| Kámen na pražských památkách Více než 1000 let se v Praze používá kámen na stavby. Nejprve to byl jen neupravený stavební nebo dlažební kámen, později významný materiál architektonických a sochařských děl. Na nejstarších kamenných stavbách byly používány přírodní ručně opracované kameny z nejbližších zdrojů, tj. především spodnoturonské vápnité prachovce, zvané všeobecně jako opuky (až do 13. století téměř výlučně) a pískovce českého křídového útvaru, těžené přímo v Praze - na Strahově, Petříně a Bílé Hoře. S rozvojem dopravy a především po spojení obou břehů Vltavy Juditiným mostem se rozšiřovala možnost využití kamene i ze vzdálenějších míst.
Z románského období se v Praze dochovaly rotundy sv. Kříže, sv. Longina, sv. Martina, basilika sv. Jiří a části některých kostelů a kaplí. Románské kamenné domy z opuky byly prokázány v jádru staroměstského osídlení, zbytky mnohých z nich se dochovaly ve sklepních prostorách domů dodnes. Praha druhé poloviny 12. století byla údajně nejvýstavnějším kamenným městem tehdejší střední Evropy.
V období gotiky v architektuře Prahy výrazně převládá pískovec, opuka se používá již jen jako běžné zdivo. Těžká architektura románského období byla vystřídána odlehčenými stavbami neobyčejné působivosti, kde kamenné, převážně pískovcové pilíře a sloupy nesou dokonale ztvárněná, v pozdějším období složitě tvarovaná žebroví. Těžba pískovců - svrchnokřídových i permokarbonských - se rozšířila na okolí Kamenných Žehrovic, Brandýsa nad Labem, Kostelce nad Labem a do sv. okolí Prahy u Hloubětína. Tyto pískovce byly použity v nejstarší gotické části chrámu sv. Víta, ve Vladislavském sále a v dalších částech Pražského hradu. Čistou gotickou kamenickou práci najdeme v klášteře sv. Anežky, kde téměř všechny kamenné prvky jsou opět pískovcové. I další gotické pražské kostely jsou převážně pískovcové - Týnský chrám, klášter Emauzy a další. Z pískovce byl zčásti postaven nejprve Juditin, později Karlův most a další světské stavby, jako např. v 80. létech minulého století restaurovaný, původně gotický dům U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí s některými přilehlými domy. Používaly se jak hrubozrnné permokarbonské arkózovité pískovce od Kamenných Žehrovic, tak jemnozrnné křídové pískovce od Hloubětína, Záp, Horoušan, Sluh a Brandýsa n. L. (V. Rybařík, 1994). Bohužel trvanlivost většiny pískovců ze středočeské oblasti - ať už z permokarbonského nebo svrchnokřídového období - není velká a tak Praha své pískovcové památky musí pečlivě konzervovat a opravovat.
Do růžova až červenohněda zbarvené devonské vápence, označované jako slivenecké mramory se v pražských památkách objevují již v gotice; je to ale především období renesance, kdy se začal tento kámen z blízkého sousedství Prahy (zvl. Radotínského údolí) uplatňovat ve větší míře. Podobně jako opuky i tento mramor byl pro těžbu a opracování výhodný, jeho deskovitá odlučnost byla pro kameníky vítána. Brzy byly rozpoznány kvality tohoto materiálu, vhodného k řemeslnému opracování, broušení a leštění. Nejstarším příkladem použití sliveneckého mramoru je náhrobek kanovníka Oldřicha ze Žlutic (+ 9. 8. 1380), původně umístěný v chrámu sv. Víta, dnes v Lapidáriu Národního muzea. V renesanci byly z téhož mramoru zhotoveny některé kamenné náhrobky, kašny (např. známá Krocínova, původně na Staroměstském náměstí, dnes jsou její relikty zachovány rovněž v Lapidáriu Národního muzea), epitafy (např. hvězdáře Tychona Brahe v kostele P. Marie před Týnem), portály (kostely sv. Salvátora a sv. Františka na Křížovnickém náměstí či zajímavý renesanční portál z r. 1588 na bývalé farní škole u sv. Jindřicha). Umění opracovávat mramory k nám přišlo z Itálie a Rakouska, ze zemí, bohatých na mramory různých barev a struktur. S vyvíjející se technikou opracování kamene se využívaly jak nepřeměněné vápence, tak i odolnější vápence překrystalované - skutečné mramory. Nejvíce byly vždy ceněny bílé kararské mramory, nejvýznamnější kámen italské renesance. Skvostem gotiky je ovšem výzdoba kaple sv. Václava v chrámu sv. Víta na Hradčanech. Bohaté inkrustace z drahých kamenů jsou z krušnohorských ametystů (ametyst - jaspisová žilovina z Ciboušova), z polských zelených chrysoprasů (ze Zabkowic), saských topazů (ze Sneckensteinu), zelených porfyrů (z Peloponésu) a červených porfyrů (z Egypta) (F. Skřivánek, 1984; J. Bauer - F. Skřivánek, 1985; F. Skřivánek - J. Bauer - D. Rykl, 1985).
