Starší paleozoikum

Termín starší paleozoikum je ve středních Čechách tradičně běžně používán pro časový úsek: kambrium, ordovik, silur, spodní devon a spodní část devonu středního, kdy v této části Barrandienu skončila v důsledku variského vrásnění paleozoická marinní sedimentace. Pro kontinentální uloženiny karbonu a permu je proto logicky používán termín paleozoikum mladší. Těchto názvů se z praktických důvodů přidržíme i v naší práci.

Praha a prvohory jsou dvě zcela odlišné kategorie, ale přesto jsou si v mnohém velice blízké. Skalní podklad starších prvohor podstatně ovlivnil postupný vývoj a dnešní tvářnost pražské kotliny s jejími hřbety a mělce až hluboko zaříznutými údolími. Poznamenal středověký i dnešní vzhled města včetně možnosti budování základních podpovrchových dopravních, kanalizačních, telekomunikačních aj. tepen.

Podíváme-li se na vztah hlavního města k prvohornímu podkladu z opačné strany, zjistíme, že Praha a její části propůjčily četné, v geologické literatuře často užívané názvy paleogeografickým a stratigrafickým jednotkám. Z nich můžeme uvést např. termíny: pražská pánev, pražský zlom, přídolské oddělení (ve svrchním siluru), pražský, zlíchovský a dalejský stupeň (spodního devonu), dále bohdalecké, motolské a dvorecko-prokopské souvrství a některé další stratigrafické jednotky. Rovněž četné názvy zkamenělin připomínají Prahu (Pragoproetus, Butovicella, Boticium, Branikia, Vltavina aj.).

Blízký vztah Prahy ke skalnímu podloží se neprojevuje jen v četných odborných geologických termínech, avšak je reálnou skutečností při každodenní inženýrsko-geologické praxi. Základy převážné části budov a průmyslových objektů spočívají buď přímo na tmavých až černých břidlicích s polohami pískovců a drob, nebo je vlastní podklad ukryt pod několikametrovými nánosy říčních štěrků a písků, navátých písků a eolických hlin, nebo pod uloženinami svahovými. Skalní podklad Prahy je mnohotvárný, na krátkých vzdálenostech rychle se měnící a to nejen v závislosti na stratigrafické a tektonické složitosti, ale i na stupni navětrávání třeba s přechody od naprosto pevných hornin až po silně zvětralé (např. rozbřídavé zvětralé břidlice místy se síranovými povlaky a sádrovcovými krystaly).

6-1n.jpg (19777 bytes) Foto 6/1. Deska na paměť založení pražské čtvrti Barrandov, nazvané po Joachimu Barrandovi. Je vsazena do vrstevní plochy hlíznatých dvorecko-prokopských vápenců spodního devonu. Foto I. Chlupáč

Pražské starší prvohory jsou součástí vyšší geologické jednotky - Barrandienu, která je v pojetí R. Kettnera v podstatě geologicko-geografickou jednotkou, zaujímající plochu nemetamorfovaného a slabě metamorfovaného svrchního proterozoika (starohor) a staršího paleozoika (prvohor). Je to v podstatě jednotka negenetická, neodpovídající rozsahu původních sedimentačních pánví ani v proterozoiku, ani ve starším paleozoiku. Ve starších prvohorách existovala na území Prahy a přilehlého okolí (tj. v rozsahu přiložené geologické mapy 1:100 000) mořská pánev, zvaná pražská s uloženinami ordoviku, siluru, spodního a středního devonu. Sedimenty pražské pánve jsou uloženy diskordantně na horninách kralupsko-zbraslavské a štěchovické skupiny proterozoika.

Je třeba poznamenat, že donedávna platila představa, že se nám na ploše mapy zachoval i relikt starší, příbramsko-jinecké pánve a to v podobě tzv. tehovského metamorfovaného ostrova, zastoupený horninami spodno- či střednokambrického stáří (Vajner, 1963). Tak je tomu ještě i v legendě k přiložené mapě 1:100 000.

