Paleozoická žilná a hlubinná intruziva

14-1n.gif (3399 bytes) Obr. 14/1. Plošné rozšíření plutonů říčanského a sázavského typu na zmenšené přehledné geologické mapě Prahy a okolí. Sestavil J. Kovanda

Intruzivní horniny na území Prahy a jejího blízkého okolí lze podle stáří i geneze rozčlenit do následujících skupin:

a) mělce intruzivní paleozoické žilné bazaltoidy (přecházející až do ultrabazik typu pikritů), které představují přívodní dráhy staropaleozoických bazaltů nebo tělesa, která utuhla jako ložní či pravé žíly nehluboko pod povrchem,

b) uralitizované diabasové horniny přesněji nezjištěného stáří prostupující horniny štěchovické skupiny zejména v jihovýchodním křídle barrandienského proterozoika a ordovické horniny tehovského ostrova,

c) pozdně variská hlubinná intruziva a jejich žilný doprovod.


a) Staropaleozoické žilné bazaltoidy a s nimi asociované pikrity

Horniny první skupiny vystupují jako nepříliš mocná tělesa, převážně ložní žíly, méně často již jako pravé žíly v různých stratigrafických úrovních ordoviku a siluru pražské pánve. Nejčastěji jsou však popisovány z nejvyššího ordoviku (kosovské souvrství) a spodního siluru (želkovické až motolské souvrství) např. Kalvarie v Praze Motole. Četná tělesa těchto bazaltoidů (v literatuře běžně označovaných jako diabasy, doleritické diabasy, dolerity) byla popsána F. Fialou (1947 až 1978) zejména z jihozápadní části brachyantiklinálního uzávěru silursko-devonských vrstev mezi Berounem Koněprusy a Karlštejnem. Již z geologické mapy je patrné, že jejich výskyty jsou často prostorově i geneticky spjaty se silurskými vulkanický centry.

Na území listu zasahují četné výskyty těchto hornin v pruhu silurských hornin zejména v jizápadním cípu listu v oblasti Mořiny, Mořinky a dále k SV přes Černošice až k jižnímu okraji Prahy (V. Chuchle). V sz. křídle silursko-devonského synklinoria jsou známy z okolí Řeporyjí a motolského údolí. Žíly bazaltoidů představují zčásti patrně lineární puklinové přívodní dráhy; některá tělesa mohou být i součástí složitějších lakolitů, které vznikly při opakovaných pulzech magmatu, které utuhlo těsně pod povrchem. Mocnější tělesa žilných bazaltů na rozdíl od efuzivních těles se projevují kontaktní metamorfózou v podloží i nadloží těchto těles a často také intenzivními hydrotermálními alteracemi, které vyvolávají přeměny původní minerální asociace a často i celkovou změnu chemismu horniny, jako reakci na látkovou výměnu mezi horninou a okolím. Zvýšená alkalinita může být zčásti i produktem hydrotermálních přeměn a alterací.

Petrograficky byly žilné bazaltoidy detailně popsány zejména v pracích F. Fialy (1947, 1970, 1976), který rozlišil těšínitické, essexitické diabasy a pikritické diabasy, jejichž hrubozrnné partie se blíží místy až gabroidním horninám. Pikritické diabasy přecházejí místy v partiích s kumulátovou povahou až do ultrabazických pikritů, které však místy tvoří i samostatná tělesa.

Pikrity se vyznačují holokrystalickými, často až hypidiomorfně zrnitými strukturami proměnlivé zrnitosti. Hornina je složena převážně z olivínu, proměnlivého množství klinopyroxenu (augitu) a plagioklasu. Akcesoricky jsou přítomny, magnetit, ilmenit, apatit. Olivín i pyroxeny jsou často silně přeměněny (serpentinizovány, chloritizovány, karbonatizovány). Se snižující se bazicitou horniny od pikritů k pikrobazaltům a tešínitickým a essexitickým diabasům ubývá olivínu a příbývá světlých součástek (plagioklasu, alkalických živců.

Těšínitické diabasy mají často hrubě ofitickou strukturu, kromě podřízeného množství olivínu se skládají hlavně z pyroxenu, bazických plagiklasů obrůstaných alkalickými živci zčásti nebo zcela albitizovanými, sassuritizovanými nebo nahrazenými analcimem. Přítomen bývá z primárních minerálů ještě amfibol, magnetit, ilmenit. Rozkladem původních minerálů vznikají chlority, biotit, leukoxen a zeolity. Těšínitické diabasy se odlišují od essexitických diabasů zvýšenými obsahy Na2O, vázaného v alkalických živcích a analcimu. Essexitické doleritické diabasy obsahují ze světlých součástí jen alkalické živce.