Použití mramorů vyvrcholilo v baroku. Důležitou roli hrála barva mramorů, na rozdíl od jemných barev předchozích období jsou nejoblíbenější mramory načervenalých, hnědavých, růžových, ale i šedých, případně šedočerných a nazelenalých odstínů v mnoha barevných kombinacích. Mramorů pro všechny nové, především církevní, ale i světské stavby nebylo v Čechách dostatek. Hutě, v nichž se mramory opracovávaly, nemohly stačit ohromné poptávce a tak se přírodní kameny doplňovaly imitací ze štuky. Precisní provedení mistry mramoráři splnilo dokonalou iluzi skutečných mramorů, jak to potvrzují obklady stěn, soklů, pilířů, sloupů a říms (včetně kazatelny) např. od J. Hennevogla v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Přesto přírodní kámen zůstal hlavním a nejžádanějším materiálem pro oltáře, oltářová zábradlí, křtitelnice, kropenky, spodní části kazatelen, náhrobky, epitafy, dlažby, portály aj. Barrandienské mramory najdeme ve většině pražských kostelů. Jsou to především slivenecké a suchomastské mramory různých červených a jiných barevných odstínů, tmavý kosořský, karlický, ortocerový lochkovský a další. S těmito mramory se setkáváme v katedrále sv. Víta, kostele sv. Mikuláše, sv. Tomáše a P. Marie Vítězné na Malé Straně, Nanebevzetí P. Marie na Strahově, v kostele P. Marie před Týnem, sv. Jakuba, v kostele sv. Salvátora na Křižovnickém náměstí, v kostele sv. Václava na Smíchově a sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Neobvykle bohatou výzdobu ze sliveneckého mramoru najdeme v kostele křižovníků sv. Františka (Řád křižovníků s červenou hvězdou totiž vlastnil mramorové lomy ve Slivenci). Slivenecký mramor byl v tomto kostele použit nejen na dlažby a kropenky, ale i na sokly, ostění dveří, oken, nik, na rámy obrazů, pilastry a prahy. Je zajímavé, že tento mramor nebyl použit na oltářovou architekturu. Z cizích mramorů se k nám již od baroka dovážely rakouské adnetské a untersbergské, méně pak italské mramory na drobné architektonické detaily (ozdobné destičky na oltářích např. v kostele sv. Mikuláše, kostele Nanebevzetí P. Marie na Strahově aj.). Příkladnou ukázkou použití rakouských mramorů jsou dvě nástěnné barokní kašny v předsíni před bývalým letním refektářem v Klementinu. Levá kašna je pozoruhodná nejen sochařskou výzdobou, ale v té době ojediněle použitými rakouskými leštěnými mramory - červeným tzv. Rotscheck (mísa) a krémovým narůžovělým untersbergským tzv. "pstruhovým" mramorem (podstavec a plastická výzdoba). Pravá kašna je z červenohnědých až nazelenalých adnetských mramorů, zatímco dekorativní ortocerový mramor posloužil na drobné architektonické detaily. Mramor se v baroku objevuje i v mnoha honosných palácích, především na ostění krbů, dveří, na deskách stolů, na komodách (např. ve Valdštejnském paláci) a na dekorativních dlažbách.
Tak, jako pro vnitřní výzdobu kostelů, klášterů a budov byl v baroku převládající surovinou mramor, pro vnější stavební a dekorativní sochařské prvky to byl pískovec. Bohatství skulptur z tohoto období je v Praze jedinečné - Karlův most, Vrtbovská zahrada, Ledeburská zahrada, Trojský zámek, Loreta, vila Amerika aj. V rokoku kámen v interiéru vystřídal bohatý štuk, barokní barevnost čistě bílé a pastelové barvy. Mramory se používaly většinou na drobné architektonické detaily a dekorativní dlažby paláců.
