Silur
Silurské horniny usazené na dně pražské pánve byly zvrásněny současně s podložním ordovikem a nadložním devonem do mělkého synklinoria. Na povrch dnes vycházejí v pruhu výchozů mezi Vysokým Újezdem, Mezouní, Tachlovicemi, Řeporyjemi, Butovicemi, Konvářkou, Podolím, Pankrácem, Braníkem, Malou a Velkou Chuchlí, Kosoří, Solopysky, Vonoklasy, Mořinkou a Karlštejnem. Silurského stáří jsou i horniny tvořící jádro antiklinály Ameriky jižně od Kozolup, výchozy u Zadní Kopaniny, u Lochkova, jádro mělké synklinály u Běchovic a horniny tektonických bloků uvnitř ordoviku v Motole, u Řeporyj, Butovic, v Hodkovičkách, u Radotína, v Černošicích a u Karlíka. Silurské usazeniny se na dně pražské pánve hromadily více než 30 milionů let. Jejich celková mocnost se pohybuje mezi 250 - 450 m (maximum je v její západní části, minima v jižní a severní části). Měřítko přiložené geologické mapy (1:100 000) neumožňuje vyjádřit rozšíření jednotlivých typů hornin. Proto je na této mapě silur dělen pouze do dvou neformálních celků - spodního a svrchního siluru. Ve spodním siluru převažují černé graptolitové břidlice nad vápenci, ve svrchním siluru vápence nad vápnitými břidlicemi. Spodní silur časově odpovídá mezinárodním oddělením llandovery a wenlock a svrchní silur mezinárodním oddělením ludlow a přídolí. Usazování silurských hornin doprovázela v některých časových obdobích vulkanická činnost jejíž produkty tvoří intruzivní tělesa bazaltových hornin uvnitř ordovických a spodnosilurských usazenin a efuzívní tělesa bazaltových láv a pyroklastik na rozhraní spodního a svrchního siluru.
V podrobnějších měřítkách je silur pražské pánve mapován jako pět základních souvrství charakterizovaných v typické oblasti určitými horninami.Ve spodním siluru je nejstarší želkovické souvrství, zastoupené v popisované oblasti především černými nevápnitými graptolitovými břidlicemi, např. mezi Černošicemi a Vonoklasy. Nadložím je litohlavské souvrství, tvořené střídajícími se polohami černých jílovitých břidlic a polohami šedozelených vápnitých jílovců např. na Pankráci, v Radotínském údolí a u Solopysk. Ve svrchní části spodního siluru se ukládalo další, motolské souvrství, které charakterizují černé vápnité graptolitové břidlice např. v Motolském údolí u krematoria a na Vyskočilce u Malé Chuchle. V okolí Prahy je toto souvrství tvořeno i dalšími horninami, které vznikaly v souvislosti s vulkanickou činností a následným změlčováním pánve. V hlubších částech pánve vznikaly černé graptolitové břidlice, které dnes vycházejí např. mezi Velkou Chuchlí a Vonoklasy, v mělčích vápence a tufity (tj. sopečné popely usazené na mořském dně a později zpevněné), vystupující v Arethusinové rokli (podle staršího názvu rodu trilobita Arethusina - dnes Aulacopleura) u Velké Ohrady a u Tachlovic. Svrchní silur odpovídá kopaninskému a požárskému souvrství. Starší část kopaninského souvrství tvoří převážně tufiticko-vápnité břidlice vznikající v hlubších částech pánve a vystupující např. na Pankráci, u Mořinky a Vonoklas. V mělčích částech pánve jsou to vápence, usazené lokálně v blízkosti elevací vulkanických těles např. v okolí Zadní Kopaniny a v Dalejském údolí u Řeporyj. Mladší části kopaninského souvrství tvoří převážně biodetritické vápence (krinoidové, brachiopodové, trilobitové a hlavonožcové) např. u Butovic, Řeporyj, Lochkova a Kosoře. Ty vznikaly převážně v mělčích částech pánve. V hlubších se ukládaly vápnité břidlice vycházející např. v Radotínském údolí, u Vonoklas a v okolí Mořinky, nebo hlavonožcové vápence, které v pražském okolí tvoří nejvyšší polohy kopaninského souvrství, např. na Pankráci, v Braníku a "Ortocérový lůmek" (odvozeno od názvu rodu hlavonožce "Orthoceras") u Lochkova. Požárské souvrství charakterizují střídající se polohy laminovaných vápenců s polohami vápnitých břidlic např. v okolí Velké Chuchle, Solopysk a Karlštějna. V mělčích částech pánve se současně usazovaly i krinoidové, brachiopodové a hlavonožcové vápence, které tvoří nejvyšší polohy např. u Butovic, Řeporyj a Tachlovic.
