Ordovik
Horniny ordoviku představují nejrozšířenější sedimenty staršího paleozoika na území Velké Prahy. Ordovik je považován za jedno z nejchladnějších období v historii naší Země; chladné klima vyvrcholilo v nejvyšším ordoviku, kdy je doloženo mohutné kontinentální zalednění. Ledovcový příkrov tehdy pokrýval značnou část prakontinentu Gondwany (tj. rozsáhlé území v dnešní Africe a Jižní Americe); předpokládaná poloha jižního pólu je pro ordovickou epochu kladena do jižní části Sahary, popř. k s. okraji Guinejského zálivu. Český masív byl tehdy situován na 28o jižní šířky, tedy do značné vzdálenosti od tehdejšího jižního pólu (M. Krs et al., 1986). Navzdory tomu mají faunistická společenstva ráz chladnovodní, což je způsobeno jak postupnou migrací chladnovodních faun kolem Gondwany až do mírnějších pásem, tak i celkovým chladným podnebím tehdejší epochy (V. Havlíček in Chlupáč et al., 1992). Česká faunistická společenstva jsou tedy během ordoviku součástí chladnovodní mediteránní provincie (na základě rozboru trilobitové fauny též označované jako selenopeltisová zoogeografická provincie - podle vůdčího trilobita rodu Selenopeltis). Ordovik pražské pánve je vyvinut v podstatě ve dvou základních faciích, a to břidličné a pískovcové. Na území Prahy jsou nevýznamné ferolity (tj. železem obohacené uloženiny zpravidla s oolitickou strukturou); rovněž produkty vulkanického původu jsou zde nehojné na rozdíl od západních částí pražské pánve.
Třenické souvrství Po přerušení mořského režimu ve svrchním kambriu došlo k nové mořské transgresi na počátku ordoviku (v tremadoku). Moře tehdy vniklo do středních Čech od východu; ve spodním tremadoku mělo podobu velmi mělkého, 10 - 15 km širokého zálivu, na území Prahy nápadně zúženého a dosahujícího jihozápadním směrem až na Rokycansko. Nejstarší ordovické souvrství - třenické - spočívá na různých stratigrafických úrovních svrchního proterozoika, v západní části pánve též na horninách kambrického stáří. Nerovný předordovický reliéf silně ovlivnil rozšíření a mocnosti souvrství, které kolísají od 0 do 40 m. Podle Z. Kukala (1959) probíhala sedimentace třenického souvrství v prostředí fanglomerátů (slepenců ve výnosových kuželech) a mělkovodního prostředí, čemuž nasvědčuje nevytříděnost klastického materiálu, špatné zaoblení zrn, čočkovité a chaotické, často hrubě klínovité a rozmyvové zvrstvení apod. V západní části pánve převládá materiál z blízkých svrchnokambrických vulkanitů, jichž směrem ku Praze rychle ubývá. Na území Prahy je třenické souvrství tvořeno jemnozrnnými pískovci a špatně tříděnými drobami s převládajícími křemennými zrny a místy s četnými útržky proterozoických břidlic a drob; zrna a valounky silicitu (buližníku) jsou dosti hojná v severním křídle pánve mezi Čakovicemi a Brandýsem nad Labem. Místy jsou hojné polohy břidlic a prachovců. Barva čerstvých hornin třenického souvrství kolísá od šedožluté po hnědě fialovou. Na území Prahy vystupuje třenické souvrství jen v drobných krách na tektonickém styku svrchního proterozoika s ordovikem. Je známo z několika míst mezi Modřanami, Libuší a Chodovem a z bližšího okolí Úval v jižním křídle, a z Hostivic, Čakovic a Popovic u Brandýsa nad Labem v křídle severním. Téměř úplný sled třenického souvrství je odkryt v hradním příkopu u kunratického Hrádku, kde převládají lavice středně zrnitých a hrubozrnných drob; v nich jsou hojná zrna kvarcitu, méně častá zrna (sericitických) břidlic a úlomky "porfyritů". Lavice drob jsou od sebe odděleny hnědofialovými a běložlutými vložkami písčitých břidlic a prachovců s neurčitelnou drtí inartikulátních brachiopodů. Na bázi vrstevního sledu je mohutná lavice hrubozrnného pískovce.
Třenickému souvrství snad náleží i bazální ordovický slepenec ze zoologické zahrady v Tróji; ten je jen 0,75 m mocný a obsahuje převážně silicitové (buližníkové) a drobové valouny, méně hojné jsou valounky žilného křemene, fylitických břidlic a žilných vyvřelin. Vzhledem k velmi mělkovodnímu prostředí v úzkém zálivu s omezeným mořským vlivem je fauna v třenickém souvrství vzácná. Určitelní brachiopodi byli nalezeni v Hostivicích [Poramborthis grimmi (Barr.)] a ve škvorecké oboře u Úval [Thysanotos primus (Koliha), T. giganteus (Koliha), Protambonites soror (Barr.), Poramborthis grimmi (Barr.) aj.]. Spodnoordovická transgrese byla doprovázena slabou vulkanickou činností; do počátku tremadoku spadá andezitový výlev v Úvalech; spodní partie tohoto tělesa je téměř celistvá, silně rozložená, proniklá chloritem a krevelem. Vrchní část vyvřelého tělesa je mandlovcovitá. V západní části Úval vystupují hnědofialové andezitové tufy.
Svrchní tremadok je považován za krátké období celkového snížení hladiny světových moří, které se v četných oblastech projevilo jak v částečném ústupu moře, tak i ve složení bentických společenstev. Toto období, B.-D.Erdtmannem (1986) označené jako ceratopygová (podle názvu rodu trilobita Ceratopyge) regresní episoda, se projevilo i ve středních Čechách menším plošným rozsahem svrchnotremadockého moře v porovnáním s předchozím mořem spodnotremadockým. Značná redukce mořského zálivu na území Prahy je patrna z úplného ústupu moře ze severního křídla pražské pánve, kde na třenické souvrství nasedají až šárecké břidlice (Čakovice, Popovice). Mílinské souvrství je známo jen z jižního křídla, kde je zachováno v drobných krách u Libuše, Kunratic, Uhříněvsi a Úval. Je charakterizováno uloženinami biochemického původu, a to růžovými až červenými silicity (rohovci), uloženými v tenkých deskách až silných lavicích, obvykle tříšťnatého rozpadu; jedinou modifikací SiO2 v silicitech je křemen. Obsah SiO2 obvykle kolísá mezi 90 a 95 % (Z. Kukal in J. Kříž et al., 1987). Lavice silicitů jsou od sebe odděleny vložkami prachovců a drob. Mocnost mílinského souvrství kolísá v jihozápadním křídle pánve od 20 do 40 m; jeho nepřítomnost v některých místech může být způsobena jeho odnosem během deformace okraje pánve ještě před počátkem arenigu. V bližším okolí Prahy byla zjištěna bentická fauna jen v Úvalech. Dosti hojní jsou brachiopodi Conotreta turricula Havl., Leptembolon insons (Barr.), Jivinella incola (Barr.), Paramborthis klouceki Havl., dále trilobiti Geragnostus peki Mergl, Geragnostus atavus Mergl, Parapilekia olesnaensis (Růž.), Hemibarrandia holoubkovensis (Růž.), Ceratopyge mareki Mergl, Harpides grimmi Barr., Parabathycheilus vagans Mergl, Holubapsis perneri (Růž.), Proteuloma kettneri (Růž.), Apatokephalus dagmarae Mergl a jehlice hub (Havlíček in Kříž et al., 1987). Vulkanická činnost je ve svrchním tremadoku slabá. Málo mocný výlev žlutavého ryolitu byl zjištěn na bázi mílinského souvrství z. od Úval.
