislosti na morfologii podloží; pohybují se od 0,5 až do 30 m! Tak např. mezi Mořinou a Mořinkou dosahují až 10 m, u Dolních Břežan a Zlatníků 8-10 m (ale i 16 m), u Úhonic rovněž okolo 10 m, u Kosoře až 14 m, u Nupak opět přes 10 m, podobně jako u Hostouně, Jenče a Červeného Újezda; v Dejvicích (Kotlářka) a Stehelčevsi přes 15 m, u Makotřas téměř 14 m, nad dejvickým nádražím až 18 m, v okolí Brusnice 26 m a ve studni pro usedlost Strakovku (čp. 14) uvádějí Záruba - Šimek (1964) až 30 m!
V minulosti bývala eolika těžena na mnoha lokalitách místními cihelnami (tu a tam společně se zvětralým podložím); do současnosti přežila jen cihelna Bůhzdař v Zájezdu u Buštěhradu a v Dolních Jirčanech.
Právě těžební stěny bývalých cihelen poskytly cenné profily se zachovanými fosilními půdami (říkáme jim sprašové komplexy), v nichž bylo možno provádět detailní paleontologické, paleopedologické, litologické, archeologické a další výzkumy, využitelné ke kvartérní stratigrafii. Území Velké Prahy a její blízké okolí náleží do tzv. "suché paleopedologické provincie" s dobře vyvinutými doklady střídajících se klimatických výkyvů, které jsou základem pro sledování vývoje přírody v pleistocénu. Navíc souvislost sprašových komplexů s jednotlivými terasovými stupni Vltavy spolu s nálezy archeologickými dávají solidní podklady pro taková bádání (F. Prošek, 1947, V. Ložek, 1971). Jako příklad mohou sloužit zvláště profily v bývalých cihelnách v Sedlci (Záruba - Bucha - Ložek, 1977) či v Letkách u Libčic (F. Prošek - V. Ložek, 1957). Významné jsou ovšem i další lokality, jako spodnopleistocénní Žalov (Q. Záruba - V. Ložek - J. Kukla, 1960), pak Dolní Chabry, Černý Vůl a Únětice (V. Ložek 1964, 1968), Lochkov (L. Smolíková - J. Kovanda, 1974), Úhonice, Zájezd u Buštěhradu, Hostouň a další, odkud jsou známy pěkně vyvinuté fosilní půdy - doklady středně a svrchnopleistocénních interglaciálů. Prvně zkoumanými dnes klasickými sprašovými komplexy z našeho území však byly již na konci minulého století popsané Jenerálka (mezi Nebušicemi a Vokovicemi) a pak cihelny v Dejvicích a Podbabě (Kotlářka a Juliska) viz in V. Ložek, 1955, 1964, Vlček, 1956 a F. Prošek, 1947. Původní rozsah vápnitých spraší, nevápnitých sprašových hlin a jejich derivátů byl mnohem větší, než v současné době. Tak např. k v. přivrácený svah levého břehu Vltavy mezi Radlicemi a Klárovem byl v nadloží vyššího stupně údolní akumulace přerušovaně pokryt závějemi eolik, které však byly v průběhu minulého a počátku tohoto století prakticky zcela vytěženy. Stejně tak po mnohých těžebnách nám zůstaly jen prostory, buď sloužící jako hřiště či různé sklady (Dejvice, Kotlářka či Juliska), nebo zavážené či zavezené odpadem (Sedlec, Žalov, Letky). Bližší údaje o výskytech jednotlivých typů různých eolik a jejich přechodných derivátů jsou k dispozici v základních geologických mapách 1:25 000 a ve vysvětlivkách k nim. Naváté písky tvoří samostatnou skupinu eolických sedimentů s převládající zrnitostí 0,1 - 0,5 mm. Zpravidla nevápnité (vyjímkou je např. výskyt v Michli, kde obsahují dokonce i velké osteokoly) uloženiny jemně a středně zrnitých, převážně křemitých písků mají původ materiálu buď v akumulacích štěrkopískových teras, ve zvětralých horninách svrchní křídy či spodního paleozoika (a svrchního proterozoika). V terénu buď vyplňují různé terénní nerovnosti (včetně mrazových klínů a hrnců) na