S pískovcem jako stavebním i ozdobným kamenem se později setkáváme až na neogotických stavbách, často až přezdobených mnoha dekorativními prvky. Taková je např. nová část chrámu sv. Víta nebo bývalý pomník Františka I. na Smetanově nábřeží. Neorenesanční výstavné budovy 19. století - Národní divadlo, Rudolfinum, Národní muzeum - využívají velkých bloků pískovců k umocnění monumentálního účinku staveb. Vnitřní výzdoba těchto pro Prahu i celý český národ tak významných budov zůstává převážně mramorová. I nově vznikající sochařská díla jsou nejčastěji pískovcová (např. Myslbekova sousoší s motivy z našich dějin, původně umístěné na předmostí Palackého mostu, dnes na Vyšehradě).
V budově Národního divadla byl použit převážně český přírodní kámen. Ve foyer je to především červenohnědý slivenecký mramor, použitý na římsy, ostění dveří, lavice a další ozdobné prvky. Podobný červený suchomastský mramor najdeme na podstavcích pod bustami. V malém foyer se setkáme se zelenošedým zbuzanským mramorem, porůznu je v budově i slezský tmavý lipovský mramor, šedobílý mramor od Velkých Kunětic na Jesenicku a ze Supíkovic. Na podlahách se uplatňuje především bílý kararský mramor, někde s tmavě šedými nebo i červenými mramory belgickými. Na vnitřní výzdobě se významně podílí i česká žula, v leštěné formě je to hlavně požárský diorit (dříky sloupů, ostění dveří a schodišťové stupně), nově byla použita i světlá žula slezská v kombinaci se šluknovským diabázem (bazaltem).
I ve vnitřní výzdobě Rudolfína je přírodní kámen bohatě využíván k umocnění barevného efektu architektonických prvků vestibulů a chodeb. Na rozdíl od budovy Národního divadla jsou zde zastoupeny především cizí ušlechtilé kameny (V. Rybařík, 1985) - bavorská gabra nebo švédské žuly na dříky sloupů, kararský mramor na jejich patky, bavorská žula na podstavce. Kombinace bílého kararského mramoru s tmavým belgickým byla využita na dláždění všech vestibulových prostor.
Budova Národního muzea je mezi geology známa především svými proslulými mineralogickými, petrologickými a paleontologickými sbírkami. Neméně pozoruhodná je i z hlediska našich a cizích přírodních kamenů, které byly při její stavbě a výzdobě využity (D. Březinová - V. Rybařík, 1991). Najdeme je v běžně přístupných prostorách budovy a vytvářejí tak jakousi další muzejní expozici. Ve stručnosti připomeňme alespoň dvacet toskánských sloupů z tmavočervené hrubozrnné švédské žuly s profilovanými hlavicemi a patkami z bílého kararského mramoru. Na ploché čtvercové podstavce bylo použito tmavé gabro (diorit?), pravděpodobně z Bavorska. Na hlavním schodišti Národního muzea se velkoryse uplatnily cizí přírodní mramory. Dokonalé zpracování ukazuje na vysokou úroveň kamenických prací v architektuře 19. století. Masívní profilované stupně, dlažba úzkých podest, základní část dlažby hlavní podesty a také hladké sokly osmi sloupů a osmi přilehlých pilastrů při obou spodních okrajích schodiště jsou z mramoru Cava Romana. Podobný, ale poněkud nažloutlý istrijský mramor Grisignano granito se uplatnil na profilovaných podnožích, pilířích a krycích deskách balustrády, zatímco její kuželky byly vysoustruhovány z efektního hnědočerveného, bíle skvrnitého brekciovitého adnetského mramoru Rotscheck. Dlažbu hlavní podesty lemuje jednoduchá bordura z červených italských mramorů Veroneser, bílého kararského a černého, bíle skvrnitého belgickégo mramoru St. Anne. Některé další sloupy, sloupky a pilíře jsou z královédvorského pískovce, potaženého umělým mramorem nebo žulou (např. čtyři sloupy při vstupech na hlavní schodiště). Balustráda okružní chodby v prvním poschodí nad Panteonem je z mramoru Grisignano granito, kuželky jsou z béžového až narůžovělého červeně tečkovaného untersbergského mramoru, známého (viz výše) jako tzv. pstruhový mramor. Mramorová dlažba v Panteonu, rozprostírající se na ploše 420 čtverečních metrů patří vzorem a provedením k nejkrásnějším v Praze. Architekt Schulz pro ni vybral pět barevně odlišných druhů mramorů: šedobílý kararský, žlutý, slabě červenofialově žilkovaný francouzský Jaune Lamartine (z lokality Praz St. Claude, pohoří Jura), červený až oranžově červený hlíznatý italský veronský Brocatello (Valpentena), šedočerný, nepravidelně bíle skvrnitý belgický St. Anne a světle šedobílý, bíle žilkovaný francouzský Vert Campan (Pyreneje). Podstavce pod bronzovými bustami významných osobností jsou z tmavočerveného a nafialovělového, světle nebo žlutě skvrnitého, výrazně žilkovaného, pravděpodobně hesenského mramoru Grafenstein (Gaudernbach), některé jsou z adnetského mramoru, podobně jako ostění hlavního vstupu do Panteonu. Všechny podstavce mají nízký soklík z tmavě modrošedého labradoritu.
