Terciér

Neogén

17-1n.gif (4215 bytes) Obr. 17/1. Plošné rozšíření neogénu na zmenšené přehledné geologické mapě Prahy a okolí.
Sestavil J. Kovanda

Po uložení svrchnokřídových jizerských vrstev, jejichž zbytky se zachovaly pouze při s. okraji mapy, nastalo na území Prahy a okolí dlouhé období bez jakéhokoli dokladu o sedimentaci, zaujímající svrchní turon, coniak, santon, kampán, maastricht a celý paleogén, tj. okolo 65 mil. let. V tomto období byl povrch terénu intenzivně narušován probíhajícími pochody tropických a subtropických zvětrávání, jakož i mnohonásobně se opakujícími obdobími denudací a erozí, což mělo za následek vytvoření paleogénní paroviny. Z ní vystupovala jen některá návrší a ojedinělé kopce, vyzdvihující se zhruba nad úroveň 380 m n.m. (např. v okolí Rudné a pak zvl. v jv. cípu mapy v širším okolí Říčan).

17-1n.jpg (10768 bytes) Foto 17/1. Textura miocénních písků na Sulavě u Černošic v r. 1973.
Foto J. Svoboda

Neogén je zastoupen sladkovodními fluviálními, fluviálně lakustrickými a lakustrickými uloženinami jak miocénu, tak i pliocénu a to v podobě převážně drobně útržkovitě zachovaných reliktů. Plošně nejrozsáhlejší výskyty jsou při s. okraji Prahy a pak v okolí Jesenice, Lochkova a s. od Černošic (Sulava).

 

Stratigrafie neogénních pokryvů je provedena pouze řádově a to na základě starých (Němejcových, 1943 a 1949) nálezů otisků listů v jílovitých polohách na Sulavě a pak v Klínci (již mimo list mapy), a s ohledem na morfologickou pozici akumulací v nadloží nejstarších pleistocénních fluviálních písčitých štěrků Berounky a Vltavy (Pešek - Spudil, 1986).

Pro účely přehledné mapy 1:100.000 nebylo vzhledem k omezené zobrazitelnosti drobných reliktních výskytů vhodné oddělovat od sebe uloženiny miocénní od pliocénních, takže jsou zobrazeny společně.

Neogénní sedimenty jsou pozůstatkem starší hydrologické sítě než je říční síť kvartérní, což dokládají mj. průběhy výplní korytovitých depresí, jdoucí šikmo a často i kolmo na současný tok řek (Pešek - Spudil, 1986).


Miocén

17-2n.jpg (11741 bytes) Foto 17/2. Druhotné textury v miocénních píscích v příležitostném odkryvu při stavbě silnice z Radotína do Třebotova v nejvyšší části svahu (lokalita Sulava u Černošic).
Foto I. Chlupáč

Převážně fluviální, částečně fluviolakustrinní písčité, štěrkovité, místy v polohách a čočkách jílovité (kaolinické) akumulace vyplňují různé terénní korytové deprese se zachovanými povrchy ve výškách od 380 m n.m. (jjv. od Mořiny, na Bílé Hoře a u Zlatníků v Praze) do 317 m n.m. (v okolí Lochkova). Typickým zástupcem těchto akumulací je známá lokalita Sulava mezi Černošicemi a Radotínem, odpovídající klíneckému stadiu (sensu Záruba - Pfeffermann, 1943). Její baze zde leží ve výškách 318-325 m n.m. Sytě rezavé a červenohnědé štěrčíkovité písky se zde těžily po řadu let v několika pískovnách. Mocnost akumulace se pohybuje až do 30-40 m. Petrograficky jde o dobře opracovaný, převážně rezistentní materiál zvláště v různých formách křemene, doplněný jen několika procenty zcela zvětralých místních staropaleozoických hornin (pískovců a břidlic). Z jílových poloh a čoček popisuje otisky listů Němejc (1949): Taxodium dubium (Stbg.) Heer, Salix lavateri Heer, S. bilinica Njc., Betula subpubescens Goepp., B. prisca Ett., Corylus macquarii (Forbes) Heer, Ulmus pyramidalis Goepp., U. braunii Heer, Liquidambar europea A. Br. a Daphnogene polymorpha (A. Br.). První nálezy z této lokality - limonitem fosilizovaná dřeva typu Cedroxylon Hoheneggeri Felix - však uvádí již Liebus (1901). Z novějších určení Z. Kvačka a F. Holého uveďme ještě Salvinia reussi Ett., Alnus julianaeformis (Stbg.) a Arunda sp.

17-3n.jpg (12850 bytes) Foto 17/3. Textura povrchové části miocénní akumulace písků na Sulavě u Černošic. Příležitostný odkryv při stavbě silnice z Radotína do Třebotova.
Foto I. Chlupáč

Vedle dalších lokalit od Mořiny, Bílé Hory a Zlatníků jsou relikty miocénních sedimentů zachovány ještě např. mezi Mořinkou a Mořinou (s povrchy 362-335 m n. m.), v okolí Lochkova (s povrchy 343-317 m n.m.), Slivence (341 m n.m.), Velké Ohrady v. od Řeporyj (344 m n.m.) a u Horoměřic (s bází 335 m n.m.) - to vše na levém břehu Berounky a Vltavy. Na pravém břehu Vltavy jsou to mohutné výskyty pod kvartérními pokryvy eolik u Zvole a Libně (s bází 370-335 m n.m.), u Vestce, Jesenice a Dobřejovic (s bází okolo 330 m n.m.) a konečně sz. od Kobylis (s bází 335 m n.m.). Mocnosti většiny uvedených reliktů lze zpravidla měřit jen na několik metrů s výjimkou kvartérem zakrytého výskytu u Vestce a Jesenice, dosahujícího (pod. jako na Sulavě) přes 35 m (P. Juranka, 1968).

