Půdní poměry (viz
příl. 4) Podobně jako bioklimatické a geologické podmínky Prahy a jejího okolí, jsou i půdní poměry značně pestré. Přes nepříliš výrazné výškové rozdíly je u zájmového území naznačena i jistá výšková půdní pásmitost. Uvedená pestrost půdního pokryvu území nespočívá pouze ve vysokém počtu půdních jednotek, které půdní mozaiku vytvářejí, ale i v plošné roztříštěnosti těchto jednotek. Pozornost bude věnována především vyšším půdně-klasifikačním jednotkám - půdním typům. Při charakterizování půdního krytu území postupujeme po jednotlivých fyzicko-geografických celcích na úrovni soustav. Nikoliv nejrozsáhlejším, ale půdně nejhomogenějším fyzicko-geografickým celkem je Česká tabule, která zasahuje do severovýchodní části zobrazeného území. Jde až na vyjímky o velmi silně odlesněnou krajinu s monotóním povrchem, ležícím převážně mezi 200 až 400 m n.m. Pouze na nejzazším severovýchodě klesá při toku Labe nadmořská výška pod 200 m. Klima území je značně teplé, suché. Z půdotvorných substrátů se uplatňují především křídové horniny: slínovce, opuky a pískovce, jen zcela lokálně i horniny svrchnoproterozoické, zejména silicity, droby a břidlice. Charakteristická pro tuto oblast je však skutečnost, že skalní podloží je překryto zejména na severu téměř souvislou vrstvou kvartérních sedimentů, především spraší, na pravém vltavském břehu pak také fluviálních písčitých štěrků. Dominujícím půdním typem této oblasti jsou černozemě, vytvořené na spraších, případně karbonátových hlínách s vysokým podílem eolického materiálu, nebo vzácněji na slínovcích. Tyto půdy jsou bezesporu nejkvalitnějšími půdami sledovaného území, i když vzhledem ke klimatu mohou trpět přísušky. Je s podivem, jak bezohledně se často zachází s těmito "královnami" našich půd, zvláště při záborech pro výstavbu. Hnědozemě také vzniklé na sprašových materiálech jsou podstatně méně zastoupeny a lemují, zejména pak na jihu souvislý pás černozemí. Také tyto půdy jsou z nejkvalitnějších, blížící se černozemím a to zvláště v sušších letech. Na jihu České tabule se kvartérní pokryvy postupně vytrácejí a na povrch vystupují horniny svrchnokřídové. Na nich se především vytvořily hnědé půdy, na pískovcích zrnitostně lehké, na opukách pak středně těžké až těžší. Tyto půdy se svým produkčním potenciálem předchozím půdám nemohou rovnat. Pod lesy se na pískovcích, ale i na opukách, silicitech, případně na pískovcích v extrémních případech dokonce setkáme i s podzoly (Vidrholec u Úval). Na výchozech opuk jsou vyvinuty i pararendziny, na slínovích pak velmi těžké půdy - pelosoly. Větší toky zájmové oblasti jsou obvykle doprovázeny nivními půdami na aluviích, menší toky, zejména pak v černozemní oblasti, černicemi. Oba typy půd jsou po stránce produktivity jedny z nejlepších, na rozdíl od glejů, které jsou z hydromorfních půd jejich pravým opakem. Daleko nejrozsáhlejším fyzicko-geografickým celkem našeho území je Poberounská soustava, která Pražskou plošinou a Hořovickou pahorkatinou zasahuje do západní, severozápadní a střední části mapového listu. Povrch tohoto celku je opět silně odlesněn s vyjímkou své jihozápadní části, kde je lesnatost podstatně vyšší. Podnebí je zde poněkud méně teplé, než v předešlém případě a srážek přitom ubývá od severozápadu k jihu a jihovýchodu; vcelku je však klima opět poměrně suché. Nadmořská výška území se pohybuje rovněž převážně mezi 200 až 400 m, pouze v údolích Vltavy a Berounky klesá pod uvedenou dolní hranici. Reliéf území je však místy značně členitý; je tomu tak zejména při údolích větších toků a pak v oblasti Českého krasu na jihozápadě. Neobyčejně pestrá