Od druhé poloviny 19. století nastal mohutný nástup žul, které postupně v Praze téměř zcela vytlačily pískovce. Bylo otevřeno mnoho žulových lomů v nedalekém okolí Prahy - na Říčansku, Benešovsku, v Povltaví a Posázaví, později se do Prahy dovážely žuly z Hlinecka, z okolí Ledče nad Sázavou a z Jihlavska. Ze žulových kvádrů se budovala nábřeží, reguloval se tok Vltavy, začaly se stavět mosty, spojující oba pražské břehy silnicemi a železnicí. Nejvýznamnější byl Negrelliho viadukt částečně pískovcový, částečně žulový (V. Rybařík, 1996), první pražský železniční most, vynikající technické a architektonické dílo, dokončený v roce 1850. V roce 1878 byl dobudován moderní městský kamenný most - most Palackého. Původně barevná kombinace klenbových kvádrů z modravé žuly, poprsních zdí z červeného smolotelského syenitu, nadezdívky kleneb z nažloutlého pískovce, s kuželkami z bílého mramoru byl v době stavby zajímavým a barevným architektonickým pokusem. Most Legií je posledním pražským kamenným mostem, ostatní jsou již kombinacemi ocelových a železobetonových konstrukcí. České žulové kamenářství dospělo k prvnímu vrcholu výrobou dlažebních kostek a obrubníků. Dláždění pražských ulic z drobných krychlových nebo větších obdélníkových kostek nahrazovalo postupně staré již nevyhovující dláždění z ordovických žlutohnědých a načervenalých křemenců, tzv. kočičích hlav či černých čedičů (křemence i čediče se na hranách snadno odlamovaly a jejich obroušené a ohlazené povrchy byly za mokra a v zimě kluzké). Žulové obrubníky lemovaly chodníky z efektně ornamentálně sestavených drobných kostiček. Růžové, bílé a šedé až černé mramorové kostky vytvářely pro Prahu zcela typickou a jedinečnou chodníkovou dlažbu. Nově používané bílé kostičky jsou nejčastěji z hrubozrnných dolomitických mramorů z Posázaví (od Bohdanče a Českého Šternberka); dříve se využíval i dolomitický mramor od Jaroškova u Vimperka a vzácněji bílý mramor od Vrchlabí. Z barevných mramorů je to především růžový až masově červený slivenecký a suchomastský, z tmavě šedých až černošedých se používaly kosořské a méně i lochkovské mramory. Škoda, že nedbalostí a necitlivostí byla většina těchto krásných, barevně ornamentálních mozaik zničena nebo zcela neodborně vyspravena nesourodovým materiálem - žulovými kostičkami nebo dokonce zalita asfaltem. Naštěstí v historické části se tyto mozaiky začínají opravovat. Bohužel dříve používaný tmavý kosořský mramor je již vytěžen, změnila se i technologie výroby kostiček. Také mistrů dlaždičů je již jen poskrovnu. Na rozdíl od hladkých a měkkých kostiček z barrandienských mramorů (vápenců), používají se dnes jen strojně řezané a hrubě štípané, dále již neopracovávané ostré kostky z tvrdých přírodních kamenů, po nichž je chůze nepříjemná a únavná (např. Hradčany, Staroměstské nám. aj.). Třeba přiznat, že dnes se zčásti používají opět červenavé slivenecké nebo suchomastské a šedozelené zbuzanské mramory v kombinaci s bílými, často šedě šmouhovanými a pruhovanými slezskými mramory ze Supíkovic a Horní Lipové, dále bílé z Nehodiv, z cizích mramorů najdeme v podstatě odpadové bílé a krémové mramory z mnoha zemí (především ze zemí bývalé Jugoslávie, ale i z Kuby). Původní tmavé kosořské mramory se nahrazují šluknovským nebo křišťanovským syenitem, ojediněle i slovenským andezitem z Krupiné (Václavské nám.). Slivenecké kostičky se nahrazují i tepelským trachytem nahnědlé barvy. Nově obnovená černobílá chodníková mozaika na Malostránském náměstí je složena z černých bituminózních vápenců z lomu "Hvížďalka" u Kosoře a z bílých krystalických vápenců z lomu "Křemenice" u Skoupého.