Klabavské souvrství Z globálního hlediska představuje arenig dlouhý sedimentační cyklus, jehož báze je zdůrazněna mořskou transgresí, kdežto jeho ukončení se kryje s walhallskou regresní epizodou (B.-D. Erdtmann, 1986). Ve středních Čechách lze dobře sledovat tento cyklus v západní části pražské pánve, avšak v bližším okolí Prahy je nezřetelný pro tektonické deformace sedimentačního prostoru. V severní části Prahy není klabavské souvrství doloženo; to se objevuje až severovýchodně od Prahy u Popovic v podobě šedozelených a červenohnědých břidlic. V jihovýchodním křídle pražské pánve vystupuje klabavské souvrství v malých krách buď v nadloží mílinských silicitů (tedy bez stratigrafického hiátu) mezi Uhříněvsí a Úvaly, nebo v nadloží třenického souvrství (např. jižně od lesa Kamýka u Modřan, dále v hradním příkopu kunratického Hrádku) nebo nad štěchovickou skupinou svrchního proterozoika (v dočasných úplných profilech v Zelených domcích u Kunratic a na vrchu Chodová). Ojediněle může klabavské souvrství i chybět (např. na s. svahu hřbetu kunratického Hrádku). Tyto složité paleogeografické poměry svědčí pro spodnoordovické tektonické deformace jižního křídla pánve, kde byly některé drobné kry vyzdviženy a před počátkem (místy i během) arenigu byl jejich spodnoordovický sedimentární pokryv odplaven (Havlíček, 1982). V důsledku složitého předarenigského reliéfu (a tím i přínosu různorodého lokálního materiálu do pánve) je litologická charakteristika klabavského souvrství nejednotná. Faciálnímu vývoji z rokycanské oblasti se nejvíce podobají uloženiny v úseku mezi Modřanami a Kunraticemi, kde jsou tvořeny světle zelenými deskovitými až lavicovitými jemnozrnnými drobami s vložkami zelených prachovců a bezslídných břidlic. Báze tohoto sledu (např. na Chodové) nebo celý sled klabavského souvrství (např. u kunratického Hrádku) je vyvinut jako sedimentární brekcie s převahou ostrohranných útržků proterozoických břidlic a prachovců o velikosti 10 - 20 mm. Červenohnědé a fialové prachovité břidlice byly zjištěny v podloží zelených drob na Chodové. V širším okolí Úval, kde jsou převládající složkou arenigu, přecházejí až do jemnozrnných drob a lokálně obsahují i tufitický materiál. Úplný sled klabavského souvrství od styku s podložními mílinskými silicity až po styk s nadložními šáreckými břidlicemi byl odkryt v zářezu železniční trati v Uhříněvsi. Tam jsou spodní a střední polohy klabavského souvrství tvořeny bělošedými jemnozrnnými drobami, uloženými v silných lavicích, mezi nimiž jsou vložky (až 0,5 m mocné) hnědě fialových písčitých břidlic s hojnými vulkanickými (dnes devitrifikovanými) skly. Svrchní část souvrství je tam vyvinuta jako světle zelené neslídnaté jílovité břidlice. Hnědě fialové droby s hojnými vulkanickými skly byly též zjištěny v Petrovicích. (Podrobnější údaje o vývoji klabavského souvrství viz: V. Havlíček in J. Mašek et al., 1984; in J. Kříž et al., 1987; in J. Cháb et al., 1988). Mocnosti klabavského souvrství v bližším okolí Prahy dosahují max. 15 m; vývoj souvrství ani jeho mocnosti v hlubších partiích pánve nejsou známy. Fauna je zastoupena pouze inartikulátními brachipody; v šedozelených drobách je nehojná Elkanisca klouceki (Koliha) a Palaeoglossa pusilla (Žel.), v hnědě fialových uloženinách jsou nehojné a špatně zachované misky rodů Leptembolon, Conotreta a Orbithele. Synsedimentární vulkanická činnost je doložena jen přítomností hojných vulkanických skel v břidlicích a drobách; mimo území Prahy je však vulkanismus v arenigu silný.
Šárecké souvrství Na počátku llanvirnu došlo k rozsáhlé transgresi globálního významu. Značné rozšíření mořských uloženin v mediteránní provincii bylo doprovázeno nástupem facie černých břidlic, která v podstatě přetrvala až do konce berounu. V pražské pánvi se llanvirnská transgrese projevila dalším rozšířením střednoordovických uloženin. Ty jsou vázány nejen na centrální, rychle klesající depresi, ale uložily se i na přilehlých, dosti stabilních segmentech. V bližším pražském okolí tak dosáhla llanvirnská transgrese až na Říčansko, kde jsou stratigrafické ekvivalenty šáreckého souvrství známy z tehovského metamorfovaného ostrova. Na území Prahy došlo k pozoruhodným změnám na rozhraní arenigu a llanvirnu; v předchozí kapitole byl pražský arenig charakterizován přítomností mělkovodních uloženin s převahou lokálního materiálu v sedimentech, pomalou subsidencí pánve v jejím jihovýchodním křídle a nepřítomností uloženin v severozápadním křídle, a složitým předarenigským reliéfem. Naproti tomu se llanvirn vyznačuje rychlým prohlubováním pánve, takže jeho mocnost dosahuje patnácti až dvacetinásobku ve srovnání s předchozím arenigem, tj. 250 až 350 m. Kromě toho moře zaplavilo četná, předtím vynořená území. Tyto významné paleogeografické změny též umožnily imigraci bohatě rozrůzněné bentické a pelagické fauny. Pro špatně větrané a nedostatečně prokysličené prostředí svědčí facie černých břidlic s rekrystalizovanou a navíc často paralelně usměrněnou základní jílovitou hmotou. Podle Z. Kukala (1962) je v nich hlavním minerálem illit; šupinky muskovitu pokrývají vrstevní plochy. Obsah organického uhlíku se pohybuje od 0,32 do 1,53 %. Břidlice téměř vždy obsahují příměs hrubšího detritu. Na Úvalsku jsou přítomny laminy až několikadecimetrové vrstvy, obsahující až 50 % čistého křemenného siltu (Z. Kukal, 1962). Silně písčité břidlice s přechody do drob byly zjištěny na Petříně a v Motolském údolí, kde mezi Podbělohorskou ulicí a bývalou cihelnou "Perníkářka" mají podobu hrubě slídnatých písčitých břidlic s četnými chondrity a obsahují vložky drob. V centrální části pánve (tj. na Žižkově a v Motolském údolí) jsou patrny známky počínající epizonální metamorfózy; podle Z. Kukala (1962) je v břidlicích organická hmota koncentrována do čoček a blan a na ní jsou kolmo orientovány šupinky jílových minerálů. Šárecké břidlice jsou východně od toku Vltavy a v Motolském údolí laminárně zvrstvené a postiženy kliváží, která zastírá jejich původní vrstevnatost a vyvolává jejich roubíkovitý rozpad. Šárecké souvrství místy obsahuje tzv. rokycanské kuličky, tj. křemité konkrece s dobře zachovanou