je škála hornin a pokryvných útvarů, které se podílejí jako půdotvorné substráty na tvorbě půdní mozaiky. Jsou to především horniny svrchnoproterozoické: břidlice, droby, silicity a některé další. Rozrůzněné je i zastoupení hornin, respektive zvětralin jejich staropaleozoických hornin: břidlic, drob, křemenců, vápenců i některých starých výlevných bazik. Zejména na severozápadě se uplatňuje také svrchní křída zvětralinami svých opuk, pískovců a vzácněji i slínovců. Podobně jako v případě České tabule pozorujeme také zde mohutný rozvoj kvartérních sedimentů, a to jak pleistocenních tak i holocenních. Pleistocén zastoupený opět především sprašemi, zčásti i sprašovými hlinami, nebo polygenetickými hlínami je soustředěn především do oblastí západně od Vltavy a v menší míře do jihovýchodní části území. Plošné rozložení těchto sedimentů není na jihozápadě listu příliš souvislé (Český kras). Velmi nápadným rysem této oblasti je však především absence eolických sedimentů ve vlastní Pražské kotlině v pravobřeží Vltavy daleko k východu. Významnými pleistocenními uloženinami našeho území jsou zde terasové písčité štěrky, doprovázející zejména toky Vltavy a Berounky na různých výškových úrovních. Jistého rozvoje doznávají i aluvia a zejména sídelně podmíněné antropogenní sedimenty. Na sprašových a příbuzných materiálech zde převládají hnědozemě, i když se významněji uplatňují v několika izolovaných ostrovech i černozemě. Zajímavým fenoménem černozemí je jejich hydromorfní vývoj ve sníženině v okolí Břví. Podstatně méně než uvedené půdní typy se uplatňují i illimerizované půdy, téměř výhradně však pod lesy. Neobvykle bohatá je škála hnědých půd: od lehkých půd na pískovcích, přes středně těžké půdy, vytvořené na zvětralinách drob, některých břidlic a opuk, až po těžké půdy z břidlic, případně silněji zvětralých opuk. Zvláštní pozornost zasluhují hnědé půdy eutrofní vzniklé na zvětralinách starých bazických efuziv. Terasové akumulace jsou obvykle stanovišti zrnitostně velmi lehkých hnědých půd. Naprostá většina hnědých půd je nasycena, jen relativně vzácněji se uplatňují také hnědé půdy kyselé až silně kyselé a to častěji pod lesy. Společné všem hnědým půdám, kromě těch, které se vytvořily na terasách, je jejich běžná přítomnost v členitějším reliéfu a velmi častá skeletovitost, která se ovšem může uplatnit v nejrůznějším stupni. Význačnými půdami na jihozápadě území (v Českém krasu) jsou rendziny, vytvořené na vápencích, které se zde obvykle velmi rychle střídají se starými půdami (terrae calcis) na vápencových residuích. Rendzinám příbuzné půdy - pararendziny se lokálně uplatňují na neodvápněných výchozech křídových opuk; stejně tak jsou přítomny i plastosoly - velmi těžké půdy na křídových slínovcích. Plošně nepříliš významně zastoupené jsou mělké půdy - rankery, převážně na fyzikálních rozpadech pevných hornin (př. silicitech či křemencích). Tyto půdy se zpravidla vyskytují společně se surovými půdami na terénních elevacích: rankery na svazích, surové půdy na temenech. Jako více méně zvláštnost zde uvádíme také drobné výskyty arenosolů na navátých píscích, které se mohou lokálně uplatnit v areálech výskytu terasových sedimentů. Pro popisovanou oblast jsou rovněž velmi typické masově se vyskytující půdy antropogenní, a to zvláště v oblasti pražské zástavby, i když časté jsou i mimo ní. Pozornost věnujeme i půdám hydromorfním, které jsou v našem případě vázány na holocénní sedimenty - aluvia a s nimi spřízněné splachové uloženiny. Jde zejména o nivní půdy, které jsou především průvodci větších toků, ale také o černice, provázející obvykle menší toky, zejména