V roce 1984 bylo mezinárodně přijato časové dělení siluru na čtyři oddělení (series) - llandovery, wenlock, ludlow a přídolí a na sedm nižších jednotek - stupňů (obr. 10/2). Časové dělení je založeno především na celosvětově rozšířených grapotolitech, kteří umožňují mezinárodní srovnávání stáří silurských uloženin a kteří jsou v siluru pražské pánve až na výjimky velmi dobře zastoupeni. Dělení siluru se v llandoveru, wenlocku a v ludlowu opírá o mezinárodní standardní profily (stratotypy) ve Velké Británii. Hranice mezi odděleními ludlow a přídolí a mezi silurem a devonem je v Pražské pánvi definována mezinárodními stratotypy, které v roce 1972 (silur - devon) na Klonku u Suchomast a v roce 1984 (ludlow - přídolí) na Požárech u Řeporyj stanovily na náš návrh mezinárodní geologické kongresy. Určité potíže jsou s mezinárodní korelací na hranici mezi stupni gorstianem a ludfordianem uvnitř ludlovu, kde je nedostatek graptolitů a mezi stupni sheinwoodian a homerian, kde je v pražské pánvi zatím odlišné pojetí graptolitových zón než v ostatním světě.
Během ordoviku dno úzké pánve klesalo podél synsedimentárních hlubinných zlomů poměrně rychle a pánev byla zaplněna více než 3500 metrů mocnými souvrstvími jílovců až pískovců (Havlíček, 1982). Zdrojem sedimentačního materiálu byly rozsáhlé okolní oblasti pevniny, které byly peneplenizovány již od vzniku kadomského pohoří ve svrchním proterozoiku. Aniž by oblast pražské pánve byla nějak ovlivněna pozdnokaledonskými pohyby, mořská sedimentace pokračovala v pánvi bez výraznějších přestávek od ordoviku až do pozdní části středního devonu (např. I. Chlupáč et al., 1972). Po denudaci, která následovala po vyvrásnění usazenin pražské pánve ve svrchním devonu až spodním karbonu, zůstala zachována pouze střední část pánve bez sedimentů pobřežních oblastí siluru a devonu.
Stejně jako v ordoviku, souvisel vývoj pánve s vývojem synsedimentární tektoniky, se synsedimentárním vulkanismem a s eustatickými pohyby postihujícími celou severní Gondwanu. Moře zaplavilo během začátku silurského období peneplenizovanou pevninu přiléhající ke gondwanským epikontinentálním a pánevním mořím a způsobilo jejich výrazné zvětšení a prohloubení. Ve všech oblastech, kde se v průběhu ordoviku ukládala mocná souvrství břidlic a pískovců, je silur charakterizován pomalou sedimentací, protože transgresí se výrazně zvětšila vzdálenost od zdrojů sedimentačního materiálu na pobřežích a protože se značně změnila cirkulace vod v návaznosti na svrchnoordovické zalednění Gondwany. Na gondwanských šelfech se vyvinuly anoxické podmínky doložené ve všech částech pražské pánve přítomností černých graptolitových břidlic ve spodním siluru. Anoxické podmínky nevětraného moře vytrvávaly v hlubších částech pánve až do konce siluru. Pouze mělké části pánve byly provětrávány vlněním nebo povrchovými dobře prokysličenými mořskými proudy, dosahujícími až k hlubším částem dna, kde by jinak anoxické podmínky přetrvávaly. Ventilace mořského dna umožňovala v některých částech pánve vznik karbonátových usazenin a rozvoj bohatých společenstev bentických organismů (korálů, ramenonožců, plžů, mlžů, lilijic, stromatopor a trilobitů). V ostatních částech pánve přetrvávaly pod hladinou podmínky pro život planktonických organismů (mikroflory, mikrofauny a graptolitů) pouze do určité hloubky. Proto se v černých graptolitových břidlicích, sedimentujících v podmínkách anoxického dna, nacházejí prakticky jenom pozůstatky těchto organizmů.