faunou, tvořené jemnozrnným až kryptokrystalickým křemenem s jílem, karbonátem, popř. i jinými součástkami (Z. Kukal, 1962). Báze šáreckého souvrství je v Praze často vyvinuta jako černošedé, silně písčité břidlice přecházející až do drob s rozptýlenými zrny křemene o velikosti 1 - 4 mm; místy tato hornina přechází do jemnozrnného slepence (např. mezi Modřanami a Kunraticemi). Bazální vrstvy obsahují ojediněle valounky proterozoických břidlic a prachovců o velikosti až několika centimetrů a drť misek inartikulátních ramenonožců (V. Havlíček in J. Cháb et al., 1988). Ferolity jsou na území Prahy nehojné. V zoologické zahradě v Tróji vystupuje ca 6 m nad bází pyroklastik 1,3 m mocná lavice krevele s obsahem Fe 57,4 % při 11,5 % SiO2 (P. Röhlich, 1960). Břidlice s karbonátovým tmelem a shluky ooidů byly zjištěny v Popovicích u Brandýsa nad Labem. Ve středních polohách souvrství se ojediněle vyskytují čočky jílovitého sideritu (Krčský les). Na Říčansku (v tehovském ostrově) lze k šáreckému souvrství řadit sled šedozelených břidlic, které se stoupající intenzitou kontaktní metamorfózy přecházejí do skvrnitých břidlic, plodových břidlic a kontaktních rohovců (V. Vajner, 1961). Jejich llanvirnské stáří vyplývá z pozice v bezprostředním podloží křemenců se skolity. Na bázi tohoto břidličnatého sledu leží drobové slepence a droby o proměnlivém složení a nestálé mocnosti. Slepence obsahují kromě křemene valouny žulových a granodioritových aplitů, kataklastických granodioritů a efuziv spilito-keratofyrové formace. Sedimenty jsou ve valounech zastoupeny proterozoickými drobami a fylitickými břidlicemi, buližníky, tufity a tufitickými břidlicemi; valouny metamorfik jsou nehojné (kvarcity, chloriticko-sericitické fylity, metakonglomeráty, amfibolit - V. Vajner, 1961). V šáreckém souvrství je fauna známa především z křemitých konkrecí. Světoznámá lokalita v cihelně bývalé firmy Praga ve Vokovicích byla v padesátých letech zavezena městskými odpady. Rovněž další lokality na území Prahy jsou dnes těžko přístupné a to pro pokračující zástavbu (např. severní svah vrchu Žižkova a Libuš). V jižním křídle pánve se křemité konkrece s faunou vyskytují též mezi Chodovem a Petrovicemi, dosti četné jsou na vrchu Kostelík z. od Úval. Nejlepší naleziště je dnes v polích mezi Popovicemi a Brandýsem nad Labem (rovněž mizející pod postupující zástavbou), kde jsou však konkrece tlakově porušeny a mírně deformovány. V šáreckém souvrství jsou zastoupeny různé ekologické typy organizmů; v sedimentech na dně žijícími elementy jsou někteří mlži a lingulidní ramenonožci, sesilní bentos je zastoupen orthidními ramenonožci rodu Eurothisina, cystoidy Archaeocystites, Pyrocystites a Balanocystites; k epibentickým organizmům náleží někteří mlži, četní hyoliti, gastropodi, karpoidi rodů Lagynocystites, Mitrocystites, Mitrocystella, dále nehojné hvězdice a hadice. K nektobentosu je řazena převážná část trilobitů, z nichž nejznámější jsou Megistapsis (Nerudapsis) aliena (Barr.), Asaphellus desideratus (Barr.), Ectillaenus katzeri (Barr.), E. sarkaensis (Nov.), Placoparia (Placoparia) barrandei Ptl.-Šn., Colpocoryphe bohemica Vaň., Ormathops atava (Barr.), Trinucleoides reussi (Barr.) a mnoho dalších. Pelagický způsob života je připisován cyclopygidním trilobitům, fylocaridním korýšům rodu Caryocaris (viz I. Chlupáč, 1970), dále hlavonožcům (např. rodu Bathmoceras), konuláriím a graptolitům. Bohatě je rozvinut mikrofytoplankton (chitinozoa, akritarcha). Seznam dosud známých druhů bezobratlých, vyskytujících se v šáreckém souvrství, sestavili V. Havlíček - J. Vaněk (1966); uvedení autoři se zabývali též společenstvy tohoto souvrství. V llanvirnu dosáhla ordovická vulkanická činnost na území Prahy maxima. V severní části města mezi Horní Libocí a Červeným vrchem vystupují ve spodní části šáreckého souvrství šedozelené bazaltové tufy s karbonátovým tmelem (lidově zvané žabáky) a červenohnědé tufy s krevelovým tmelem, které společně s čočkami oolitického krevele byly hornicky těženy jako železná ruda na Červeném vrchu. Podřízeně se tam vyskytují i bazalty a bazaltové mandlovce. V severní části Prahy na východním břehu Vltavy tvoří vulkanické horniny pruh 40 - 50 m mocný mezi Trójou a Kobylisy. Ten obsahuje jak produkty bazického tak i kyselého vulkanizmu. Podle P. Röhlicha (1960) jsou v tomto pruhu obsaženy červenohnědé bazaltové tufy, bazaltové aglomeráty, extrusivní brekcie křemenných porfyritů, dále poloha jemnozrnného bazaltu a bazaltový mandlovec. V jihovýchodním křídle pánve je vulkanická činnost doložena jen z bližšího okolí Úval v podobě hnědofialových vulkanoklastik ve svrchní části llanvirnu.
Dobrotivské souvrství Celková sedimentárně-tektonická i paleontologická charakteristika dobrotivu je blízká předchozímu llanvirnskému oddělení. V mediteránní provincii převládá nedokonale prokysličené prostředí u dna pánve. Zvýšená tektonická aktivita v dobrotivu se projevila četnými sekvencemi flyšového charakteru a hojnými polohami pískovců. Převážná část rodů ostnokožců, mlžů, plžů, hyolitů a trilobitů přechází z llanvirnu do dobrotivu. Naproti tomu didymograptidi, kteří jsou vůdčími pelagickými elementy llanvirnu nepřecházejí do mladších uloženin, v nichž na počátku dobrotivu nastupuje hojně rozšířený Hustedograptus teretiusculus (His.). V pražské pánvi jsou základními litofaciemi dobrotivského souvrství černé jílovité břidlice a světlé křemence. Toto souvrství je zachováno v centrální, rychle klesající depresi. V nejbližším pražském okolí bylo dále zjištěno v tehovském metamorfovaném ostrovu j. od Říčan. Na území Prahy převládají ve spodní části souvrství skalecké křemence, nad nimiž následuje mocný břidličný sled. Naspodu skaleckých křemenců jsou hojné desky a lavice světlých křemenců o mocnosti 0,1 - 0,5 m, ojediněle i silnejší. Vložek a poloh černých břidlic v křemencovém sledu zvolna přibývá směrem do nadloží, takže hranice skaleckých křemenců a dobrotivských břidlic je proto často neostrá. Místy jsou mocnější břidličné polohy i ve spodní části křemencového sledu (např. jižně od Dubče); některé břidličné polohy jsou až 15 m mocné (např. na vrchu Vítkově - Čepek, 1928).