Miocénní sedimenty náležejí do skupiny akumulací pískoštěrků tzv. klíneckého stadia (R. Kettner, 1913), původně popsaného v pozici 150-130 m nad současnými toky Berounky a Vltavy.

17-4n.jpg (23326 bytes) Foto 17/4. Střídání písčitých a drobně štěrkovitých poloh miocénní terasy v poloze zhruba 190 m nad současnou hladinou Vltavy. Severní stěna základové jámy pro stavbu hotelu spol. Gatus na Bílé Hoře v Thurnově ulici z r. 1993.
Foto F. Fediuk

Vezmeme-li v úvahu, že nejvyšší úrovně zachovaných povrchů těchto miocénních akumulací spočívají až při k. 380 m n.m. (př. na Bílé Hoře) a nejnižší pak 317 m n.m. (u Lochkova), potom je nasnadě, že se v této celkově až 64 m mocné "terase" skrývá celá řada dílčích erozních a sedimentačních etap, což je s ohledem na délku trvání miocénu (téměř 20 mil. let) jistě pochopitelné.

Jako surovina se zvl. v minulosti těžily pro stavební účely jako betonářský materiál, nebo jen na únosné násypy, zásypy apod. V Klínci a nad Všenory (těsně za hranicemi listu mapy 1:100 000) byly pro obsah zlata těženy již od dob Keltů.



Pliocén

Na rozdíl od miocénních akumulací, jejichž torza nacházíme roztroušeně na více lokalitách, jsou převážně jen podle morfologické pozice za pliocénní považovány fluviální a fluviálně lakustrické výskyty sedimentů j. od Lochkova, u Slivence, Nové Vsi, Barrandova a na Kozích hřbetech u Únětic, a pak dva souvislé výskyty o celkové rozloze cca 15 km2 mezi Čimicemi, Kobylisy, Dol. Chabry a Ďáblicemi a konečně mezi Zdiby a Sedlcem. Jde v podstatě o dvojí typ uloženin - morfologicky místy poněkud výše uložené a tedy i o něco starší fluviální písčité štěrky, se zachovanou mocností zpravidla pouze 3-5 m, a pak fluviálně lakustrické písky a štěrkopísky s čočkami jílovito-siltovými, uložené morfologicky o něco níže (tedy také o něco mladší předešlých), ale se zjištěnou maximální mocností až okolo 40 m. V obou případech jde o sedimenty tzv. zdibského stadia (Záruba - Pfeffermann, 1943).

U Barrandova (s povrchem 323 a bází 313 m n.m.), u Nové Vsi (s bází 314-312 m n.m.), mezi Dolními Chabry a Ďáblicemi (s povrchem 327 a bází 305-299 m n.m.) byly mapovány fluviální, převážně písčité štěrky. Materiál je hrubozrnný, místy na bázi s buližníkovými bloky o průměru až 50 cm. Se zvětšováním průměru zrn přibývá podíl křemene na úkor valounků buližníků. Tak např. ve frakci 8-16 mm je 34 % křemene a 60 % buližníků, zatímco ve frakci 4-8 mm je již křemene 70 % a buližníků pouze 15 %. Zbytek tvoří další minerály a horniny. Rovněž opracování zrn se zmenšující se velikostí klesá. Za pliocénní bývají považovány rovněž štěrky v okolí Točné, roztroušené ve výškách 280-300 m n.m.

17-5n.jpg (10349 bytes) Foto 17/5. Pohled na v roce 1971 již opuštěnou stěnu těžebny pliocénních slévárenských písků (tzv. kobylisské písky) v Praze-Kobylisích. Písky jsou kryty polohou spraše s půdním horizontem.
Foto J. Svoboda

Fluviolakustrické a lakustrické písky a štěrkopísky s čočkami a polohami jílovitých siltů (či štěrků) v okolí Čimic, Kobylis, Dol. Chaber a Ďáblic, jakožto i v okolí Zdib a Sedlce se vyznačují velkými, výše zmíněnými mocnostmi. J. od Lochkova jich bylo zjištěno 27 m a u Barrandova cca 15 m. Uvedené sedimenty bývaly těženy jako slévárenské písky v Dolních Chabrech a Kobylisích ("kobyliské písky"), jinde jako písky stavební. Jde vesměs o žlutavé, rezavě a okrově hnědě zbarvené, středně a hrubě zrnité, slídnaté křemenné písky, vodorovně a zčásti i křížově zvrstvené s valounky křemenů, buližníků a úlomků zvětralých svrchnokřídových opuk. Z profilů jsou popisovány různě mocné polohy jílovitých siltů. V jedné z nich nalezl M. Hošek (1969) otisky listůTaxodium dubim Herr. a Salvinia formosa Herr., jiní odtud uvádějí nálezy achátů, chalcedonů, jaspisů a dokonce i jeden vltavín.

Báze těchto uloženin dosahují u Lochkova a Barrandova 301-195 m n.m., mezi Zdiby a Sedlcem vykazují povrchy okolo 305 m n.m., které při výše zmíněné mocnosti do 40 m mají bázi ve výšce 265 m n.m.

Větší část ploch pliocénních písků a štěrků (podobně jako uloženin miocénních) je překryta mocnými kvartérními, převážně eolickými sedimenty. Stejně jako uloženiny miocénní, tak i sedimenty pliocénní jsou zachovány jen jako relikt nějakého jiného toku, než je dnešní Berounka s Vltavou, i když jsou známy názory, že právě v pliocénu se začal definitivně formovat říční systém dolní Berounky a Vltavy.