Terciér Neogén
|
Obr.
17/1. Plošné rozšíření neogénu na zmenšené přehledné geologické mapě
Prahy a okolí.
Sestavil J. Kovanda |
Po uložení svrchnokřídových
jizerských vrstev, jejichž zbytky se zachovaly pouze při s. okraji mapy, nastalo na
území Prahy a okolí dlouhé období bez jakéhokoli dokladu o sedimentaci,
zaujímající svrchní turon, coniak, santon, kampán, maastricht a celý paleogén, tj.
okolo 65 mil. let. V tomto období byl povrch terénu intenzivně narušován
probíhajícími pochody tropických a subtropických zvětrávání, jakož i
mnohonásobně se opakujícími obdobími denudací a erozí, což mělo za následek
vytvoření paleogénní paroviny. Z ní vystupovala jen některá návrší a ojedinělé
kopce, vyzdvihující se zhruba nad úroveň 380 m n.m. (např. v okolí Rudné a pak zvl.
v jv. cípu mapy v širším okolí Říčan).
|
Foto 17/1. Textura
miocénních písků na Sulavě u Černošic v r. 1973.
Foto J. Svoboda |
Neogén je zastoupen sladkovodními
fluviálními, fluviálně lakustrickými a lakustrickými uloženinami jak miocénu, tak
i pliocénu a to v podobě převážně drobně útržkovitě zachovaných reliktů.
Plošně nejrozsáhlejší výskyty jsou při s. okraji Prahy a pak v okolí Jesenice,
Lochkova a s. od Černošic (Sulava).
Stratigrafie neogénních pokryvů je
provedena pouze řádově a to na základě starých (Němejcových, 1943 a 1949) nálezů
otisků listů v jílovitých polohách na Sulavě a pak v Klínci (již mimo list mapy),
a s ohledem na morfologickou pozici akumulací v nadloží nejstarších pleistocénních
fluviálních písčitých štěrků Berounky a Vltavy (Pešek - Spudil, 1986).
Pro účely přehledné mapy 1:100.000
nebylo vzhledem k omezené zobrazitelnosti drobných reliktních výskytů vhodné
oddělovat od sebe uloženiny miocénní od pliocénních, takže jsou zobrazeny
společně.
Neogénní sedimenty jsou pozůstatkem
starší hydrologické sítě než je říční síť kvartérní, což dokládají mj.
průběhy výplní korytovitých depresí, jdoucí šikmo a často i kolmo na současný
tok řek (Pešek - Spudil, 1986).
Miocén
|
Foto
17/2. Druhotné textury v miocénních píscích v příležitostném odkryvu
při stavbě silnice z Radotína do Třebotova v nejvyšší části svahu (lokalita
Sulava u Černošic).
Foto I. Chlupáč |
Převážně fluviální,
částečně fluviolakustrinní písčité, štěrkovité, místy v polohách a čočkách
jílovité (kaolinické) akumulace vyplňují různé terénní korytové deprese se
zachovanými povrchy ve výškách od 380 m n.m. (jjv. od Mořiny, na Bílé Hoře a u
Zlatníků v Praze) do 317 m n.m. (v okolí Lochkova). Typickým zástupcem těchto
akumulací je známá lokalita Sulava mezi Černošicemi a Radotínem, odpovídající
klíneckému stadiu (sensu Záruba - Pfeffermann, 1943). Její baze zde leží ve
výškách 318-325 m n.m. Sytě rezavé a červenohnědé štěrčíkovité písky se zde
těžily po řadu let v několika pískovnách. Mocnost akumulace se pohybuje až do 30-40
m. Petrograficky jde o dobře opracovaný, převážně rezistentní materiál zvláště
v různých formách křemene, doplněný jen několika procenty zcela zvětralých
místních staropaleozoických hornin (pískovců a břidlic). Z jílových poloh a
čoček popisuje otisky listů Němejc (1949): Taxodium dubium (Stbg.) Heer, Salix
lavateri Heer, S. bilinica Njc., Betula subpubescens Goepp., B.
prisca Ett., Corylus macquarii (Forbes) Heer, Ulmus pyramidalis Goepp., U.
braunii Heer, Liquidambar europea A. Br. a Daphnogene polymorpha (A.
Br.). První nálezy z této lokality - limonitem fosilizovaná dřeva typu Cedroxylon
Hoheneggeri Felix - však uvádí již Liebus (1901). Z novějších určení Z.
Kvačka a F. Holého uveďme ještě Salvinia reussi Ett., Alnus julianaeformis (Stbg.)
a Arunda sp.
|
Foto
17/3. Textura povrchové části miocénní akumulace písků na Sulavě u
Černošic. Příležitostný odkryv při stavbě silnice z Radotína do Třebotova.
Foto I. Chlupáč |
Vedle dalších lokalit od Mořiny,
Bílé Hory a Zlatníků jsou relikty miocénních sedimentů zachovány ještě např.
mezi Mořinkou a Mořinou (s povrchy 362-335 m n. m.), v okolí Lochkova (s povrchy
343-317 m n.m.), Slivence (341 m n.m.), Velké Ohrady v. od Řeporyj (344 m n.m.) a u
Horoměřic (s bází 335 m n.m.) - to vše na levém břehu Berounky a Vltavy. Na pravém
břehu Vltavy jsou to mohutné výskyty pod kvartérními pokryvy eolik u Zvole a Libně
(s bází 370-335 m n.m.), u Vestce, Jesenice a Dobřejovic (s bází okolo 330 m n.m.) a
konečně sz. od Kobylis (s bází 335 m n.m.). Mocnosti většiny uvedených reliktů lze
zpravidla měřit jen na několik metrů s výjimkou kvartérem zakrytého výskytu u
Vestce a Jesenice, dosahujícího (pod. jako na Sulavě) přes 35 m (P. Juranka, 1968).