Křemenná zrna ve skaleckých křemencích dosahují velikostí 0,7 - 0,8 mm, častá je příměs klastického muskovitu (především v laminárně zvrstvených partiích ve svrchní části křemencové polohy). Z těžkých minerálů převládá zirkon, méně hojný je rutil a turmalín (Z. Kukal, 1957). Vrstevní plochy křemenců jsou často nerovné; čeřiny byly zjištěny na Žižkově a v lomu u koupaliště Džbán. Z. Kukal (1957) je vysvětluje jako proudové čeřiny v relativně větších hloubkách při určitém úklonu dna. Místy jsou hojné ichnofosilie druhu Tigillites vertebralis Frič, které indikují skolitovou ichnofacii. Mocnost skalecných křemenců dosahuje v pražské pánvi v průměru 50 - 80 m, v jihovýchodním křídle na území Prahy 35 - 50 m. V Horní Liboci rovněž klesá pod 40 m, kdežto na Žižkově přesahuje 100 m. Místy se skalecké křemence laterálně rozmršťují a přecházejí do dvou (či více) pískovcových poloh (u Hostivic). Dvě křemencové polohy byly rovněž zjištěny v jižním křídle pánve u Libuše a v Chodově. Stratigrafický ekvivalent skaleckých křemenců s dobře odlišitelnou skolitovou ichnofacií je též zachován v tehovském ostrovu u Říčan. Na rozdíl od pražské pánve jsou tam skalecké křemence kontaktně metamorfovány (V. Vajner, 1961). Zvláštní facií dobrotivského souvrství jsou tmavošedé droby, vystupující nad skaleckými křemenci v Tróji a u bubenečského nádraží. V jižním křídle (u Chodova) dosahují mocnosti až 80-100 m a zasahují až pod bázi svrchní křemencové polohy. Droby jsou jemnozrnné, deskovité, s hojnými zrny draselných živců a plagioklasů a s klastickým muskovitem. Střední a svrchní polohy dobrotivského souvrství jsou tvořeny černými, jílovitými břidlicemi s hojným muskovitem na vrstevních plochách. Jsou střípkovitě až roubíkovitě rozpadavé, na Říčansku (tehovský ostrov) vyvinuté v důsledku kontaktní metamorfózy jako chiastolitické břidlice (V. Vajner, 1961). Obsah organického uhlíku v nich stoupá nad 1 % (Z. Kukal, 1963). Místy jsou v nich dosti hojné jílovitopísčité konkrece s pevným karbonátovým tmelem a dobře zachovanou faunou. Bohatě diversifikované placopariové společenstvo (podle názvu rudu trilobita Placoparia) je hojné jen ve Vokovicích, a to v blízkosti laterálního přechodu mělkovodního (facie křemenců a pískovců) a hlubšího prostředí, zastoupeného černými břidlicemi. Vzhledem ke špatně větranému a bahnitému prostředí je v nich sesilní bentos vzácný; hojní jsou nektobentičtí trilobiti Placoparia zippei (Boeck), Zeliszkella oriens (Barr.), Ormathops novaki (Klouček), Ectillaenus benignensis (Novák), Parabarrandia crassa (Barr.) a mnoho dalších. Dále jsou hojní gastropodi, mlži, hyoliti a karpoidi, převážně náležející rodům známým již ze šáreckého souvrství. V hlubších částech pánve je z černých břidlic známa charakteristická pelagická fauna, zastoupená graptolity, konuláriemi, cyclopygidními a bohemiellidními trilobity. Epiplanktonní způsob života je předpokládán u drobných brachiopodů rodů Paterula a Benignites, u agnostidních trilobitů, phyllocaridních korýšů a ranných vývojových stadií četných měkkýšů, jejichž misky a schránky tvoří na vrstevních plochách dlouhé či nepravidelné shluky. (Seznam dosud známých druhů a zhodnocení společenstev: viz V.Havlíček - J. Vaněk, 1966 a 1990). Mikrofytoplankton je rovněž značně rozrůzněný; vůdčími druhy jsou Orthosphaeridium ternatum (Burm.) a Stellechinatum celestum (Martin) - M. Vavrdová, 1986. Mocnost dobrotivského souvrství dosahuje na území Prahy 200 až 400 m.
Vulkanická činnost byla slabá; vložka bazaltového tufu byla zjištěna pouze na bázi souvrství na Žižkově.
Sedimentárně petrografický charakter berounu je blízký předchozímu dobrotivskému oddělení jak dosvědčuje střídání pískovcových a břidličnatých vrstev. Prachovce a břidlice (včetně proplástků mezi pískovcovými lavicemi) jsou zpravidla černě zbarveny v důsledku trvajícího nedokonalého prokysličení pánve při jejím dně. Ve středních Čechách se silná tektonická aktivita projevila jak deformací pánve tak i jejím mimořádným zahlubováním, takže uloženiny berounu zaujímají zhruba 2/3 mocnosti celého ordoviku. Z paleontologického hlediska se beroun vyznačuje nástupem drabovio-aegiromenové fauny (podle názvu rodů ramenonožců Drabovia a Aegiromena), která přetrvala s malými změnami ve svém složení do konce berounu. Graptoliti mají omezený význam pro studium berounu neboť se vyskytují hojněni až ve svrchní části tohoto stupně. Mikrofytoplankton je charakterizován převahou triapsidních forem rodu Veryhachium (M. Vavrdová, 1986).
Základní litofacie libeňského souvrství jsou shodné s předchozím souvrstvím dobrotivským. Na území Prahy převládají černé břidlice, křemence tvoří význačný horizont na bázi souvrství. Pyroklastika a ferolity, hojné v západní části pražské pánve, na území Prahy nebyly zjištěny.
Křemence, označované jako řevnické, dosahují v Praze mocnosti 15 - 40 m, u Zbraslavi se ztenčují na 10 m. Na Úvalsku klesá jejich mocnost pod 10 m a místy zcela vykliňují (v lese Vidrholec západně od Úval). Řevnické křemence jsou bělošedé, deskovité až lavicovité, s proplástky jílovitých a písčitých břidlic; velikost zrn křemene obvykle klesá pod 0,1 mm; jejich minerální složení je shodné se staršími skaleckými křemenci. Vrstevní plochy řevnických křemenců jsou obvykle nerovné, místy s bioglyfy a s ústími rourek skolitů. Ze sedimentárních textur uvedl Z. Kukal (1957) proudové stružky a doškovité shrnutí sedimentu (oboje na skále Bulovka v Libni), dále skluzové textury a čeřiny. Podle Z. Kukala (1957) svědčí téměř rovnoběžné osy čeřin pro vznik v relativně větších hloubkách při určitém sklonu dna, kde proudy od pobřeží zachovávaly celkem stálý směr a vzniklé proudové čeřiny nebyly rozrušovány vlněním.
Fauna je v řevnických křemencích vzácná; P. Röhlich (1960) nalezl úlomky trilobitů rodů Placoparia a Dalmanitina spolu se zbytky lilijic (skála Bulovka v Libni). Druhá facie libeňského souvrství je tvořena černými, jílovými břidlicemi se slabou prachovou či písčitou příměsí, vždy s hojnými šupinkami slíd. Obsah organického uhlíku mírně klesá pod 1 % (Kukal, 1963). Na území Prahy zaujímají černé břidlice střední a svrchní polohy libeňského souvrství. Vzhledem k nedokonale větranému prostředí hlubšího moře je v nich fauna velmi vzácná; L. Marek (in Králík et al., 1984) v nich nalezl brachiopoda Urbimena mareki Havl., hyolity Eumorpholites crudus Mar. a Carinolites tantalus Mar. a trilobita Zeliszkella (Mirops) mira (Šn.). Na bázi libeňských břidlic nalezl P. Röhlich (1960) 0,3-0,4 m mocnou polohu břidlic s vtroušenými, obvykle jílovými a myelinovými ooidy (Libeň; Žižkov, ul. Jana Želivského). Celková mocnost libeňského souvrství kolísá mezi 150 a 250 m; minima dosahuje v Motole (80 m) a východně od Zbraslavi (pod 50 m).
Letenské souvrství se vyznačuje rytmickou sedimentací, a to rychlým střídáním hrubších a jemnějších uloženin, silně upomínajícím na flyšové sedimenty. Podle Z. Kukala (1958) odpovídá toto střídání periodickým změnám v zrnitosti materiálu, přinášeného řekami do pánve. Turbiditní proudy mají minimální vliv na sedimentaci letenského souvrství. Na území Prahy bylo zahlubování pánve až desetkrát rychlejší než v její západní části jak vyplývá z mimořádných rozdílů v mocnostech letenského souvrství (na Rokycansku pod 60 m, v Praze místy nad 600 m).
Letenské souvrství je podle Z. Kukala (1958) tvořeno převážně šedými až tmavošedými drobami se středním (Vyšehrad) až bohatým (Smíchov) obsahem jílu; na Letné a v jihovýchodním křídle pánve převládají droby chudé jílem. V letenském souvrství jsou dále dosti hojné protokvarcity, nejčastěji v podobě pískovců s jílovitým nebo jílovito-karbonátovým tmelem. Ortokvarcity jsou v Praze ojedinělé, avšak východně od Prahy jsou vložky šedomodrých křemenců dosti hojné ve střední části souvrství. Dosti mocná poloha černošedých břidlic a prachovců o mocnosti až 100 m je známa ze severovýchodní části Prahy (P. Röhlich, 1960).