povrchu skalního podloží (př. Malešice, Jarov, Dolní Měcholopy, Žižkov, Vinohrady, Vršovice, Holešovice, Komořany, Písnice, Krč - a to v mocnostech zpravidla 1-3 m (ve splachové depresi v Michli až 6 m), nebo vytvářejí plošně rozsáhlejší i několikametrové pokryvy a ploché duny (např. mezi Modřany a Písnicí, na Lhotce, Žižkově apod.). Typickými akumulacemi navátých písků jsou však pozdně glaciální pokryvy v nivě Vltavy u Lahoviček (1,5 - 3 m mocné), nebo návěje 2-10 m mocné na pravém břehu Vltavy u Zbraslavi a Modřan, kde vyrovnávají strmé úpatí svahu nad povrchem vyššího stupně údolní terasy. Zcela ojedinělý výskyt zřejmě staropleistocénních navátých písků je přístupný místně občas těženou stěnou na ložisku z. od Mořinky, kde byla vrtem zjištěna mocnost přes 18 m! Jindy jsou naváté písky přítomny v kapsovitých prostorách na bázi sprašových akumulací (např. ve stěnách buližníkových lůmků na Ládví). Jiným zvláštním typem převážně eolických uloženin jsou tzv. deluvioeolické písčité sedimenty (francouzsky označované jako "dunes remaniées"). Tyto geneticky z části smíšené uloženiny (pod. jako deluviofluviální) se zpravidla vyznačují buď naznačeným nebo i zřetelným zvrstvením, úklonem po svahu a zvláště pak rytmickým střídáním poloh jemně a hrubě zrnitých a přítomností drobných i větších úlomků hornin z přilehlých svahů. Ty jsou buď v profilu roztroušené, nebo vytvářejí i samostatné čočky či polohy. Velikosti takových téměř ostrohranných úlomků se pohybuje od 2 do 10 (i více) cm! Takové uloženiny byly odkryty v Modřanech a Komořanech či v Kyjích nebo na úpatí hory Tábor v Hrdlořezích. Mocnosti dosahují zpravidla 3-10 m. Vyrovnávají opět úpatí svahů nad vyšším stupněm údolních teras. Jindy vytvářejí součásti profilů eolických hlin (jako např. v Hostouni, Jenči, Hostivicích, Červeném Újezdu, Úhonicích, Dolní Liboci a jinde) zvláště v jejich spodních částech, místy v mocnostech i přes 3 m. Uvedené deluvioeolické písčité uloženiny jsou v mapě 1:100 000 v případě rozsáhlejších výskytů zobrazeny společně s navátými písky. Dokladem převívání eolických písků jsou výskyty hranců, tj. eolizací zrn křemene opracovaných ploch a hran větších úlomků a kamenů odolných hornin (převážně křemenců, křemitých pískovců, apod.) - R. Hylský, 1952.
Byly již zmiňovány v souvislosti s uloženinami údolních niv jako jejich příměsi či součásti. Vedle těchto buď rozptýleně přítomných slatinných, hnilokalových, anmoorových, gyttjových či dalších organických či organogenních složek, stejně jako almových, slinitých či pěnovcových komponent v aluviálních souvrstvích jsou z území Velké Prahy a jejího okolí známy významné samostatné výskyty uvedených sedimentů - pěkných lokalit či dokonce drobných ložisek. Tak např. ložiska postglaciálních slatin a karbonátových slatin vyplňují nivu u Chýně a Xaverova, sladkovodní slíny ze spodního pleistocénu byly již uvedeny od Suchdola a Přezletic, holocénní a recentní písčité pěnovce v podobě údolních výplní či drobných svahových kaskád nacházíme v Drahanské rokli, v ústí údolí Zámky, v Karlickém údolí, na Švarcavě pod Solopysky, pod Zadní Kopaninou, v Kosoři, ve Velké a Malé Chuchli, apod. (Kovanda, 1971). Právě posledně jmenovaná lokalita písčitých a strukturních pěnovců nad bývalými lázněmi v Malé Chuchli "U kapličky" poskytla v minulosti dokonce materiál pórézních strukturních pěnovců i na kvádry pro stavební účely.