První silurské sedimenty v pražské pánvi byly pelitické, ale již během telychianu (llandovery) a zvláště ve spodním sheinwoodianu (wenlock) se karbonátová příměs plynule začala zvyšovat (obr. 10/2). Ve svrchním llandoveru (aeronian) a od středního wenlocku do spodního ludlowu ovlivňovala sedimentaci v pražské pánvi vulkanická činnost produkující vulkanoklastika a efuze. Několik vulkanických center vzniklo na hlubokých synsedimentárních zlomech a v místech jejich křížení (obr. 12/1). V širší pražské oblasti to bylo během sheinwoodianu až spodního homerianu řeporyjské vulkanické centrum na tachlovickém zlomu, mezi svrchním sheinwoodianem a gorstianem svatojanské vulkanické centrum na tachlovickém zlomu a během vysokého homerianu a spodního gorstianu novoveské vulkanické centrum rovněž na tachlovickém zlomu (obr. 12/1). Usazování a přemisťování vulkanoklastik v okolí vulkanických center vedlo v těchto místech ke změlčení pánve a ke vzniku dobře ventilovaných mělkých podmořských plošin, které byly osídleny bohatými bentickými společenstvy. Bioklastické horniny zde byly produkovány ve velkých množstvích a tvoří značnou část geologických profilů silurem. Během období maximální vulkanické činnosti a následného přemisťování vulkanoklastik docházelo k zvyšování tufitických příměsí i v sedimentech hlubších částí pánve. V oblasti svatojanského vulkanického centra dokazují příbojem opracované úlomky korálů 6 vynoření podmořského vulkánu alespoň v nejvyšším wenlocku nad okolní hladinu. Ve svrchním wenlocku byly eustatické pohyby prvotní příčinou změlčování také v ostatních gondwanských pánvích. Můžeme proto předpokládat, že vynoření svatojanského vulkánu bylo současné se svrchnowenlockou regresí. Aktivita svatojanského vulkanického centra byla dovršena ve svrchním wenlocku a ve spodním ludlowu opakovanými lávovými výlevy do mělkovodního prostředí (F. Fiala, 1982), které vytvořily tlustý lávový štít (maximálně 60 m mocný). Tento lávový štít byl v oblasti svatojanského vulkanického centra překryt až usazeninami nejvyššího přídolu, což dokumentuje, že během svrchního ludlovu a téměř celého přídolu byl vrchol vulkánu nad hladinou. V ostatních částech pánve je přídolí charakterizováno sedimentací vápenců a vápnitých břidlic. Pouze v mělčích částech pánve v okolí svatojanského a novoveského vulkanického centra jsou vápence biodetritické. Synsedimentární pohyby jednotlivých segmentů pánve podél hlubokých zlomů (obr. 12/1) ovlivnily vznik sedimentů, facií, jako další důležitý faktor. Jednotlivé zlomy byly aktivní v různých obdobích siluru. Tachlovický a kodský zlom byly aktivní jako okrajové zlomy středního segmentu pánve po celou dobu siluru. Barrandovský zlom na území dnešní Prahy odděloval střední segment od pankráckého segmentu a byl aktivní zejména ve svrchním ludlovu. Tobolský zlom v západní části zachovaného siluru odděloval střední segment od západního segmentu a k největším pohybům podél něj došlo v období mezi llandoverem a svrchním ludlovem. Všechny tyto hluboké zlomy, podle kterých jednotlivé segmenty zaklesávaly nebo docházelo k jejich vyzvedávání, byly zároveň přívodními dráhami synsedimentárního vulkanismu, který vedl ke vzniku již zmíněných vulkanických center. Synsedimentární tektonika, vulkanismus a eustatické pohyby působící současně na vývoj pánve byly hlavní příčinou vzniku neobyčejně rozrůzněných prostředí v různých částech siluru časově i geograficky. Různá prostředí reprezentují různé facie, různá společenstva bentických organizmů. Pestrost facií od černých graptolitových břidlic po mělkovodní biodetritické vápence uvnitř pražské pánve, která byla postižena později jen nepatrně vrásněním a tektonikou, je hlavním důvodem významu pražské pánve pro studium siluru z celosvětového hlediska.