Zrnitost hornin je značně proměnlivá; podle Z. Kukala (1958) dosahují zrna velikosti 0,1 mm na Letné, v jižním křídle pánve 0,06-0,07 mm. Droby se zrny až 0,25 mm velkými jsou nehojné (např. u Zbraslavi). Kromě křemene obsahují droby velké množství draselných živců, a to v průměru 6 % písčité frakce na Letné (maximum až 22 %), 3-5 % v pruhu mezi Smíchovem a Vyšehradem. Plagioklasů je méně (3,5 % na Letné, méně než 1 % na Smíchově, 4 % na Vyšehradě). Úlomky hornin, především silicitů, jsou hojné v jižním křídle pánve u Zbraslavi. V asociaci těžkých minerálů převládá ve zbraslavském profilu zirkon (72 %), méně hojný je turmalín (9 %), rutil (15 %) a leukoxen (4 % - Z. Kukal, 1958). Zastoupení karbonátů je v letenském souvrství proměnlivé. Ve východní části Prahy a na Úvalsku chybí, jinde je karbonát vázán na tmel v hrubších pískovcích. Vrstevní plochy drob jsou nerovné; ze sedimentárních textur jsou podle Z. Kukala (1958) charakteristické laminární a proudové zvrstvení a rozmyvy. Závalky a drobné útržky břidlic jsou hojné. Časté jsou bioglyfy jak na povrchu vrstevních ploch, tak i uvnitř jednotlivých vrstev.
Bentická fauna je v letenském souvrství chudě diversifikována a je vázána na několik stratigrafických úrovní (V. Havlíček in Králík et al., 1984). Poloha černošedých písčitých břidlic, odkrytá v opuštěné cihelně na Báních v Libni 50-80 m nad bází souvrství, poskytla druhy Birmanites ingens (Barr.), Deanaspis parviporus (Př. & Vaň.), Zeliszkella inflata (Žel.) a neurčené mlže.
Pískovce a písčité karbonáty ve střední části letenského souvrství na Letné (lokality "U Pepy" a poblíže Klárova) poskytly druhy Drabovia trubinensis Havl., Onniella flava (Havl.), Deanaspis goldfussi (Barr.), Dalmanitina socialis (Barr.) a Eccoptochile clavigera (Beyr.).
Ve svrchní části letenského souvrství (60-70 m pod bází vinických břidlic) nalezl P. Šlehofer společenstvo drobné bentické fauny, v němž převládá Aegiromena cf. aquila (Barr.), Drabovia cf. redux (Barr.), Gelidorthis praepartita Havl., Saukrodictya porosa (Havl.), Temnodiscus sp. a úlomky lilijic a jablovců. Na území Prahy nebyla v době sedimentace letenského souvrství vulkanická činnost zjištěna. Mocnost celého souvrství se v Praze a na Úvalsku pohybuje od 400 do 600 m, místy i více.
Vinické souvrství vzniklo ve spodní části středního berounu, tj. v období význačného prohloubení pražské pánve s maximální subsidencí mezi Stašovem a Tobolkou, kde vinické břidlice dosáhly mocnosti až 450 m. Území Prahy náleželo podle Z. Kukala (1961) do oblasti poněkud vzdálenější od centra přínosu klastického materiálu s častou sedimentací netříděného detritu. Vinické souvrství je tvořeno černými, hojně slídnatými jílovitými břidlicemi se značnou příměsí netříděného detritu, který dosahuje 10-20 % celkového objemu horniny v prachové a písčité frakci (Z. Kukal, 1961). Obsah organického uhlíku často stoupá nad 1 %. Hojná je příměs klastického muskovitu, karbonát je vázán na ojedinělé konkrece a čočky. V důsledku nedostatečného prokysličení pánve je bentická fauna vzácná. Místy lze nalézt chudé společenstvo ramenonožců, mlžů a gastropodů, a to: Aegiromena aquilla (Barr.), Sinuitopsis neglecta Per., Staurospira vermiculosa Per., Lophospira viator Per., L. spoliata Per., Ctenodonta bohemica (Barr.), C. major (Barr.), C. praecox (Barr.), dále hyolity Gompholites striatulus (Barr.); z trilobitů jsou nejčastější Stenopareia panderi (Barr.), Dalmatina elfrida Šn. a Marrolithus ornatus (Stbg.). Pelagická fauna je zastoupena konuláriemi, nehojnými ortokonními nautiloidy a graptolity druhu Climacograptus cf. wilsoni Lapworth. Epiplanktonní způsob života je připisován drobným ramenonožcům Paterula bohemica Barr. a Anx simplex (Barr.) - V. Havlíček - J. Vaněk, 1990). Významnou litofacií vinického souvrství jsou sedimentární železné rudy, tvořící na bázi souvrství zdicko-nučický obzor. Optimální vývoj železných rud je vázán na jižní okraj úzké synsedimentární elevační zóny v prostoru mezi Loděnicemi a Jinočany, kde tvoří nučicko-chrustenickou čočku o délce 8,6 km. Východní část této čočky, označovaná jako nučické ložisko, zasahuje až k západnímu okraji Prahy u Jinočan. Nučické ložisko bylo těženo od r. 1845 nejprve povrchově, později hlubinně, takže již počátkem století bylo v provozu 5 dolů a koncem první světové války byl založen ještě další důl v Krahulově. Těžba byla definitivně ukončena v r. 1969 pro vyčerpání zásob. Ruda dosahovala maximální mocnosti 20 m v Nučicích, kde jejím nejkvalitnějším typem byla "skleněnka" s největším podílem magnetitu a chamositu (s obsahem Fe nad 40 %). Jako "makovka" byla označována ruda s hojnými chamositovými ooidy a s nepatrným podílem magnetitu (s obsahem Fe kolem 30 %). Okraje rudní čočky jsou tvořeny oolitovým pelosideritem, který místy obsahuje značné množství pyritu (obsah Fe asi 25 % - J. Svoboda - F. Prantl, 1951). Na území Prahy je zdicko-nučický rudní obzor vyvinut jen místy. Na bázi vinického souvrství byly zjištěny nedokonale vrstevnaté pelokarbonáty s řídce rozptýlenými ooidy v základech stanice metra Malostranská na Klárově. Poněkud lépe je tento obzor vyvinut v Soběslavské ulici na Vinohradech, kde je tvořen 1,0 - 2,0 m mocnou limonitizovanou pelokarbonátovou břidlicí s hojnými zploštělými pelosideritovými ooidy. V jižním křídle pražské pánve vystupuje ekvivalent zdicko-nučického obzoru mezi Chodovem a Záběhlicemi v podobě nedokonale vrstevnatého pelokarbonátu s pelosideritovými ooidy o mocnosti 1,0 až 1,5 m. Projevy vulkanické činnosti byly zaznamenány v bližším pražském okolí pouze v Běchovicích, kde limonitizovaná pyroklastika tvoří polohu uvnitř vinických břidlic. Mocnost vinického souvrství dosahuje na území Prahy 120 až 170 m, ve východní části Prahy místy až 200 m.