Praha 20. století začala na stavbách používat řezané a leštěné kamenné desky. V kamenických dílnách nastoupily nové technologie opracování kamene - řezání na katrech, poháněných motorem. To co bylo dříve třeba opracovávat, brousit a leštit ručně, to se zpracovává strojově. Co bylo dříve poctivým kamenickým kvádrem, stává se jen tenkým obkladem zděného nebo jen hrubě opracovaného kamenného jádra. Řežou, brousí a leští se i tak tvrdé a odolné materiály jako jsou žuly, syenity a gabra. Tuto zásadní změnu v kamenickém řemesle můžeme nejlépe vysledovat především na pražských hřbitovech (Březinová et al., 1996). Zatímco v Praze nejstarší židovský hřbitov má náhrobky téměř výhradně z místních mramorů - převážně sliveneckého, méně z pískovců, na mladších hřbitovech nalézáme náhrobky téměř výhradně z šedých a červenavých žul a tmavých tzv. syenitů - tj. dioritů, gaber a diabasů. Červené žuly a velmi tmavá gabra spolu s labradority a jinými materiály byly dovážené a to především ze severských zemí, Norska a Švédska. V období pražské secese zatlačily do značné míry kovové a štukové ozdobné prvky kamenné skulptury do pozadí. V nejvýznamnější pražské secesní stavbě - v Obecním domě - je tak zastoupena vedle řady kamenných prvků i mnoho kamenů umělých. Přírodní kámen se uplatnil na mramorovém schodišti, na mozaikových dlažbách a na některých obkladech. Zábradlí hlavní vstupní části schodiště je ozdobeno dvěma sloupy z leštěné železnobrodské žuly s profilovanými patkami z bílého kararského mramoru. Rovněž stupně schodiště jsou z kararského mramoru, zábradlí z červeného suchomastského mramoru. Zajímavá je výzdoba některých malých salonků; v jednom se např. uplatňuje neobvyklá kombinace světlého ušlechtilého dřeva se zeleným hadcem. Čilý a velkorysý stavební ruch na počátku dvacátých let a v průběhu první republiky (s výjimkou let světové hospodářské krize) podnítil opět značnou potřebu domácích a zahraničních přírodních kamenů pro vnější i vnitřní výzdobu nově vznikajících soukromých i veřejných budov. Důraz se kladl zvláště na využití domácích kamenů. To podpořilo rozvoj našeho kamenoprůmyslu a současně zajistilo práci českým kameníkům. Tato snaha je patrná na některých význačných veřejných stavbách. Na komplexu ministerských budov pod Emauzy to byl B. Hybšman, který na exteriéry použil slovenské travertiny, stejně jako J. Horejc na sochařskou výzdobu. V interiéru jsou vedle těchto i bílošedé krkonošské mramory, černý kosořský a křtinské mramory. Podobně P. Janák využil naše kameny při výstavbě domu Autoklubu v Opletalově ulici. Poprvé v Praze byl zde použit na část obkladů fasády žlutavý tepelský trachyt. V interiéru jsou broušené a leštěné desky bílých a světle i tmavě smouhovaných krkonošských mramorů s výraznou bílou kresbou (obklady stěn, soklů, stupňů schodišt, ostění dveří a parapetů). Část fasády Právnické fakulty nechali obložit architekti J. Kotěra a L. Machoň požárskou a hudčickou žulou, na detaily průčelí zvolili královédvorský a božanovský pískovec. Interiér zdobí jaroškovský mramor a atraktivní slezský mramor tzv. Fantastico, který se v té době těžil v lomech v Pomezí. Ve dvoraně nalezneme leštěnou tiskou žulu a reliéfy z broušeného a leštěného suchomastského mramoru. Poprvé se zde setkáváme s dekorativním šedohnědým stromatoporovým křtinským mramorem (obklady stěn a soklů po celém dvouramenném schodišti). Zcela ojedinělé je využití tmavě zeleného tepelského hadce