Starší paleozoikum Termín starší paleozoikum je ve středních
Čechách tradičně běžně používán pro časový úsek: kambrium, ordovik, silur,
spodní devon a spodní část devonu středního, kdy v této části Barrandienu
skončila v důsledku variského vrásnění paleozoická marinní sedimentace. Pro
kontinentální uloženiny karbonu a permu je proto logicky používán termín
paleozoikum mladší. Těchto názvů se z praktických důvodů přidržíme i v naší
práci.
Praha a prvohory jsou dvě zcela odlišné
kategorie, ale přesto jsou si v mnohém velice blízké. Skalní podklad starších
prvohor podstatně ovlivnil postupný vývoj a dnešní tvářnost pražské kotliny s
jejími hřbety a mělce až hluboko zaříznutými údolími. Poznamenal středověký i
dnešní vzhled města včetně možnosti budování základních podpovrchových
dopravních, kanalizačních, telekomunikačních aj. tepen.
Podíváme-li se na vztah hlavního města
k prvohornímu podkladu z opačné strany, zjistíme, že Praha a její části
propůjčily četné, v geologické literatuře často užívané názvy
paleogeografickým a stratigrafickým jednotkám. Z nich můžeme uvést např. termíny:
pražská pánev, pražský zlom, přídolské oddělení (ve svrchním siluru),
pražský, zlíchovský a dalejský stupeň (spodního devonu), dále bohdalecké,
motolské a dvorecko-prokopské souvrství a některé další stratigrafické jednotky.
Rovněž četné názvy zkamenělin připomínají Prahu (Pragoproetus, Butovicella,
Boticium, Branikia, Vltavina aj.).
Blízký vztah Prahy ke skalnímu podloží
se neprojevuje jen v četných odborných geologických termínech, avšak je reálnou
skutečností při každodenní inženýrsko-geologické praxi. Základy převážné
části budov a průmyslových objektů spočívají buď přímo na tmavých až
černých břidlicích s polohami pískovců a drob, nebo je vlastní podklad ukryt pod
několikametrovými nánosy říčních štěrků a písků, navátých písků a
eolických hlin, nebo pod uloženinami svahovými. Skalní podklad Prahy je mnohotvárný,
na krátkých vzdálenostech rychle se měnící a to nejen v závislosti na
stratigrafické a tektonické složitosti, ale i na stupni navětrávání třeba s
přechody od naprosto pevných hornin až po silně zvětralé (např. rozbřídavé
zvětralé břidlice místy se síranovými povlaky a sádrovcovými krystaly).
|
Foto 6/1.
Deska na paměť založení pražské čtvrti Barrandov, nazvané po Joachimu Barrandovi.
Je vsazena do vrstevní plochy hlíznatých dvorecko-prokopských vápenců spodního
devonu. Foto I. Chlupáč |
Pražské starší prvohory jsou
součástí vyšší geologické jednotky - Barrandienu, která je v pojetí R. Kettnera v
podstatě geologicko-geografickou jednotkou, zaujímající plochu nemetamorfovaného a
slabě metamorfovaného svrchního proterozoika (starohor) a staršího paleozoika
(prvohor). Je to v podstatě jednotka negenetická, neodpovídající rozsahu původních
sedimentačních pánví ani v proterozoiku, ani ve starším paleozoiku. Ve starších
prvohorách existovala na území Prahy a přilehlého okolí (tj. v rozsahu přiložené
geologické mapy 1:100 000) mořská pánev, zvaná pražská s uloženinami ordoviku,
siluru, spodního a středního devonu. Sedimenty pražské pánve jsou uloženy
diskordantně na horninách kralupsko-zbraslavské a štěchovické skupiny proterozoika.
Je třeba poznamenat, že donedávna
platila představa, že se nám na ploše mapy zachoval i relikt starší,
příbramsko-jinecké pánve a to v podobě tzv. tehovského metamorfovaného ostrova,
zastoupený horninami spodno- či střednokambrického stáří (Vajner, 1963). Tak je
tomu ještě i v legendě k přiložené mapě 1:100 000.