Zahořanské souvrství odpovídá svrchní části středního berounu; na území Prahy je zachováno pouze v centrální části pražské pánve; sedimenty vzniklé v blízkosti původního pobřeží nejsou nikde zachovány. Na území Prahy je zahořanské souvrství vyvinuto jako monotonní sled prachovců s proměnlivým obsahem karbonátu. Časté jsou prachovce a písčité prachovce s karbonátovým tmelem, přecházející až do nečistých karbonátů s dosti hojnou bentózní faunou. V některých stratigrafických úrovních jsou hojné konkrecionální útvary s hojnou faunou. Z. Kukal (1960) je vysvětluje jako diagenetické nahloučení karbonátu v relativně hrubozrnnějších prachovcích a písčitých prachovcích do hlíz a nepravidelných konkrecí. Průměrná velikost křemenného siltu se pohybuje kolem 0,04 mm, maximální velikost zrna, odpovídající již písčité frakci, dosahuje až 0,16 mm. Vrstevní plochy prachovců jsou nerovné, z význačných ichnofosilií uvedl Z. Kukal (1960) bioglyfy fykodového a planolitového typu. Místy je patrna výrazná bioturbace. Velmi mělkovodní bouřkové sedimenty byly zaznamenány v severní části Prahy a na pahorku Palmovka v Libni (V. Havlíček - P. Štorch, 1990). Vrstevnatost zahořanského souvrství je zdůrazněna pravidelným střídáním poloh s vyšším obsahem karbonátu ve tmelu a klastickými horninami téměř bez chemogenní příměsi. Místy lze pozorovat i střídání mírně hrubozrnnějších hornin s horninami jemnozrnnějšími, břidličnatě rozpadavými. Šedé břidlice s hojnou prachovou příměsí jsou v zahořanském souvrství méně časté. Obvykle se vyskytují ve svrchní části souvrství, takže hranice mezi zahořanským a nadložním bohdaleckým souvrstvím je z hlediska litologického málo zřetelná (např. ve Spojovací ulici v Libni, místy ve Strašnicích). Bohatě rozrůzněné bentické společenstvo je vázáno na blízkost submarinní elevace v severozápadním křídle pánve mezi Libní a Hloubětínem, kde se vyskytuje v prachovcích s pelokarbonátovými konkrecemi v bezprostředním nadloží bouřkových sedimentů. Hojné jsou sesilní (přisedlé), stvolem opatřené organizmy, a to ramenonožci rodů Trematis, Aegiromena, Drabovia, Howellites, Svobodaina a Rostricellula. Někteří ramenonožci byly během života zčásti překryti sedimentem [Rafinesquina pseudoloricata (Barr.)], jiní žili v doupatech uvnitř sedimentu [Plectoglossa davidsoni (Barr.)]. Sedentárními (přisedlými) organizmy se širokou bází byly jablovci Echiosphaerites infaustus Barr., Aristocystites Barr. a Craterina bohemica Barr. Volně ležícími a vagrantními elementy byli hyoliti rodů Eumorpholites, Elegantilites, Gompholites, Recilites, dále mlži rodů Ctenodonta, Praenucula, Praeleda, Midiolosis, gastropodi Sinuitopsis, Bucanopsis, Holopea, Lophospira aj. Nektobentosu náleží převážná část trilobitů, z nichž nejběžnější jsou Nobiliasaphus nobilis (Barr.), Stenopareia panderi (Barr.), Pharostoma pulchrum (Barr.), Flexicalymene incerta (Barr.), Dalmanitina proeva (Emmrich) a Actinopeltis globosa (Barr.). Ostnitým trilobitům druhů Selenopeltis inermis (Beyr.), Primaspis primordialis (Barr.) a Chlustinia kayserlingi (Barr.) je zpravidla připisován pelagický způsob života. Dalšími pelagickými elementy jsou vzácní graptoliti druhu Rectograptus bohemicus Př. a hojné konulárie rodů Pseudoconularia, Exoconularia a Archaeoconularia, které někdy nesou na svých schránkách přisedlé ramenonožce rodu Petrocrania. Podrobný seznam druhů z úseku Libeň - Hloubětín uvedl V. Havlíček in Králík et al., 1984. Směrem do hlubších částí pánve se stává faunistické společenstvo velmi chudým; převládají trilobiti Dalmanitina proeva (Emmrich), Marrolithus ornatus (Stbg.) a brachiopod Aegiromena aquila aquila (Barr.), obvykle doprovázení mlži a gastropody s hladkými schránkami. Kromě úseku mezi Libní a Hloubětínem je dosti hojná fauna i v jihovýchodním křídle pánve, a to v pelokarbonátových konkrecích ve Strašnicích, na Spořilově a v úseku mezi Štěrboholy a Dubčí. Složení fauny se nijak podstatně neliší od ostatních lokalit. Horniny s ooidy jsou na území Prahy ojedinělé. Nejvyšší poloha zahořanského souvrství v zářezu severní dráhy západně od železničního depa v Libni je vyvinuta jako prachovec s deskovitou odlučností a místy se shluky pelokarbonátových ooidů v jílovito-karbonátových konkrecích. Rovněž ve vyšší části souvrství ve Vysočanech se vyskytují ojedinělé čočky oolitických pelokarbonátů s dosti hojnou faunou. Vulkanická činnost ve vyšší části středního berounu není doložena. Do zahořanského souvrství v Modřanech (východně od Tylovy čtvrti) vniká bazaltová intruze. Mocnost zahořanského souvrství dosahuje v severní části Prahy 150-170 m, v jižním křídle pražské pánve 200 až 260 m.
Svrchní část berounu se vyznačuje silnými deformacemi pražské pánve; na území Prahy vznikly v té době dvě úzké paralelní elevace, vzájemně oddělené centrální depresí, jejíž šířka nepřesáhla 2 km. Další úzká submarinní elevace vznikla po obou stranách pražského zlomového pásma. Pro vznik a vývoj svrchnoberounských elevačních zón svědčí jak rozšíření litofacií tak i strmé batymetrické gradienty. Oživení tektonických procesů v pražské pánvi se projevilo i v nápadných rozdílech v mocnostech bohdaleckého souvrství, které kolísají od 20 m u Nenačovic (severně od pražského zlomu v povodí Kačáku) do 550 m v centrální depresi v Michli. Nejrozšířenějšími horninami bohdaleckého souvrství jsou tmavošedé až černošedé lupenitě odlučné břidlice až jílovce s obsahem organického uhlíku pod 1 %. Pravidelná příměs jemně rozptýleného pyritu naznačuje špatně větrané prostředí. Prachová příměs se zvyšuje jen v místech laterálního přechodu do polyteichové facie (podle názvu rodu mechovky Polyteichus). Při navětrání se objevují síranové povlaky na vrstevních plochách a krystaly sádrovce (tzv. "vlaštovčí ocasy") o velikosti až 100 mm (Řepy, Malešice, Štěrboholy aj.).
Jílovitá facie zaujímá celou mocnost bohdaleckého souvrství v severozápadním i jihovýchodním křídle pánve. Naproti tomu v centrální části pánve, tj. v prostoru mezi elevačními zónami, zaujímá jen menší část vrstevního sledu. Zde je obvykle vázána na svrchní část bohdaleckého souvrství v nadloží polyteichové facie, méně často též na polohy uvnitř této facie. V důsledku nedostatečného prokysličení pánve a kyprého bahnitého dna téměř chybí sesilní bentos, vagrantní organismy jsou však dosti hojné (mlži rodů Ctenodonta, Praenucula, Boucekia, gastropodi rodu Lophospira). Běžní nektobentičtí trilobiti jsou Onnia abducta (Př. & Vaň.), Declivolithus novaki (Chl.), Eudolatites angelini (Barr.), Sokhretia solitaria (Barr.) a Nobiliasaphus kumatox Šn. K pelagickým elementům možno zařadit trilobity rodů Cyclopyge, Bohemilla a Selenopeltis, ortokonní hlavonožce, konulárie a graptolity druhů Rectograptus bohdalecensis Př., R. linguitheca (Per.) a Orthograptus spinosus Př. Drobní ramenonožci Paterula bohemica Barr., Anx ater Havl., Sericoidea homolensis Havl., Karlicium patens Havl. a Aegiromena descendens (Havl.) byli pravděpodobně přichyceni na řasách. Seznamy druhů z jednotlivých lokalit v Praze publikoval V. Havlíček (in Králík et al., 1984; in J. Cháb et al., 1988; in J. Kovanda et al., 1984, in J. Straka et al., 1987).
