Paleozoická žilná a hlubinná
intruziva
|
Obr. 14/1.
Plošné rozšíření plutonů říčanského a sázavského typu na zmenšené
přehledné geologické mapě Prahy a okolí. Sestavil J. Kovanda |
Intruzivní horniny na území Prahy
a jejího blízkého okolí lze podle stáří i geneze rozčlenit do následujících
skupin:
a) mělce intruzivní paleozoické žilné
bazaltoidy (přecházející až do ultrabazik typu pikritů), které představují
přívodní dráhy staropaleozoických bazaltů nebo tělesa, která utuhla jako ložní
či pravé žíly nehluboko pod povrchem,
b) uralitizované diabasové horniny
přesněji nezjištěného stáří prostupující horniny štěchovické skupiny zejména
v jihovýchodním křídle barrandienského proterozoika a ordovické horniny tehovského
ostrova,
c) pozdně variská hlubinná intruziva a
jejich žilný doprovod.
a) Staropaleozoické žilné bazaltoidy a s nimi asociované pikrity
Horniny první skupiny vystupují jako
nepříliš mocná tělesa, převážně ložní žíly, méně často již jako pravé
žíly v různých stratigrafických úrovních ordoviku a siluru pražské pánve.
Nejčastěji jsou však popisovány z nejvyššího ordoviku (kosovské souvrství) a
spodního siluru (želkovické až motolské souvrství) např. Kalvarie v Praze Motole.
Četná tělesa těchto bazaltoidů (v literatuře běžně označovaných jako diabasy,
doleritické diabasy, dolerity) byla popsána F. Fialou (1947 až 1978) zejména z
jihozápadní části brachyantiklinálního uzávěru silursko-devonských vrstev mezi
Berounem Koněprusy a Karlštejnem. Již z geologické mapy je patrné, že jejich
výskyty jsou často prostorově i geneticky spjaty se silurskými vulkanický centry.
Na území listu zasahují četné výskyty
těchto hornin v pruhu silurských hornin zejména v jizápadním cípu listu v oblasti
Mořiny, Mořinky a dále k SV přes Černošice až k jižnímu okraji Prahy (V.
Chuchle). V sz. křídle silursko-devonského synklinoria jsou známy z okolí Řeporyjí
a motolského údolí. Žíly bazaltoidů představují zčásti patrně lineární
puklinové přívodní dráhy; některá tělesa mohou být i součástí složitějších
lakolitů, které vznikly při opakovaných pulzech magmatu, které utuhlo těsně pod
povrchem. Mocnější tělesa žilných bazaltů na rozdíl od efuzivních těles se
projevují kontaktní metamorfózou v podloží i nadloží těchto těles a často také
intenzivními hydrotermálními alteracemi, které vyvolávají přeměny původní
minerální asociace a často i celkovou změnu chemismu horniny, jako reakci na látkovou
výměnu mezi horninou a okolím. Zvýšená alkalinita může být zčásti i produktem
hydrotermálních přeměn a alterací.
Petrograficky byly žilné bazaltoidy
detailně popsány zejména v pracích F. Fialy (1947, 1970, 1976), který rozlišil
těšínitické, essexitické diabasy a pikritické diabasy, jejichž hrubozrnné partie
se blíží místy až gabroidním horninám. Pikritické diabasy přecházejí místy v
partiích s kumulátovou povahou až do ultrabazických pikritů, které však místy
tvoří i samostatná tělesa.
Pikrity se vyznačují holokrystalickými,
často až hypidiomorfně zrnitými strukturami proměnlivé zrnitosti. Hornina je
složena převážně z olivínu, proměnlivého množství klinopyroxenu (augitu) a
plagioklasu. Akcesoricky jsou přítomny, magnetit, ilmenit, apatit. Olivín i pyroxeny
jsou často silně přeměněny (serpentinizovány, chloritizovány, karbonatizovány). Se
snižující se bazicitou horniny od pikritů k pikrobazaltům a tešínitickým a
essexitickým diabasům ubývá olivínu a příbývá světlých součástek
(plagioklasu, alkalických živců.
Těšínitické diabasy mají často hrubě
ofitickou strukturu, kromě podřízeného množství olivínu se skládají hlavně z
pyroxenu, bazických plagiklasů obrůstaných alkalickými živci zčásti nebo zcela
albitizovanými, sassuritizovanými nebo nahrazenými analcimem. Přítomen bývá z
primárních minerálů ještě amfibol, magnetit, ilmenit. Rozkladem původních
minerálů vznikají chlority, biotit, leukoxen a zeolity. Těšínitické diabasy se
odlišují od essexitických diabasů zvýšenými obsahy Na2O, vázaného v
alkalických živcích a analcimu. Essexitické doleritické diabasy obsahují ze
světlých součástí jen alkalické živce.