na dvou kašničkách, umístěných symetricky pod schodišti. Rovněž J. Plečnik dával přednost domácím přírodním kamenům před cizími, třeba i atraktivnějšími. Je to zřejmé z jeho architektonických úprav na Pražském hradě (např. mrákotínská a liberecká žula - monolit, prachatický diorit - podstavec pod sochou sv. Jiří, kopaninská opuka - Býčí schodiště, pamětní jehlan v zahradě Na valech aj.). Jedním z nejlepších architektonických děl třicátých let našeho století je farní kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. I zde J. Plečnik použil v interiéru převážně domácí mramory a to jihočeské z Jaroškova - hlavní oltář, ostruženský na rohové oltáře; na kropenky a fontánku v zakristii černobílý slezský mramor z Horní Lipové. Křtitelnice a oltářík sv. Anežky jsou z červeného suchomastského mramoru. Krásný ortocerový lochkovský mramor zdobí vestibul Ministerstva financí v Letenské ulici. Neobvyklým dekoračním kamenem tohoto období je i hnědofialový porézní slovenský ryolit z Hliníku, použitý na část fasády bývalých Škodových závodů v Jungmannově ulici a na moderní přístavbě Plodinové burzy na Senovážném náměstí. Cizí stavební a dekorační kameny prosadily hlavně zahraniční firmy na nových peněžních a pojišťovacích ústavech (např. palác Dunaj - německý travertin, Riunione Adriatica di Securata, palác Adria - rakouské a italské mramory a hadce, Báňská a hutní společnost - italské, belgické a francouzské mramory a německou žulu z Waldsteinu). Zahraniční mramory a hadce s oblibou používali i naši stavebníci k výzdobě interiéru restaurací, kaváren (např. Slavia - italské, norské, portugalské, řecké), kin, vstupních vestibulů a schodišť obytných domů. Architekt A. Loos v Müllerově vile ve Střešovicích citlivě uplatnil svůj oblíbený šedozelenavý italský mramor Cippolino di Saion. I ze stručného přehledu je patrné, jak veliký důraz kladli architekti na přírodní kámen a jeho dokonalé kamenické zpracování v moderní architektuře meziválečného období. Nejnovější období po 2. světové válce a především posledních 20 let přineslo Praze několik významných nových staveb. Především je to pražské metro, důležitá dopravní tepna Prahy, vizitka naši současné architektury i našeho kamenářského průmyslu. Byly to hlavně první stanice trasy metra C a některé stanice trasy A a B, podchody na Václavském náměstí, které nám v pestré barevné škále předvedly prakticky veškeré kamenářské provozy v Čechách a na Moravě. Tento významný mezník našeho kamenictví byl opět podmíněn zavedením nových technologií. Jednou z nejzávaznějších změn bylo vybudování automatických linek na broušení a leštění kamene a použití diamantových pil. V metru se nám představily různé typy žul, granodioritů a gaber z našich tradičních lomařských oblastí - z Posázaví, Povltaví, z Českomoravské vrchoviny, z Liberecka, Skutečska, ze Slezska (M. Bukovanská, 1985; V. Rybařík in D. Březinová et al., 1996). Mramory jsou jen ze tří oblastí - ze středočeského Barrandienu, z Nehodivy a ze Slezska - z lomů u Horní Lipové a Supíkovic. Mramoru je stálý nedostatek a tak nezbývá, než ho opět dovážet. Ušlechtilý bílý ruský koelginský mramor se najde na mnoha stanicích metra, především na stanicích trasy C. Byl použit i na mnoha dalších významných pražských budovách. Další bílé mramory jsme dovezli ze zemí bývalé Jugoslávie, odkud jsou i různé béžové, šedé i barevné, brekciovité. Barevné jsou i mramory z Maďarska, Rumunska, Albánie a Kuby.