Všechny uvedené typy organogenních a organodetritických uloženin poskytují skvělé paleontologické doklady o vývoji přírody během holocénu. Některé z nich byly podrobně zkoumány zvláště po stránce biostratigrafické a to jednak na základě rozborů fosilních měkkýšů a pak zachovaných botanických makrozbytků (jako např. otisků listů v pěnovcích). Jmenujeme alespoň lokality Suchdol, Karlické údolí, Švarcava, Kosoř, Zadní Kopanina a zmíněnou Malou Chuchli (Kovanda, 1971).
Výplně krasových dutin (jeskyní,
krasových kapes, komínů a den skalních převisů) poskytují rovněž pestré série
kvartérních uloženin. Pochází z nich bohaté paleontologické a místy i
archeologické či antropologické nálezy. Nejznámější je z naší oblasti nález
pozůstatků kostí pravěkého člověka a mnohých obratlovců z dnes již
neexistující jeskyně v Prokopském údolí (Vlček, 1952).
Z Prahy a jejího okolí byly popsány četné periglaciální jevy, zvláště v podobě mrazových klínů a hrnců, různé periglaciální, zvířené a načechrané půdy, soliflukční polohy a konvolutní útvary, postihující jak horniny (často navětralého či zvětralého) skalního podloží, tak i různé typy sedimentů kvartérních (viz např. Záruba - Pfeffermann, 1944, Z.Roth 1949). Také poloha sladkovodních slínů v Přezleticích je mohutně kryoturbována, stejně jako byly dokumentovány autorem a J. Tyráčkem v r. 1989 obdobně konvolutně přemodelované slíny na povrchu s rothlemovou půdou, vyvinutou ze zahliněné buližníkové suti a to ve výkopu pro přivaděč na plochém svahu pod kopcem Kuchyňka u Nové Brázdimi. Pěkný případ polygony porušeného povrchu navětralých cenomanských jílovců byl k vidění při plošném skrytí černé ornice v nadloží světle šedého peruckého souvrství u dílen dopravního podniku mezi Hostivaří a Štěrboholy. Všechny tyto jevy dokládají glaciální podmínky v periglaciální zóně, v níž se území Prahy v pleistocénu opakovaně nacházelo.
Různé zásypy, odvaly, násypy, regulace, atd. nemohly být do přehledné mapy pojaty. Údaje o nich však poskytují opět mapy podrobnějších měřítek, zvláště soubor základních geologických map 1:50 000 a 1:25 000, v podrobnostech pak 1:5 000, sestavený PÚDISem, Stavební geologií a Geologickým průzkumem (= Geoindustrií), vydaný tiskem i s kompletní dokumentací. Jde mnohdy o mnoho metrů mocné deponie, které místy zcela zastřely původní povrchy terénu, takže vzaly za své např. různé deprese (staré rybníky, původní toky potůčků, mrtvá ramena apod.), takže se pozměnily či přemístily toky některých vodotečí, vznikly některé nové vyvýšeniny. Naopak zavezeny byly mnohé vytěžené prostory bývalých ložisek surovin, atd. (viz kapitoly č. 29 a 32 v tomto svazku). Jde v podstatě jednak o staré, z části až středověké, dnes již v podstatě konsolidované úpravy terénu z přírodních materiálů a o velké, rovněž již prakticky ulehlé navážky ze solidních násypů (třeba za regulačními zdmi podél Vltavy). Nakonec jsou to nejrůznější deponie komunálních či průmyslových odpadů, jejichž skladba je neobyčejně pestrá; místy obsahují i zdraví škodlivé složky. Tyto nejmladší skládky jsou vysoce porézní, načechrané, neúhledné, dochází v nich stále k rozkladům organických součástí a k únikům bioplynů a toxických látek, takže je třeba je zakrývat hlinitým pokryvem a dále je sledovat a hlavně nezastavovat (př. Slivenec, Dolní Chabry). |