Geochemicky mělce intruzivní bazaltoidy
spadají v TAS diagramu (variačním diagramu vztahu mezi Na2O + K2O
versus SiO2) Le Maitre (1989) do polí bazaltů až pikrobazaltů,
trachybazaltů až trachyandezitů (F. Patočka et al., 1993, P. Štorch in Chlupáč et
al., 1998). Reprezentují různé typy vnitrodeskových alkalických, přechodních a
tholeiitických bazaltů, které vznikly při rozpínání (počínající riftogenezi)
kadomského podloží pražské pánve. Doleritické silurské diabasy spolu s jejich
výlevnými ekvivalenty jsou nejbazičtějšími produkty spodnopaleozoického vulkanismu.
Bazický až ultrabazický vulkanismus silurského a devonského stáří představuje
etapu neintenzivnějšího rozpínání dna pražské pánve, vyvolané rozsáhlým
tavením ve svrchním plášti.
b) Uralitizované bazalty neznámého stáří
Skupina hornin převážně bazaltového
složení tvoří pravé či ložní žíly zejména v horninách svrchnoproterozoické
štěchovické skupiny v prostoru od Točné až po Říčany. Podobné bazaltické avšak
kontaktně metamorfované žilné horniny byly zjištěny i na několika místech v jv.
části tehovského ostrova i řadě dalších metamorfovaných ostrovů. Stáří těchto
žil není přesně zjištěno. V případě, že jde o produkty jednoho magmatického
cyklu, jedná se rovněž o staropaleozoické žíly mladší než ordovik a starší než
intruze nejstarších členů spodnokarbonského středočeského plutonu. Vzhledem k
prostorovému sepětí s horninami středočeského plutonu může jít o nejstarší
mělce podpovrchové projevy bazického magmatismu, který časově předcházel intruzím
bazických hornin středočeského plutonu (gaber a tonalitů sázavského typu).
Metabazalty diabasového vzhledu jsou
převážně černošedé nebo zelenošedé jemnozrnné nebo středně zrnité horniny
většinou s diabasovými, doleritickými nebo ofitickými strukturami. Bývají složeny
převážně z amfibolu a plagioklasu a reliktů uralitizovaných pyroxenů, případně
se mohou vyskytnout i pseudomorfózy po olivínu. Jako vedlejší minerály bývají
přítomny z rud ilmenit a magnetit, akcesoricky zejména apatit. Tmavé minerály jsou
uzavírány mezi lištovitými až tlustě sloupcovitými plagioklasy, které vytvářejí
často komplikované srostlice. Část amfibolů představuje primární magmatické
minerály (hnědozelený až hnědý amfibol), část světlezeleného až bezbarvého
amfibolu vznikla uralitizací pyroxenů. Chlorit, minerály epidotové skupiny, leukoxen
vznikají během druhotně hydrotermálních pozdně magmatických alterací.
Diabasové horniny tehovského ostrova
mají často rekrystalované, albitizované plagioklasy, Ti-bohaté amfiboly jsou
nahrazovány modrozelenými až bezbarvými amfiboly. Původní, patrně nepříliš
hojná zrna pyroxenu jsou zcela uralitizována. V základní hmotě zarůstají v
albitizovaných plagioklasech snopkovité agregáty aktinolitu. Ojedinělé mandle,
vyplněné křemenem nebo karbonáty dokládají mělce intruzivní původ těchto hornin.
Tyto horniny v sz. části tehovského ostrova uzavírají xenolity kyselých vulkanitů
kralupsko-zbraslavské skupiny, která tvoří podloží této části tehovského
ostrova.
Geochemicky byly studovány pouze
diabasové horniny a porfyrity tehovského ostrova. Složením odpovídají primitivním
tholeiitickým vnitrodeskovým bazaltům.
c) Pozdně variská intruziva a jejich žilný doprovod
Hlubinná intruziva
Hlubinné intruzivní horniny jsou na
území listu mapy zastoupeny v jeho jihovýchodní části horninami středočeského
plutonu, který intrudoval na styku tepelsko-barrandienské oblasti a moldanubika v době
mezi 350 až 330 mil. lety (tj. ve spodním karbonu) v samém závěru variské orogeneze
(V. Holub et al. 1996). Silně diferencované horniny středočeského plutonu intrudovaly
v několika fázích již do zvrásněných paleozoických hornin Barrandienu, před
sedimentací českobrodského permokarbonu. Chemismus jednotlivých dílčích intruzí
patrně odráží změnu geodynamických podmínek během variské kolize a rozdílnost
zdrojů magmat.