Geochemicky mělce intruzivní bazaltoidy spadají v TAS diagramu (variačním diagramu vztahu mezi Na2O + K2O versus SiO2) Le Maitre (1989) do polí bazaltů až pikrobazaltů, trachybazaltů až trachyandezitů (F. Patočka et al., 1993, P. Štorch in Chlupáč et al., 1998). Reprezentují různé typy vnitrodeskových alkalických, přechodních a tholeiitických bazaltů, které vznikly při rozpínání (počínající riftogenezi) kadomského podloží pražské pánve. Doleritické silurské diabasy spolu s jejich výlevnými ekvivalenty jsou nejbazičtějšími produkty spodnopaleozoického vulkanismu. Bazický až ultrabazický vulkanismus silurského a devonského stáří představuje etapu neintenzivnějšího rozpínání dna pražské pánve, vyvolané rozsáhlým tavením ve svrchním plášti.


b) Uralitizované bazalty neznámého stáří

Skupina hornin převážně bazaltového složení tvoří pravé či ložní žíly zejména v horninách svrchnoproterozoické štěchovické skupiny v prostoru od Točné až po Říčany. Podobné bazaltické avšak kontaktně metamorfované žilné horniny byly zjištěny i na několika místech v jv. části tehovského ostrova i řadě dalších metamorfovaných ostrovů. Stáří těchto žil není přesně zjištěno. V případě, že jde o produkty jednoho magmatického cyklu, jedná se rovněž o staropaleozoické žíly mladší než ordovik a starší než intruze nejstarších členů spodnokarbonského středočeského plutonu. Vzhledem k prostorovému sepětí s horninami středočeského plutonu může jít o nejstarší mělce podpovrchové projevy bazického magmatismu, který časově předcházel intruzím bazických hornin středočeského plutonu (gaber a tonalitů sázavského typu).

Metabazalty diabasového vzhledu jsou převážně černošedé nebo zelenošedé jemnozrnné nebo středně zrnité horniny většinou s diabasovými, doleritickými nebo ofitickými strukturami. Bývají složeny převážně z amfibolu a plagioklasu a reliktů uralitizovaných pyroxenů, případně se mohou vyskytnout i pseudomorfózy po olivínu. Jako vedlejší minerály bývají přítomny z rud ilmenit a magnetit, akcesoricky zejména apatit. Tmavé minerály jsou uzavírány mezi lištovitými až tlustě sloupcovitými plagioklasy, které vytvářejí často komplikované srostlice. Část amfibolů představuje primární magmatické minerály (hnědozelený až hnědý amfibol), část světlezeleného až bezbarvého amfibolu vznikla uralitizací pyroxenů. Chlorit, minerály epidotové skupiny, leukoxen vznikají během druhotně hydrotermálních pozdně magmatických alterací.

Diabasové horniny tehovského ostrova mají často rekrystalované, albitizované plagioklasy, Ti-bohaté amfiboly jsou nahrazovány modrozelenými až bezbarvými amfiboly. Původní, patrně nepříliš hojná zrna pyroxenu jsou zcela uralitizována. V základní hmotě zarůstají v albitizovaných plagioklasech snopkovité agregáty aktinolitu. Ojedinělé mandle, vyplněné křemenem nebo karbonáty dokládají mělce intruzivní původ těchto hornin. Tyto horniny v sz. části tehovského ostrova uzavírají xenolity kyselých vulkanitů kralupsko-zbraslavské skupiny, která tvoří podloží této části tehovského ostrova.

Geochemicky byly studovány pouze diabasové horniny a porfyrity tehovského ostrova. Složením odpovídají primitivním tholeiitickým vnitrodeskovým bazaltům.


c) Pozdně variská intruziva a jejich žilný doprovod


Hlubinná intruziva

Hlubinné intruzivní horniny jsou na území listu mapy zastoupeny v jeho jihovýchodní části horninami středočeského plutonu, který intrudoval na styku tepelsko-barrandienské oblasti a moldanubika v době mezi 350 až 330 mil. lety (tj. ve spodním karbonu) v samém závěru variské orogeneze (V. Holub et al. 1996). Silně diferencované horniny středočeského plutonu intrudovaly v několika fázích již do zvrásněných paleozoických hornin Barrandienu, před sedimentací českobrodského permokarbonu. Chemismus jednotlivých dílčích intruzí patrně odráží změnu geodynamických podmínek během variské kolize a rozdílnost zdrojů magmat.