Miocénní sedimenty náležejí do skupiny
akumulací pískoštěrků tzv. klíneckého stadia (R. Kettner, 1913), původně
popsaného v pozici 150-130 m nad současnými toky Berounky a Vltavy.
|
Foto
17/4. Střídání písčitých a drobně štěrkovitých poloh miocénní terasy
v poloze zhruba 190 m nad současnou hladinou Vltavy. Severní stěna základové jámy
pro stavbu hotelu spol. Gatus na Bílé Hoře v Thurnově ulici z r. 1993.
Foto F. Fediuk |
Vezmeme-li v úvahu, že nejvyšší
úrovně zachovaných povrchů těchto miocénních akumulací spočívají až při k.
380 m n.m. (př. na Bílé Hoře) a nejnižší pak 317 m n.m. (u Lochkova), potom je
nasnadě, že se v této celkově až 64 m mocné "terase" skrývá celá řada
dílčích erozních a sedimentačních etap, což je s ohledem na délku trvání
miocénu (téměř 20 mil. let) jistě pochopitelné.
Jako surovina se zvl. v minulosti těžily
pro stavební účely jako betonářský materiál, nebo jen na únosné násypy, zásypy
apod. V Klínci a nad Všenory (těsně za hranicemi listu mapy 1:100 000) byly pro obsah
zlata těženy již od dob Keltů.
Pliocén
Na rozdíl od miocénních akumulací,
jejichž torza nacházíme roztroušeně na více lokalitách, jsou převážně jen podle
morfologické pozice za pliocénní považovány fluviální a fluviálně lakustrické
výskyty sedimentů j. od Lochkova, u Slivence, Nové Vsi, Barrandova a na Kozích
hřbetech u Únětic, a pak dva souvislé výskyty o celkové rozloze cca 15 km2 mezi
Čimicemi, Kobylisy, Dol. Chabry a Ďáblicemi a konečně mezi Zdiby a Sedlcem. Jde v
podstatě o dvojí typ uloženin - morfologicky místy poněkud výše uložené a tedy i
o něco starší fluviální písčité štěrky, se zachovanou mocností zpravidla pouze
3-5 m, a pak fluviálně lakustrické písky a štěrkopísky s čočkami
jílovito-siltovými, uložené morfologicky o něco níže (tedy také o něco mladší
předešlých), ale se zjištěnou maximální mocností až okolo 40 m. V obou
případech jde o sedimenty tzv. zdibského stadia (Záruba - Pfeffermann, 1943).
U Barrandova (s povrchem 323 a bází 313 m
n.m.), u Nové Vsi (s bází 314-312 m n.m.), mezi Dolními Chabry a Ďáblicemi (s
povrchem 327 a bází 305-299 m n.m.) byly mapovány fluviální, převážně písčité
štěrky. Materiál je hrubozrnný, místy na bázi s buližníkovými bloky o průměru
až 50 cm. Se zvětšováním průměru zrn přibývá podíl křemene na úkor valounků
buližníků. Tak např. ve frakci 8-16 mm je 34 % křemene a 60 % buližníků, zatímco
ve frakci 4-8 mm je již křemene 70 % a buližníků pouze 15 %. Zbytek tvoří další
minerály a horniny. Rovněž opracování zrn se zmenšující se velikostí klesá. Za
pliocénní bývají považovány rovněž štěrky v okolí Točné, roztroušené ve
výškách 280-300 m n.m.
|
Foto
17/5. Pohled na v roce 1971 již opuštěnou stěnu těžebny pliocénních
slévárenských písků (tzv. kobylisské písky) v Praze-Kobylisích. Písky jsou kryty
polohou spraše s půdním horizontem.
Foto J. Svoboda |
Fluviolakustrické a lakustrické
písky a štěrkopísky s čočkami a polohami jílovitých siltů (či štěrků) v
okolí Čimic, Kobylis, Dol. Chaber a Ďáblic, jakožto i v okolí Zdib a Sedlce se
vyznačují velkými, výše zmíněnými mocnostmi. J. od Lochkova jich bylo zjištěno
27 m a u Barrandova cca 15 m. Uvedené sedimenty bývaly těženy jako slévárenské
písky v Dolních Chabrech a Kobylisích ("kobyliské písky"), jinde jako
písky stavební. Jde vesměs o žlutavé, rezavě a okrově hnědě zbarvené, středně
a hrubě zrnité, slídnaté křemenné písky, vodorovně a zčásti i křížově
zvrstvené s valounky křemenů, buližníků a úlomků zvětralých svrchnokřídových
opuk. Z profilů jsou popisovány různě mocné polohy jílovitých siltů. V jedné z
nich nalezl M. Hošek (1969) otisky listůTaxodium dubim Herr. a Salvinia
formosa Herr., jiní odtud uvádějí nálezy achátů, chalcedonů, jaspisů a
dokonce i jeden vltavín.
Báze těchto uloženin dosahují u
Lochkova a Barrandova 301-195 m n.m., mezi Zdiby a Sedlcem vykazují povrchy okolo 305 m
n.m., které při výše zmíněné mocnosti do 40 m mají bázi ve výšce 265 m n.m.
Větší část ploch pliocénních písků
a štěrků (podobně jako uloženin miocénních) je překryta mocnými kvartérními,
převážně eolickými sedimenty. Stejně jako uloženiny miocénní, tak i sedimenty
pliocénní jsou zachovány jen jako relikt nějakého jiného toku, než je dnešní
Berounka s Vltavou, i když jsou známy názory, že právě v pliocénu se začal
definitivně formovat říční systém dolní Berounky a Vltavy.
|