Poněkud jiné je společenstvo v bezprostředním nadloží polyteichové facie a v některých břidličných vložkách uvnitř této facie. Dominantním ramenonožcem je Svobodaina ellipsoides (Barr.), který je zpravidla doprovázen zástupci rodů Horderleyella, Rafinesquina, Rostricellula, Monotrypa a Synek spolu s dosti hojnými články lilijic. Trilobit Sokhretia solitaria (Barr.), který se obvykle vyskytuje společně s ramenonožcem Svobodaina ellipsoides (Barr.) je dosti často zachován v podobě celých, stočených jedinců. Polyteichová facie bohdaleckého souvrství je vázána na úzký pás uvnitř pánve mezi Hodkovičkami a Běchovicemi, méně často se vyskytuje v blízkosti pražského zlomového pásma. Polyteichová facie je v podstatě detriticko-karbonátovým vývojem bohdaleckého souvrství. Je to sled černých jílovitých břidlic s příměsí prachové složky a klastického muskovitu, střídajících se s prachovci a jemnozrnnými pískovci, jejichž křemenná zrna nepřesahují 0,1 mm. Prachovce mají obvykle karbonátový tmel a místy přecházejí až do lavic tmavomodrých nečistých vápenců s hojnou faunou. Misky brachiopodů bývají často nahloučeny na některých vrstevních plochách (nekrocenózy). Pro mělké prostředí polyteichové facie svědčí diagonální zvrstvení, slabě nesouměrné čeřiny, místy též bouřkové sedimenty (Krč, Záběhlice). Značná část klastického materiálu polyteichové facie pochází z erodovaných synsedimentárních elevací uvnitř pánve (Havlíček, 1982). Hrubozrnné arkózovité pískovce se zrny křemene a kaolinizovaných hornin byly zjištěny jen na sídlišti Homolka v Motole. Bentická fauna polyteichové facie náleží draboviovému společenstvu s význačnými brachiopody Drabovia latior Havl., Hirnantia plateana Havl., Heterorthina notata urbana Havl., Rafinesquina pseudoloricata (Barr.), Heterorthis sosia (Barr.), Rostricellula ambigena (Barr.) a s méně hojnými zástupci rodů Trematis a Horderleyella. Dále jsou hojné mechovky rodů Batostoma, Monotrypa a Polyteichus, mlži a stonky krinoidů. Z trilobitů jsou hojné Calymenella media (Barr.), Sokhretia solitaria (Barr.) a Phacopidina rebeka Šn. Břidlice se slabou prachovou příměsí, tvořící vložky uvnitř polyteichové facie, poskytly poněkud odchylné faunistické společenstvo, a to: Onniella michlensis Havl., Aegiromena descendens (Havl.), Rafinesquina pseudoloricata (Barr.), Onnia abducta (Př. & Vaň.), Sokhretia solitaria (Barr.). Flexicalymene incerta (Barr.), dále hojné mlže a zbytky lilijic.
Oolitové pelokarbonáty tvoří neprůběžný karlický obzor na bázi bohdaleckého souvrství o mocnosti 0,5 až 1,5 m. Tento obzor je tvořen sideritickým jílovcem se shluky železem chudých ooidů, tvořených minerály náležejících do skupiny kaolinitu. Místy jsou hojné konkrece šedomodrého karbonátu s kulovitými karbonátovými a pyritovými pisolity. V oolitových karbonátech je hojná Ravozetina speculatrix Havl., Aegiromena descendens (Havl.) a zbytky trilobitů. Karlický obzor je místy doprovázen jednou až dvěma polohami oolitového pelokarbonátu, které se nacházejí několik desítek metrů nad bází bohdaleckého souvrství (např. v Senohrabské ulici na Spořilově a v Malešicích). Vulkanická činnost je doložena z úseku mezi Zbuzanami a Řeporyjemi, kde vystupují efuzivní bazalty, přecházející až do granulátových tufů. Bazaltové intruze byly zaznamenány na Petříně. Mocnost bohdaleckého souvrství se na území Prahy pohybuje od 90 do 150 m, v centrálním "příkopu" (v Michli) dosahuje až 550 m.
V celé mediteránní oblasti se králodvor vyznačuje náhlým ukončením předchozího režimu v tehdejších pánvích. V důsledku lepšího prokysličení převládají zelenavé a šedé jílovité břidlice, místy s karbonátickými konkrecemi. Dalším charakteristickým rysem králodvoru je snadná migrace bezobratlých mezi jednotlivými oblastmi, svědčící pro skutečnost, že tehdejší oceán Iapetus a Tornquistovo moře nepředstavovaly již vážnou překážku v šíření faun. Na počátku králodvoru (v ojedinělých případech již v nejvyšším berounu) vnikly do pražské pánve četné bentické a nektobentické prvky z anglo-baltské zoogeografické provincie.
Králodvorské souvrství je sledem šedých a zelenavých jílovců se slabou příměsí křemenného siltu, místy bioturbovaných, zpravidla bez makroskopicky patrné slídy, při navětrání tence lupenitě odlučných. Vrstevní plochy jsou často pokryty chondrity. Obsah organického uhlíku je v nich ze všech ordovických souvrství nejnižší, a to 0,01 % (Z. Kukal, 1964). Na většině lokalit je fauna velmi chudá. Bentické společenstvo má ráz hlubšího moře; nejrozšířenějším typem je rafanoglossové společenstvo s endobentickými lingulidními ramenonožci Rafanoglossa leiskowiensis (Barr.) a velmi vzácnými sesilními organizmy. Bohatě diverzifikovaná bentická fauna ve spodním králodvoru byla na území Prahy zaznamenána pouze na Spořilově, a to: Anisopleurella ovalifera Havl., Phillipsinela parabola Barr., Carmon mutillus Barr., Areia bohemica Barr., Mucronaspis grandis (Barr.), Lonchodomas portlocki (Barr.) a Raphiophorus tenellus (Barr.), spolu s neurčenými mlži a plži. Odchylné společenstvo je vázáno na vložku poněkud hrubších břidlic s příměsí klastického muskovitu, zastoupené sesilním rodem Foliomena a druhem Dedzetina macrostomoides Havl. (Malá Ohrada, Řeporyje). Nejbohatší fauna je vázána na vložku jílovitých břidlic s prachovou příměsí a kolísavým obsahem karbonátu, vystupující 0,3 až 1,0 m pod bází kosovského souvrství. V parku Jezerka v Michli jsou hojné druhy: Orbiculoidea squamosa (Barr.), Jezercia ostiolaria Havl. et Mgl., Ravozetina optima Havl. at Mgl., Epitomyonia dorsicava Havl. at Mgl., Salopina slehoferi Havl. et Mgl., Kozlowskites ragnari Sheehan, Aegironetes tristis (Barr.), Anoptambonites moneta (Barr.), Proboscisambon quasitus (Barr.), Stenopareia oblita (Barr.), Xenocybe michle (Šn.), Decoroproetus mergli Šn., Cryptolithus kosoviensis Mar., Mucronaspis grandis (Barr.), M. ganabina Šn., Mespilocystites tragervanicus LeMenn, Echinosphaerites sp. a mnoho dalších (seznam fauny in P. Štorch - M. Mergl, 1989). Šedé břidlice nad polohou jílovitých karbonátů obsahují rovněž hojnou, avšak velmi chudě diversifikovanou faunu, tvořenou především trilobity druhů Mucronaspis grandis (Barr.) a M. ganabina Šn. Pelagická fauna je chudě rozptýlena po celém vrstevním sledu králodvorského souvrství. Je zastoupena ortokonními hlavonožci, konuláriemi, graptolity a ostnitými trilobity rodů Leonaspis a Primaspis (Bojokoralapsis). Pelagický způsob života je též připisován trilobitům rodů Microparia a Cyclopyge, vyznačujícím se velkýma očima. Pro spodní část kralodvorského souvrství je charakteristický graptolit Glyptograptus teres (Per.), svrchní část náleží polohám se Scalarigraptus angustus, kde kromě vůdčího druhu je též hojný Dicellograptus laticeps Št. a D. cf. morrisi Hopk. Podle Štorcha (1989) náleží nejvyšší část králodvoru (tj. nadloží jílovitého karbonátu) obzoru s Glyptograptus cf. ojsuensis. Epiplanktonními organizmy jsou drobní brachiopodi rodů Chonetoidea a Cyclospira. (Seznam fauny jednotlivých lokalit na území Prahy viz V. Havlíček (in Králík et al., 1984; in J. Kovanda et al., 1984; in J. Straka et al., 1987; J. in Cháb et al., 1988); revize společenstev: Havlíček, 1982; V. Havlíček - J. Vaněk, 1990). Oolitické horniny jsou ojedinělé. Na bázi králodvoru se vyskytuje neprůběžný podolský "rudní" obzor, který místy naduřuje až na 5 m (Podolí). Na mnohých místech však chybí. Podolský obzor je tvořen břidlicemi s kolísavou karbonátovou příměsí a shluky sploštělých ooidů. Králodvor je obdobím vulkanického klidu. Mocnost králodvorského souvrství kolísá na území Prahy od 50 do 60 m, severně od pražského zlomu v Motole klesá pod 40 m.