Na území listu zasahuje středočeský
pluton jen svojí malou částí v okolí Říčan, Mnichovic a Stránčic. Hlubinná
intruziva však ve větších hloubkách pokračují dále k západu pod uloženiny
proterozoika jihovýchodního křídla Barrandienu. Kromě poměrně rozsáhlé kontaktní
aureoly o tom svědčí žilný doprovod (lamprofyry, žulové porfyry, dioritové
porfyrity). Speciálně lamprofyry se vyskytují v proterozoických i staropaleozoických
horninách na celém území listu mapy 1:100 000.
Morfologicky se území budované
granitoidy projevuje poněkud pestřejším měkce zvlněným reliéfem v porovnání s
peneplenizovaným reliéfem proterozoika jihovýchodního křídla Barrandienu, což je
dáno rozdílnou odolností různých variet hornin vůči zvětrávání a
nestejnoměrným tektonickým porušením hornin. V plochém reliéfu jsou horniny plutonu
často písčitě zvětralé; rozpadají se podél preexistujících puklin a dávají tak
vznik velkým zaobleným blokům. Žuly i granodiority se v oblasti těžily v řadě
drobných lůmků na stavební kámen.
Horniny středočeského plutonu jsou na
území listu zastoupeny dvěma petrograficky i geochemicky odchylnými typy - tzv.
sázavským granodioritem a říčanským granitem. Ve skutečnosti oba typy zahrnují
několik petrografických variet.
Starší sázavský granodiorit patří k
nejstarším a nejrozsáhlejším tělesům středočeského plutonu. Vystupuje při jeho
sz. okraji, je doprovázen drobnějšími tělesy gaber a dioritů. Na území listu je
rozšířen v jeho jv. části v okolí Mnichovic a Stránčic. Je zastoupen slabě
usměrněným stejnoměrně zrnitým dosti tmavým biotiticko-amfibolickým granodioritem.
Obsah biotitu i amfibolu v hornině však významně kolísá. Mezi hlavní minerály
patří plagioklas (andezin) - až 50 %, amfibol (kolem 20 %), křemen 15 % biotit (10 %),
podružně bývá přítomen draselný živec (do 5 %). Místy fluidální textura horniny
je místy zvýrazněna četnými mafickými enklávami.
Geochemicky je sázavský typ nejstarším
a nejméně diferencovaným granitoidem středočeského plutonu s největším podílem
plášťové komponenty a nejnižším modelovým stářím T(Nd) DM 1,05 mld let. (V.
Janoušek et al., 1995). Jeho typický alkalicko-vápenatý chemismus odráží buď vznik
v magmatickém oblouku nad subdukční zónou nebo jde o zděděný chemismus vzniklý
přetavením alkalicko-vápenatého korového materiálu. Protolitem by mohly být
metabazity, případně metasedimenty tepelsko- barrandienské oblasti (V. Janoušek et
al., 1995). Velké množství bazických uzavřenin a enkláv ukazuje na složité procesy
míšení plášťových a korových magmat.
Říčanský granit, která vystupuje
severně od tehovského metamorfovaného ostrova při východním okraji listu patří
naopak k nejdiferenciovanějším a nejmladším intruzím středočeského plutonu.
Tvoří koncentrické těleso o průměru 10 až 15 km, vyznačující se inverzní
zonálností. Obsah SiO2, K2O a Rb roste od centra k okrajům
tělesa. Podle výsledků gravimetrie však pokračuje pod permokarbonskými sedimenty
dále k východu až do kutnohorského krystalinika. Její kontaktní aureola je mnohem
užší v porovnání s aureolou tonalitů sázavského typu, což odráží nižší
teploty při jejím tuhnutí, ale také menší objem magmatické hmoty.
Petrograficky je říčanský granit
světlý střednězrnitý porfyrický muskoviticko-biotitický granit až monzogranit,
který je při okrajích obohacen o fenokrysty draselného živce, jejichž velikost
dosahuje až 5 cm. Je složena z křemene, draselného živce a plagioklasu, které jsou
zastoupeny ve stejných proporcích. Typický je malý podíl biotitu (do 5 %) a ještě
nižší obsahy muskovitu. Jako akcesorie bývají přítomny apatit, fluorit, monazit a
rutil. Vysoký stupeň diferenciace dokládají i zvýšené obsahy cínu (až 20 ppm).