Neobyčejně příznivé podmínky pro vznik a zachování zkamenělin živočichů i rostlin, obývajících v siluru pražskou pánev, učinily z Čech nejbohatší naleziště silurských organizmů na světě. První, kdo s tímto faktem seznámil svět, byl Joachim Barrande (1799-1883), který ve svém rozsahem dosud nepřekonaném (22 svazkovém) díle z let ....... "Systeme silurien du Centre de la Boheme" popsal ze staršího paleozoika několik tisíc druhů zkamenělin. Širší okolí Prahy patří z celé oblasti pražské pánve k nejbohatším na zkameněliny do dnešních dob. V posledních letech byla proto většina nalezišť zkamenělin vyhlášena za chráněné přírodní výtvory a přírodní rezervace (viz příložnou mapu 1:100 000) a tím i jejich zákonné ochraně. Význam pro studium zkamenělin mají celé profily silurem, protože poskytují obraz vývoje jednotlivých druhů v průběhu času i prostoru. Každý geologický průřez je svým způsobem unikátní, protože informuje o vývoji života v jiném místě pánve v závislosti na místních podmínkách, které se místo od místa výrazně odlišovaly. Působily to pohyby dna podél hlubinných zlomů, které se v jednotlivých částech pánve lišily, vliv na život měly dále změny a intenzita proudění, vulkanická činnost apod.
Na zkameněliny a to nejen silurské je třeba se dívat jako na kulturní dědictví, kulturní bohatství naší země, našeho státu. Musí sloužit výhradně vědeckému výzkumu a musí být proto uloženy jako veřejně přístupné bohatství v muzejních sbírkách. Pokud to dovolují možnosti, na některých nalezištích je možný jejich soukromý sběr jako zájmová činnost, ale cenné nálezy by měly vždy končit ve veřejných sbírkách, kde by je měli možnost studovat badatelé z celého světa. Místa, kde je nejbohatší výskyt zkamenělin v některých polohách usazenin jsou označována za naleziště zkamenělin, což není zcela správné, protože nalezištěm zkamenělin je každé místo, každá vrstva usazenin, ve které se zkameněliny nacházejí. Nejde navíc jen o zkameněliny viditelné pouhým okem. Daleko více je těch, které se dají studovat pod mikroskopem, které se dají z hornin získávat jen pomocí speciálních metod. Z tohoto zorného úhlu je možno říci, že prakticky veškeré silurské usazené horniny pražské pánve jsou nalezišti zkamenělin.
V minulém století byly zkameněliny získávány především tam, kde byla jejich největší koncentrace. K nejbohatším nalezištím v pražském okolí patří řada dnes chráněných míst, jako bývalý lom Podolské cementárny (kde je dnes plavecký stadion v Podolí), t.zv. ortocérový lůmek u Lochkova v Radotínském údolí, lom Mušlovka u Řeporyj v Dalejském údolí, Žákův lom u Velké Chuchle, Vyskočilka u Malé Chuchle, okolí Karlštejna a Butovic. Největší sbírky silurských zkamenělin jsou dnes v Národním muzeu v Praze (kde je především sbírka Joachima Barranda), v Ústředním ústavu geologickém v Praze (kde jsou zvláště sběry z nedávných a současných výzkumů) a v Museum of Comparative Zoology na Harvardské universitě v USA (sbírka sběratele Scharyho z dob J. Barranda, zakoupená z jeho dědictví). Kromě toho se silurské zkameněliny z Čech nacházejí prakticky ve všech muzeích a sbírkách zkamenělin na světě, kam se dostaly zejména v minulém století.