Na území listu zasahuje středočeský pluton jen svojí malou částí v okolí Říčan, Mnichovic a Stránčic. Hlubinná intruziva však ve větších hloubkách pokračují dále k západu pod uloženiny proterozoika jihovýchodního křídla Barrandienu. Kromě poměrně rozsáhlé kontaktní aureoly o tom svědčí žilný doprovod (lamprofyry, žulové porfyry, dioritové porfyrity). Speciálně lamprofyry se vyskytují v proterozoických i staropaleozoických horninách na celém území listu mapy 1:100 000.

Morfologicky se území budované granitoidy projevuje poněkud pestřejším měkce zvlněným reliéfem v porovnání s peneplenizovaným reliéfem proterozoika jihovýchodního křídla Barrandienu, což je dáno rozdílnou odolností různých variet hornin vůči zvětrávání a nestejnoměrným tektonickým porušením hornin. V plochém reliéfu jsou horniny plutonu často písčitě zvětralé; rozpadají se podél preexistujících puklin a dávají tak vznik velkým zaobleným blokům. Žuly i granodiority se v oblasti těžily v řadě drobných lůmků na stavební kámen.

Horniny středočeského plutonu jsou na území listu zastoupeny dvěma petrograficky i geochemicky odchylnými typy - tzv. sázavským granodioritem a říčanským granitem. Ve skutečnosti oba typy zahrnují několik petrografických variet.

Starší sázavský granodiorit patří k nejstarším a nejrozsáhlejším tělesům středočeského plutonu. Vystupuje při jeho sz. okraji, je doprovázen drobnějšími tělesy gaber a dioritů. Na území listu je rozšířen v jeho jv. části v okolí Mnichovic a Stránčic. Je zastoupen slabě usměrněným stejnoměrně zrnitým dosti tmavým biotiticko-amfibolickým granodioritem. Obsah biotitu i amfibolu v hornině však významně kolísá. Mezi hlavní minerály patří plagioklas (andezin) - až 50 %, amfibol (kolem 20 %), křemen 15 % biotit (10 %), podružně bývá přítomen draselný živec (do 5 %). Místy fluidální textura horniny je místy zvýrazněna četnými mafickými enklávami.

Geochemicky je sázavský typ nejstarším a nejméně diferencovaným granitoidem středočeského plutonu s největším podílem plášťové komponenty a nejnižším modelovým stářím T(Nd) DM 1,05 mld let. (V. Janoušek et al., 1995). Jeho typický alkalicko-vápenatý chemismus odráží buď vznik v magmatickém oblouku nad subdukční zónou nebo jde o zděděný chemismus vzniklý přetavením alkalicko-vápenatého korového materiálu. Protolitem by mohly být metabazity, případně metasedimenty tepelsko- barrandienské oblasti (V. Janoušek et al., 1995). Velké množství bazických uzavřenin a enkláv ukazuje na složité procesy míšení plášťových a korových magmat.

Říčanský granit, která vystupuje severně od tehovského metamorfovaného ostrova při východním okraji listu patří naopak k nejdiferenciovanějším a nejmladším intruzím středočeského plutonu. Tvoří koncentrické těleso o průměru 10 až 15 km, vyznačující se inverzní zonálností. Obsah SiO2, K2O a Rb roste od centra k okrajům tělesa. Podle výsledků gravimetrie však pokračuje pod permokarbonskými sedimenty dále k východu až do kutnohorského krystalinika. Její kontaktní aureola je mnohem užší v porovnání s aureolou tonalitů sázavského typu, což odráží nižší teploty při jejím tuhnutí, ale také menší objem magmatické hmoty.