v oblasti rozšíření černozemí a konečně také o gleje, které jsou význačné pro drobnější aluvia mimočernozemní oblasti. Na rozdíl od České tabule je produktivita půd Poberounské soustavy značně variabilnější. Nejhodnotnějšími půdami jsou černozemě spolu s hnědozeměmi. K nim pak přistupují i nivní půdy širokých údolí Vltavy a Berounky nad Prahou i černice při drobných tocích, které se však plošně příliš výrazně neuplatňují. Vše co bylo řečeno o nešetrném zacházení s nejkvalitnějšími půdami v předešlém případě platí i zde, nejvíce však u nivních půd, našich nejlepších zelinářských půd (blízkost metropole, možnost závlah), které jsou soustavně zabírány pro nezemědělské účely, hlavně jako manipulační a skladovací plochy. Hnědé půdy na zvětralinách pevných hornin mají v závisloosti na reliéfu a skeletovosti rozdílné vlastnosti. I méně skeletovité půdy v rovinatějším terénu, zastoupené zejména na hlubších eluviích ordovických břidlic, se mohou vyznačovat poměrně příznivou kvalitou, i když jsou vzhledem k zpravidla těžšímu mechanickému složení hůře zpracovatelné. Hnědé půdy na pískovcích a terasových uloženinách, rendziny, pararendziny i těžké pelosoly jsou méně produktivní. Nejníže stojí pak arenosoly a zejména rankery, které jsou obvykle stanovišti lesů nevalné kvality. Antropogenní půdy, které jsou na území značně zastoupeny se obvykle jako zemědělsky, nebo lesnicky využívané půdy neuplatňují. Velmi málo produktivní jsou gleje zastoupené zejména na jihozápadě popisovaného geografického celku. Posledním fyzicko-geografickým celkem listu mapy 1:100 000 je česko-moravská soustava, která zasahuje do jihovýchodní části Benešovskou pahorkatinou. Celková lesnatost je zde větší, klima o něco chladnější a vlhčí, což je spolu s poněkud členitějším reliéfem a vyšší nadmořskou výškou (nad 400 m) příčinou uplatnění některých půdních typů, se kterými jsme se u předešlých celků buď vůbec nesetkali, nebo byly přítomny v daleko menší míře. V této oblasti se setkáváme i s některými půdotvornými substráty, které u předešlých celků chyběly, jako jsou např. metamorfika (metamorfovaný tehovský ostrov) a horniny žulového typu. Kvartérní sedimenty jsou hojně zastoupeny i zde. Ze sedimentů pleistocenních to jsou obvykle sprašové hlíny a zejména polygenetické hlíny (svahoviny). Zvětraliny hornin skalního podkladu jsou většinou výrazněji skeletovité. Terasy téměř chybí a aluvia jsou zastoupena většinou jen v úzkých pruzích podél menších toků. Vedle vlastních nivních uloženin jsou zde hojně přítomny hlavně sedimenty fluviodeluviální (splachové). Značné plochy zde kryjí opět hnědozemě a zejména illimerizované půdy, které spolu s pseudogleji jsou pro tuto část území typické. S hnědými půdami nasycenými se zde potkáváme pouze sporadicky, převládají hnědé půdy kyselé a pod lesními porosty pak většinou hnědé půdy silně kyselé. Podobné rozdíly shledáváme i v ohledu půd hydromorfních: nivní půdy i u relativně větších toků jsou na ústupu a nahrazují je především gleje, jejichž hustá síť je pro tuto krajinu příznačná. Není bez zajímavosti, že v této oblasti prakticky chybějí rankery; nepříliš hojný je podzol. Nejcenějšími půdami popisovaného geografického celku jsou hnědozemě, jejichž produktivita je však vzhledem k půdotvornému substrátu - hlavně polygenetickým hlínám a charakteru klimatu o poznání nižší než v předchozích případech. Nižší je produktivita, zejména zemědělská i u půd illimerizovaných a pseudoglejů, i když je u nich po provedených agrotechnických úpravách stále vyšší, než u půd hnědých. Velmi nekvalitní jsou pak gleje, které zde zastupují podstatně hodnotnější nivní půdy. |