Jsou stanice metra čistě bílo-šedé, například stanice Hlavní nádraží, obložená bílým nebo bělošedým ruským mramorem koelginským, se šedou dlažbou ze žuly řásenské (blízké mrákotínské) a tmavě šedého šluknovského diabázu. Naproti tomu jsou zase stanice pestré jako jsou Florenc a Anděl. Na obou posledně jmenovaných převažují červenavé mramory. Na stanici Florenc tvoří sytě červený albánský brekciovitý mramor Muhur spolu s železnobrodským fylitem obklad u vstupu do stanice, obklady schodiště jsou z texturně neobyčejně zajímavého červeného rumunského mramoru Moneaza, některé plochy jsou obloženy maďarským mramorem Hungaria a sliveneckým mramorem. Naše nejbarevnější načervenalá hrubě porfyrická liberecká žula je použita jak na obklady vestibulu, tak i na dlažby (v kombinaci s tmavým šluknovským diabasem). Obklady vlastní stanice jsou z nažloutlého vračanského vápence v kombinaci s lipovskými a sliveneckými mramory. Stanice Anděl je obložená výhradně přírodními kameny ze zemí bývalého Sovětského svazu. Je to jednak irkutský růžový nebo zelenorůžový krystalický vápenec Burovščina a gruzínský masově červený, šedobíle skvrnitý vápenec Salieti. Červená je i žula Sjuskujansaari, usměrněná hornina, z níž jsou části dlažby i obkladů. Ve žlutých tónech je obložení stanice Budějovická a to z bulharského lasturnatého vápence, dlažby z nažloutlé a šedé dolnobřezinecké žuly. Krémové odstíny najdeme na obkladech vestibulu a schodišť stanice I. P. Pavlova - mramor Krute z Černé Hory, bílým makedonským mramorem Sivec je obložena stanice, podpěrné sloupy jsou z našeho nejtmavšího přírodního kamene - šluknovského diabasu. Ve vestibulu stanice i u východů se uplatňuje i požárská a liberecká žula, na dlažbách vedle liberecké i žula kozárovická. Jednou z nejvýraznějších stanic je Můstek se svými obklady z hnědého hrubě brekciovitého mramoru Oklad z bývalé Jugoslávie. V hale stanice najdeme mramory Kanfanar, na východech Věnčac bílý, Jablanicu, Sivec. Nelze podrobně popsat všechny stanice a v nich použité přírodní ušlechtilé kameny. Zmiňme se namátkově jen o některých. Stanice Dejvická - Jablanica, Maljat a Věnčac plavý, Malostranská - Věnčac plavý a bílý, možná po opravě přibudou i další, Staroměstská - vračanský a slivenecký, Muzeum - Koelga, Sivec a lipovský tmavý, Náměstí Míru - Kristalino, Bianco Carrara Venato a Bardiglio fiorito, Sivec, Flora - supíkovický mramor, Želivského - Kirmenjak, ve vestibulu Lucie a vračanský vápenec, Vyšehrad - tmavý lipovský mramor, Vltavská - liberecká žula atd. Za zmínku stojí i některé tmavé kameny - vedle již zmíněného šluknovského diabázu i bubovický syenit na venkovních úpravách stanice Malostranská a pohorský "syenit" ve stanici Stodůlky i jinde. Tmavou kamenskou žulu (amfibolický melagranit - durbachit) najdeme na stanicích Malostranská, Náměstí Míru, Radlická a v Nových Butovicích. Mnohé z těchto kamenů byly použity i v Paláci kultury, v nových pražských hotelech, v restaurovaných částech Národního divadla. Velmi efektní kámen - zelený hadec Verde serrano z Kuby - byl použit na vnitřní i vnější výzdobu budovy Nové scény a v interiéru banky Moravia v Klimentské ulici. Některé budovy byly v posledních deseti letech celé obkládány žulovými tryskanými deskami. Je to např. budova ČKD na rohu ulic Na můstku a Na příkopě, dominanta dolní části Václavského náměstí (vápenická žula). Bohužel Praha se stoletími změnila z dominujících teplých běložlutých barev pískovců a opuk na šedivé město žul. Připomeňme si třeba novou budovu České spořitelny blízko Budějovického náměstí, obloženou převážně zahraničními tmavěšedými magmatickými horninami, která sousedí i s šedě omítnutou výškovou stavbou České spořitelny. Přáli bychom Praze více barevnosti, ale važme si našich žul a kamenictví, které nám je v dostatečné míře dodává na trh. Žulové obklady jsou velmi trvanlivé, věříme, že vydrží i neobyčejně zhoršené ovzduší v Praze. Je to materiál, který přežije staletí. Liberecká žula si v posledních desetiletích získala v Praze postavení dominantního kamene. Praha v současné době prožívá období nového rozmachu stavebnictví, staví se především nové bankovní budovy, obchodní domy a hotely, bohatě obkládané zvenku i uvnitř