Pozdější výzkumy (Kachlík, 1992) však
ukazují, že dřívější paralelizace spodní části vrstevního sledu tehovského
ostrova s kambriem příbramsko-jinecké pánve je málo pravděpodobná. Bazální
části sledu tehovského ostrova litologicky spíše než kambriu odpovídají ordoviku.
Analogické sedimenty jsou známy např. z ostrovů sedlčansko-krásnohorského,
zbořenokosteleckého, voděradsko-zvánovického i ondřejovského. Slepence považované
Vajnerem (1963) za transgresivní bazi ordoviku, spočívajícího na kambriu, se
vyskytují v různých stratigrafických úrovních spodní části sledu a nelze je tedy
považovat za bazální. Spodní část sledu tehovského ostrova představuje tudíž
souvislý sedimentační cyklus patrně spodnoordovického stáří, korelovatelný s
krašovickým souvrstvím sedlčansko-krásnohorského ostrova (Chlupáč, 1989).
Litologické přechody do nadložních grafitických chiastolitických břidlic a rohovců
s vložkami křemenců s ordovickou ichnofaunou paralelizovatelnou s obdobnými výskyty
ve skaleckých a řevnických křemencích ordoviku pražské pánve (Chlupáč, 1987)
jsou dalším argumentem podporujícím tuto interpretaci.
Pražská pánev
Pro geologii Velké Prahy a jejího okolí
je velmi významná pražská pánev. Jejím základem je úzká lineární deprese
riftového charakteru, táhnoucí se od Starého Plzence na JZ přes území Prahy až k
Brandýsu nad Labem a Úvalům na V, kde se noří pod uloženiny svrchní křídy.
Šířka deprese nepřesáhla 25 km, avšak moře v určitých obdobích mohlo zaplavit i
přilehlé oblasti. Pražská pánev obsahuje značnou část uloženin barrandienského
paleozoika, zahrnující téměř úplný sled od spodního ordoviku až po svrchní
část středního devonu. Sedimentace byla doprovázena průběžnou, avšak
nepravidelně probíhající deformací pánve a v určitých obdobích silnou vulkanickou
činností.
Nejstarší horniny pražské pánve se
usadily v mělkém a úzkém zálivu, který zasahoval do středních Čech od východu
přes severní úpatí Železných hor. Později se sedimentační prostor rozčlenil na
podélné a příčné segmenty o různé rychlosti zahlubování. Již v arenigu vznikla
v osní části pánve úzká, rychle se zahlubující brázda doprovázená po obou
stranách stabilními segmenty s velmi malými mocnostmi uloženin. Během svrchního
ordoviku došlo k další diferenciaci pánve; ta se projevila vznikem úzkých
podmořských hřbetů, rovnoběžně probíhajících s podélnou osou pražské pánve.
Nejstarší horniny pražské pánve se
usadily v mělkém a úzkém zálivu, který zasahoval do středních Čech od východu
přes severní úpatí Železných hor. Později se sedimentační prostor rozčlenil na
podélné a příčné segmenty o různé rychlosti zahlubování. Již v arenigu vznikla
v osní části pánve úzká, rychle se zahlubující brázda doprovázená po obou
stranách stabilními segmenty s velmi malými mocnostmi uloženin. Během svrchního
ordoviku došlo k další diferenciaci pánve; ta se projevila vznikem úzkých
podmořských hřbetů, rovnoběžně probíhajících s podélnou osou pražské pánve.
V centrální, rychle klesající brázdě se na dnešním území Prahy usadilo během
ordoviku více než 2000 m sedimentů, zvláště v podobě břidlic a pískovců; v
křídelních částech pánve pak podstatně méně. Během siluru a devonu bylo
zahlubování pánve podstatně pomalejší, jak je patrno z petrografického charakteru a
malých mocností jednotlivých souvrství. Avšak rozlišení pánve na různě mobilní
segmenty je doloženo i v těchto útvarech (J. Kříž in Chlupáč et al., 1992).
|