Petrograficky je říčanský granit světlý střednězrnitý porfyrický muskoviticko-biotitický granit až monzogranit, který je při okrajích obohacen o fenokrysty draselného živce, jejichž velikost dosahuje až 5 cm. Je složena z křemene, draselného živce a plagioklasu, které jsou zastoupeny ve stejných proporcích. Typický je malý podíl biotitu (do 5 %) a ještě nižší obsahy muskovitu. Jako akcesorie bývají přítomny apatit, fluorit, monazit a rutil. Vysoký stupeň diferenciace dokládají i zvýšené obsahy cínu (až 20 ppm). Typickým znakem říčanského granitu je i velké množství bazických mikrogranulárních enkláv, jejichž složení se blíží ultrakaliovým magmatitům středočeského plutonu. Přítomnost některý znaků (ocelární textury), lithické mikrogranulární enklávy mikrogranulárních enkláv je interpretována některými autory jako doklad subvulkanického původu (M. Palivcová et al., 1992) tohoto tělesa. Jiné interpretace (V. Janoušek et al., 1995), předpokládají dvoufázovou intruzi méně difereciovaného materiálu do materiálu geochemicky vyzrálejšího.

Geochemicky představuje říčanský granit peraluminický, silně frakciovaný granit až monzogranit. Poměry izotopů Sr-Nd (V. Janoušek et al., 1995) ukazují, že vznikl pravděpodobně tavením geochemicky zralého peraluminického metasedimentárního materiálu blízkého svým složením moldanubickým pararulám nebo míšením magmat vzniklých ze sedimentů tepelsko-barrandienské jednotky s ultrakaliovým magmaty typu Čertovo břemeno během postkolizní extenzní etapy vývoje středočeského plutonu.


Žilné horniny

Žilný doprovod granitoidů středočeského plutonu tvoří různé typy hornin, které jsou v přímém nebo blízkém prostorovém kontaktu se středočeským plutonem a žilné horniny, které vystupují relativně nezávisle a ve velké vzdálenosti od středočeského plutonu. Protože jde většinou pouze o tělesa několika metrových mocností jsou v mapě znázorněna jen schematicky.

K první skupině hornin patří různé typy dioritových a gabrových porfyritů asociovaných se sázavským typem, které jsou rozšířeny i ve východní části tehovského ostrova. Zde tvoří většinou pravé žíly orientované s-j. až sv. - jz. směrem. Spolu s jinými typy žil (diabasy, lamprofyry) jsou pěkně odkryty v činném lomu u Menčic v tehovském ostrově.

Ke druhé skupině hornin žilného doprovodu pak náleží zejména lamprofyry zastoupené zejména minetami, které jsou rozšířeny na území celého listu. Pronikají proterozoickými i paleozoickými horninami většinou jako pravé, místy však i ložní žíly. Zvláště hojné jsou v ordoviku, zejména ve východní části Prahy.

Minety jsou většinou jemnozrnné šedavé, či šedočerné porfyrické horniny s několika milimetrovými vyrostlicemi biotitu a často pseumorfózami po vyrostlicích olivínu a pyroxenu. Struktury minet jsou většinou hypautomorfní, porfyrické. Až 60 % horniny tvoří živce (draselný živec a anortoklas), ve vyrostlicích je zastoupen nejčastěji na Mg-bohatý biotit - flogopit.

Nálezy minet pronikajících zvrásněnými silurskými a devonskými sedimenty jsou dokladem, že jde o žilné horniny spjaté s intruzemi plášťových ultrakaliových magmat typu Čertova břemene ve středočeském plutonu, které patří k jeho nejmladším členům (F. Fiala, 1971, V. Holub et al., 1996).

Geochemicky jde o horniny, které se vyznačují vysokými obsahy draslíku a dalších inkompatibilních prvků, které se obohatily při metasomatóze pláště fluidy uvolňovanými z recyklovaného korového materiálu. Vysoké obsahy Cr, Ni a dalších kompatibilních prvků potvrzují, že lamprofyry vznikaly tavením plášťových hornin.

Zcela zvláštní případ výskytů žil leukokrátního, drobně porfyrického mikrogranitu či granitporfyru a alaskitu (alkalicko-živcového granitu) - jakožto výběžku dosud denudací neodkrytého tzv. "dolnovltavského plutonu" - popisuje z Tichého údolí pod Úněticemi a z vltavského údolí pod Klecanami F. Fediuk (1996). Výskyt těchto vyvřelin v podobě ojedinělých apofýz a žilných průniků provází kontaktní metamorfózou vzniklé zrohovcovatění okolních hornin kralupsko-zbraslavské skupiny svrchního proterozoika.