zahraničními přírodními kameny. Ty najdeme i na mnoha restaurovaných starších budovách (např. na Domu potravin - Bílá Labuť na Václavském náměstí). Pro Prahu většinou nové magmatické i metamorfované horniny, často velmi efektně působivé, najdeme na mnoha současných budovách. Nejznámější jsou žuly a jim blízké vyvřelé horniny jako je finský Balmoral, např. bývalý Dům potravin, vedlejší budova obchodního domu Bílá Labuť v Biskupské ulici (V. Rybařík in D. Březinová et al., 1996), již dříve v Praze oblíbené červené švédské žuly Imperial red (např. budova České spořitelny na Václavském náměstí), nový růžový španělský typ žul Rosa porrino a indický New Imperial (banka Moravia v Klimentské ul.), jihoafrický African red (dlažby v budově Praha City Center u Petrské věže, obklady v supermarketu obchodního domu Kotva). Zajímavé jsou přírodní materiály, použité na budově Institutu řízení dopravy ve Stodůlkách - různé typy žul jako je Rosa beta, Rosso aquilla. Používá se i řada dalších - italský Bianco sardo, Serizzo aj. Oblíbený se stal jihoafrický tmavě nazelenale šedý hrubozrnný porfyrický granit Verde fountain (na budově České spořitelny v Praze 4) nebo neobvyklý finský tmavohnědý hrubozrnný porfyrický granit (wiborgit) Baltic brown (části obkladů v Komerční bance ve Spálené ulici). Dováží se i řada dalších tmavých přírodních kamenů - černé jihoafrické gabro Impala respektive Nero africa (část obkladů na hotelu Renaissance, Pragobanky ve Strašnicích nebo již několikrát zmíněné budovy České spořitelny v Praza 4). K nejcennějším tmavým přírodním kamenům, dříve používaným jen na hřbitovní náhrobky a menší doplňky interiérů např. některých bank, patří norské hrubozrnné larvikity a jim podobné alkalické horniny s typickou duhovou modravou měnou barev živce - anortoklasu. Podle barevných odstínů jsou technicky označovány jako Labrador, Blue Pearl, Marina Pearl a Emerald Pearl. Jsou používány na menších plochách, např. na některých obchodech (zlatnictví V jámě č. 8, vchod do hotelu Bílá Labuť). Nově se v Praze objevují i metamorfované horniny - migmatitické ruly s výrazně zprohýbanou paralelní texturou. Je to brazilský typ Kinawa (interiér České spořitelny na Václavském nám.), indický Multicolor red (dlažby a obklady Investiční a poštovní banky u stanice metra Můstek), dováží se i velmi světlé granulity z Indie - Kashmir white (obklad pojišťovny Generali v Bělehradské ul.).
Rovněž nových mramorů se u nás objevuje několik - vedle již v metru použitých mramorů ze zemí bývalé Jugoslávie - makedonského bílého mramoru Sivec a srbského smetanově bílého mramoru Maljat (Rudolfínum), béžového istrijského Kanfanaru (Komerční banka v Celetné ul.) - je to kubánský šedý, tmavě žíhaný Gris Siboney (obklad České spořitelny v Jugoslávské ul.) a nahnědlý Arena pinar (Městská spořitelna). Výčet nových mramorů by byl velmi dlouhý, dováží se dále Bianco Carrara, Venatio Spagna, Botticion, Rosso levanto, Trani fiorito, Nero Marquina, Verde Quatemala India, Kirgizie, Romano classico a další. Z českých mramorů se v současnosti používá jen slivenecký, suchomastský a zbuzanský, z moravských supíkovický a hornolipovský mramor. Současná Praha dostává vzhled moderního velkoměsta, s tím však i ztrácí mnoho z toho, čím byla charakteristická a přitažlivá dříve. Zde je třeba odsoudit (a to bez jakýchkoli výjimek) sprejerský vandalizmus ničící vše krásné, co bylo v minulosti i přítomnosti z kamenů vytvořeno. Jen v pražském metru stála v r. 1999 likvidace graffitů přes 7 miliónů Kč. Z mnohých, zvláště pórezních kamenů se bohužel tyto projevy nevkusu a jistého prostituování autorů nedají beze zbytku odstranit. |
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-1.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-2.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-4.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-5.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-6.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-7.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-8.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-9.jpg')
)window.location='http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/NEZIVA/foto/26-10.jpg')