Typickým znakem říčanského granitu je i velké množství bazických
mikrogranulárních enkláv, jejichž složení se blíží ultrakaliovým magmatitům
středočeského plutonu. Přítomnost některý znaků (ocelární textury), lithické
mikrogranulární enklávy mikrogranulárních enkláv je interpretována některými
autory jako doklad subvulkanického původu (M. Palivcová et al., 1992) tohoto tělesa.
Jiné interpretace (V. Janoušek et al., 1995), předpokládají dvoufázovou intruzi
méně difereciovaného materiálu do materiálu geochemicky vyzrálejšího.
Geochemicky představuje říčanský
granit peraluminický, silně frakciovaný granit až monzogranit. Poměry izotopů Sr-Nd
(V. Janoušek et al., 1995) ukazují, že vznikl pravděpodobně tavením geochemicky
zralého peraluminického metasedimentárního materiálu blízkého svým složením
moldanubickým pararulám nebo míšením magmat vzniklých ze sedimentů
tepelsko-barrandienské jednotky s ultrakaliovým magmaty typu Čertovo břemeno během
postkolizní extenzní etapy vývoje středočeského plutonu.
Žilné horniny
Žilný doprovod granitoidů
středočeského plutonu tvoří různé typy hornin, které jsou v přímém nebo
blízkém prostorovém kontaktu se středočeským plutonem a žilné horniny, které
vystupují relativně nezávisle a ve velké vzdálenosti od středočeského plutonu.
Protože jde většinou pouze o tělesa několika metrových mocností jsou v mapě
znázorněna jen schematicky.
K první skupině hornin patří různé
typy dioritových a gabrových porfyritů asociovaných se sázavským typem, které jsou
rozšířeny i ve východní části tehovského ostrova. Zde tvoří většinou pravé
žíly orientované s-j. až sv. - jz. směrem. Spolu s jinými typy žil (diabasy,
lamprofyry) jsou pěkně odkryty v činném lomu u Menčic v tehovském ostrově.
Ke druhé skupině hornin žilného
doprovodu pak náleží zejména lamprofyry zastoupené zejména minetami, které jsou
rozšířeny na území celého listu. Pronikají proterozoickými i paleozoickými
horninami většinou jako pravé, místy však i ložní žíly. Zvláště hojné jsou v
ordoviku, zejména ve východní části Prahy.
Minety jsou většinou jemnozrnné
šedavé, či šedočerné porfyrické horniny s několika milimetrovými vyrostlicemi
biotitu a často pseumorfózami po vyrostlicích olivínu a pyroxenu. Struktury minet jsou
většinou hypautomorfní, porfyrické. Až 60 % horniny tvoří živce (draselný živec
a anortoklas), ve vyrostlicích je zastoupen nejčastěji na Mg-bohatý biotit - flogopit.
Nálezy minet pronikajících
zvrásněnými silurskými a devonskými sedimenty jsou dokladem, že jde o žilné
horniny spjaté s intruzemi plášťových ultrakaliových magmat typu Čertova břemene
ve středočeském plutonu, které patří k jeho nejmladším členům (F. Fiala, 1971,
V. Holub et al., 1996).
Geochemicky jde o horniny, které se
vyznačují vysokými obsahy draslíku a dalších inkompatibilních prvků, které se
obohatily při metasomatóze pláště fluidy uvolňovanými z recyklovaného korového
materiálu. Vysoké obsahy Cr, Ni a dalších kompatibilních prvků potvrzují, že
lamprofyry vznikaly tavením plášťových hornin.
Zcela zvláštní případ výskytů žil
leukokrátního, drobně porfyrického mikrogranitu či granitporfyru a alaskitu
(alkalicko-živcového granitu) - jakožto výběžku dosud denudací neodkrytého tzv.
"dolnovltavského plutonu" - popisuje z Tichého údolí pod Úněticemi a z
vltavského údolí pod Klecanami F. Fediuk (1996). Výskyt těchto vyvřelin v podobě
ojedinělých apofýz a žilných průniků provází kontaktní metamorfózou vzniklé
zrohovcovatění okolních hornin kralupsko-zbraslavské skupiny svrchního proterozoika.
|