Kosov je nejdramatičtějším obdobím ordoviku; je provázen drastickým snížením teploty globálního rozsahu, vznikem kontinentálního ledovce na prakontinentu Godwaně, eustatickým snížením hladiny světových moří o 50 až 100 m, zintenzivněním tektonických procesů, destrukcí všech předkosovských bentických společenstev a nástupem nového v podstatě chladnovodního společenstva, běžně označovaného jako hirnantiová fauna (podle názvu rodu ramenonožce Hirnantia).
Báze souvrství je tvořena hrubozrnnou drobou 0,1 až 0,2 m mocnou, která ostře, avšak konkordantně nasedá na jílovce králodvorského souvrství. Druhá poloha droby, 1,5 až 8,0 m mocná, je od spodní oddělena prachovitými a písčitými břidlicemi o mocnosti 1 až 4 m. Obě drobové polohy mají značný podíl jílovito-prachové základní hmoty (50 - 70 %); v písčité frakci mají převahu křemenná zrna 0,5 - 2,0 mm velká, doprovázená méně hojnými zrny a ostrohrannými úlomky starších ordovických a proterozoických břidlic a prachovců. Valounky spodnoordovických pískovců, fosforitu a hematitu jsou ojedinělé, místy jsou však hojné valounky granitu. Podle P. Štorcha - M. Mergla (1989) jsou hrubozrnné droby a slepencovité hrubozrnné pískovce uloženinami turbiditních proudů, které v důsledku eustatických pohybů přinášely do pánve nezpevněné uloženiny. V. Havlíček (in Chlupáč et al., 1992) připouští možnost, že byly do pánve splaveny a turbiditními proudy přepracovány morénové uloženiny, hromadící se na vystupujících elevacích, které v důsledku oživení tektonických pohybů lemovaly pražskou pánev.
Spodní a střední partie kosovského souvrství se vyznačují střídáním šedozelených břidlic, drob a křemenných pískovců; podle B. Boučka - A. Přibyla (1958) jde z velké části o sedimenty produkované turbiditními proudy. V této části vrstevního sledu jsou hojné sedimentární textury jako laminární, diagonální a klínové zvrstvení, skluzové textury, proudové a oscilační čeřiny apod. (B. Bouček - A. Přibyl, 1958; Z. Kukal, 1963).
Výskyt fauny je v kosovském souvrství velmi nerovnoměrný. Na bázi souvrství mezi první a druhou polohou hrubozrnné droby byly zjištěny úlomky trilobitů druhu Mucronaspis grandis (Barr.) společně s neurčitelnými mlži. Podstatně druhově bohatší je hirnantiová fauna vyššího kosovu, která poskytla ramenonožce: Hirnantia sagittifera (M´Coy), Kinnella kielanae proclinis Halv., Dalmanella testtudinaria (Dalm.), Plectothyrella crassicostis (Dalm.) a Leptaenopoma trifidum Mar. et Havl., doprovázené druhy rodů Aegiromena, Bracteoleptaena, Aphanomena, Eostropheodonta, Leptaena, Giraldbella, Comatomoma, Cliftonia, Draborthis, Ravozetina, Trucizetina, Cryptothyrella aj., dále blastoidy Mespilocystites tragervanicus LeMenn, mlži rodů Cleidophorus, Ctenodonta, Goniophorina, Modiolopsis, Mytilarca a Praenucula, trilobity Brongniartella platynota (Dalm.), Mucronaspis mucronata (Brongn.), Leonaspis olini Troieds., dále gastropody rodů Temnodiscus, Sinuitopsis a Grandostoma a dalšími podřízeně zastoupenými živočišnými skupinami nalezeny stonky liliic, schránky velkých tentakulitů aj. Graptoliti jsou zastoupeni druhem Glyptograptus bohemicus Mar. Řasy jsou nehojné (Ischadites). Seznamy fauny z jednotlivých pražských lokalit sestavil a doplnil V. Havlíček (in J. Straka et al., 1987; in J. Kovanda et al., 1984a; in Králík et al., 1984). Kosov je obdobím vulkanického klidu. Mocnost kosovského souvrství se na území Prahy pohybuje od 40 do 90 m.
Pískovce třenického souvrství byly místy lámány pro místní potřebu jako nekvalitní štěrk, případně stavební kámen. Např. kamenné zdivo Nového hrádku v Kunraticích bylo postaveno z materiálu pocházejícího z jeho hlubokých základů, které byly vyhloubeny v prachovcích a jemno- i hrubozrnných pískovcích tohoto souvrství. Na komárovské pásmo klabavského souvrství jsou vázány železné rudy na Červeném vrchu v severozápadním křídle pražské pánve (zmíněny v textu). Jílovité a prachovité břidlice šáreckého souvrství byly před 2. světovou válkou těženy ve velkém jako dobrá cihlářská surovina - viz cihelny u Vokovic (větší z nich zavezena městskými odpady). Místy byly lámány skalecké křemence dobrotivského souvrství pro lokální stavební účely a pro úpravu komunikací - vzhledem k množství břidličných poloh měly menší praktický význam než mladší křemence řevnické. Poslední lom v provozu byl u Dřevčic, z. od Brandýsa nad Labem. Těžba zde byla ukončena až po 2. světové válce. Facie řevnických křemenců libeňského souvrství byly lámány pro místní stavební potřebu prakticky po celé délce jejich výchozů: ve vnitřní Praze byly vytěženy a lomy zavezeny, což dělá značné potíže při moderních stavebních pracech. Větší neaplanované lomy jsou mezi Dubčí a Dubečkem, zčásti na hoře Sv. kříže na Žižkově, v motolském údolí a pod Bulovkou v Libni. Řevnické křemence byly užívány také pro výrobu dlažebních kostek tzv. "kočičích hlav". Hlavní lomy pro tento účel byly však nad Řevnicemi (Strážný vrch), tedy již mimo list mapy. Jedinou kuriozitou v letenském souvrství jsou druhotné minerály vykvétající na vrstevních plochách a puklinách (epsomit aj.). Před 1. světovou válkou byly nazývány jako bruská sůl a byly jim věnovány četné publikace. Bruská sůl se prodávala v lékárnách. Horniny vinického souvrství se zčásti těžily jako málo kvalitní cihlářská surovina - viz cihelny v Jinonicích (zde byly těženy spolu s prachovci zahořanského souvrství) a Reiserovu cihelnu v Řeporyjích (těženy spolu s bohdaleckými břidlicemi a prachovci zahořanského souvrství). Zdicko-nučický rudní obzor byl sledován od Nučic a Rudné až k Jinočanům. Dnes jsou všechna díla opuštěna. Železem chudé limonitizované oolitické horniny byly zjištěny i na území Prahy (Vinohrady) avšak nebyly zde těženy. Řada cihelen v jílovitých břidlicích bohdaleckého souvrství byla založena v prostoru mezi Štěrboholy a Malešicemi. Dnes jsou všechna tato díla opuštěna a aplanována. Určitou kuriozitu představuje častý výskyt druhotně vzniklých velkých krystalů sádrovce, nazývaných "vlaštovčí ocasy" např. v cihelnách u Štěrbohol, v Řepích aj. Jako cihlářská surovina byly využívány i králodvorské břidlice, (Štěrboholy, dnes aplanováno). Silně lavicovité pískovce kosovu sloužily místy také jako stavební materiál a pro snadné opracování též k výrobě mlýnských kol (byly lámány u Braníka). |