Pozdější výzkumy (Kachlík, 1992) však ukazují, že dřívější paralelizace spodní části vrstevního sledu tehovského ostrova s kambriem příbramsko-jinecké pánve je málo pravděpodobná. Bazální části sledu tehovského ostrova litologicky spíše než kambriu odpovídají ordoviku. Analogické sedimenty jsou známy např. z ostrovů sedlčansko-krásnohorského, zbořenokosteleckého, voděradsko-zvánovického i ondřejovského. Slepence považované Vajnerem (1963) za transgresivní bazi ordoviku, spočívajícího na kambriu, se vyskytují v různých stratigrafických úrovních spodní části sledu a nelze je tedy považovat za bazální. Spodní část sledu tehovského ostrova představuje tudíž souvislý sedimentační cyklus patrně spodnoordovického stáří, korelovatelný s krašovickým souvrstvím sedlčansko-krásnohorského ostrova (Chlupáč, 1989). Litologické přechody do nadložních grafitických chiastolitických břidlic a rohovců s vložkami křemenců s ordovickou ichnofaunou paralelizovatelnou s obdobnými výskyty ve skaleckých a řevnických křemencích ordoviku pražské pánve (Chlupáč, 1987) jsou dalším argumentem podporujícím tuto interpretaci.


Pražská pánev

Pro geologii Velké Prahy a jejího okolí je velmi významná pražská pánev. Jejím základem je úzká lineární deprese riftového charakteru, táhnoucí se od Starého Plzence na JZ přes území Prahy až k Brandýsu nad Labem a Úvalům na V, kde se noří pod uloženiny svrchní křídy. Šířka deprese nepřesáhla 25 km, avšak moře v určitých obdobích mohlo zaplavit i přilehlé oblasti. Pražská pánev obsahuje značnou část uloženin barrandienského paleozoika, zahrnující téměř úplný sled od spodního ordoviku až po svrchní část středního devonu. Sedimentace byla doprovázena průběžnou, avšak nepravidelně probíhající deformací pánve a v určitých obdobích silnou vulkanickou činností.

Nejstarší horniny pražské pánve se usadily v mělkém a úzkém zálivu, který zasahoval do středních Čech od východu přes severní úpatí Železných hor. Později se sedimentační prostor rozčlenil na podélné a příčné segmenty o různé rychlosti zahlubování. Již v arenigu vznikla v osní části pánve úzká, rychle se zahlubující brázda doprovázená po obou stranách stabilními segmenty s velmi malými mocnostmi uloženin. Během svrchního ordoviku došlo k další diferenciaci pánve; ta se projevila vznikem úzkých podmořských hřbetů, rovnoběžně probíhajících s podélnou osou pražské pánve.

Nejstarší horniny pražské pánve se usadily v mělkém a úzkém zálivu, který zasahoval do středních Čech od východu přes severní úpatí Železných hor. Později se sedimentační prostor rozčlenil na podélné a příčné segmenty o různé rychlosti zahlubování. Již v arenigu vznikla v osní části pánve úzká, rychle se zahlubující brázda doprovázená po obou stranách stabilními segmenty s velmi malými mocnostmi uloženin. Během svrchního ordoviku došlo k další diferenciaci pánve; ta se projevila vznikem úzkých podmořských hřbetů, rovnoběžně probíhajících s podélnou osou pražské pánve. V centrální, rychle klesající brázdě se na dnešním území Prahy usadilo během ordoviku více než 2000 m sedimentů, zvláště v podobě břidlic a pískovců; v křídelních částech pánve pak podstatně méně. Během siluru a devonu bylo zahlubování pánve podstatně pomalejší, jak je patrno z petrografického charakteru a malých mocností jednotlivých souvrství. Avšak rozlišení pánve na různě mobilní segmenty je doloženo i v těchto útvarech (J. Kříž in Chlupáč et al., 1992).