V pražské pánvi na začátku siluru představovali zejména planktoničtí graptoliti a bohatá mikroflora, která tvořila hlavní složku planktonu vznášejícího se nad anoxickým mořským dnem, kde prakticky neexistovaly podmínky pro život bentických organizmů obývajících mořské dno. Z typického naleziště v llandoverských sedimentech, které se ukládaly v hlubších částech pánve, na Vinici u Karlíka u Dobřichovic, jsou známí především graptoliti představující graptolitové zóny Akidograptus ascensus, Akidograptus acuminatus, Cyphograptus vesiculosus, Cyptograptus cyphus a Demirastrites triangulatus. Na typickém nalezišti ve wenlocku, které rovněž představuje hlubší část pánve, na Vyskočilce u Malé Chuchle se vyskytují graptoliti představující graptlitové zóny Cyrtograptus murchisoni, Monograptus riccartonensis, Monograptus belophorus, Cyrtograptus rigidus, Cyrtograptus perneri, Cyrtograptus ramosus a Cyrtograptus lundgreni. Poněkud mělkovodnější usazeniny nejvyššího wenlocku v Braníku a na Konvářce obsahují kromě graptolitů Monograptus dubius parvus a Gothograptus nassa ramenonožce Strohochonetes zephyrus, Mezounia bicuspis, Bracteoleptaena bracieola, Ravozetina quasiprokopia a hyolita "Ortotheca" pulchra. Moře bylo provětráváno jen do těch hloubek kam dosahoval vliv vlnění. Výjimkou bylo provětrávání mořského dna tam, kde až ke dnu zasahovaly povrchové mořské proudy obsahující okysličenou vodu. Bentické organizmy mohly tedy obývat jen pobřežní části silurské pražské pánve, které se bohužel nezachovaly, nebo mělčí části pánve vzniklé buď v souvislosti s vulkanickou činností nebo s výzdvihy dna podél hlubinných zlomů. Ke změlčení pánve docházelo i v souvislosti s eustatickými pohyby v průběhu regresí moře v rámci celé severní Gondwany. Synsedimentární tektonika, eustatické pohyby a vulkanismus se většinou uplatňovaly současně, což mohlo vést k rychlejšímu prohlubování, k rychlejšímu změlčování nebo i k úplné kompenzaci jednoho vlivu druhým.
K prvnímu dokumentovanému změlčení došlo ve svrchním llandoveru (aeronianu) v oblasti dnešního Hýskova u Berouna v souvislosti s vulkanismem a synsedimentární tektonikou. V pražské oblasti vedly stejné důvody ke změlčení vnitřních částí pánve až v průběhu wenlocku v souvislosti se vznikem svatojanského, řeporyjského a novoveského vulkanického centra podél tachlovického zlomu, který odděloval střední segment pánve zaklesávající se ve wenlocku oproti severnímu segmentu (obr. 12/1). Změlčení v těchto částech pánve zvýraznila navíc regrese moře ve svrchním wenlocku. Změlčení pánve umožnilo v provětrávaných částech dna rozvoj bentických organizmů, zejména ramenonožců, lilijic, korálů, trilobitů a měkkýšů. V oblasti svatojanského centra např. u Tachlovic vedly příznivé podmínky až k rozvoji biostrom korálů. V ostatních, hlubších částech pánve však současně ještě přetrvávaly podmínky nevětraného dna, kde se nadále ukládaly graptolitové břidlice. Blíže k mělčím částem dna docházelo periodicky i k provětrávání dna povrchovými mořskými proudy, které z rovníkové oblasti přinášely množství prázdných schránek hlavonožců. Usazováním schránek v mělčích částech pánve vznikaly lokálně hlavonožcové vápence. Stejně jako v jiných pánvích severní Gondwany představovalo prostředí hlavonožcových vápenců zvláštní biofacii umožňující život bentosu, hlavně mlžů. Mělkovodní hlavonožcové vápence svrchního wenlocku, odkryté v Arethusínové rokli u Velké Ohrady obsahují většinou nerevidované hlavonožce Orthocycloceras pedum, Sphooceras truncatum, Sphooceras disjunctum, Orionoceras valens, Pseudocycloceras cf. transiens, Michelinoceras, Kopaninoceras, Harrisoceras, Aptychopsis, Oonoceras a Octameroceras, doprovázené především mlži Cardiola agna agna, Maminka comata, Slava pelerina, Isiola lyra, Spanila div. sp., Butovicella migrans, Praeostrea bohemica, Slava discrepans a Procarinaria zephyrina. Velmi hojné jsou fragmenty bezcévnatých rostlin rodů Prototaxites a Pachytheca. Ve svrchním wenlocku a v ludlovu se rozvoj bentických organizmů významně podílí na sedimentaci biodetritických vápenců v oblasti vulkanických center. Období ludlovu je hlavním obdobím rozvoje silurské fauny v pražské pánvi. Ta je charakterizovaná nejen množstvím jedinců, ale i velkým množstvím druhů. Toto bohatství fauny a dobré zachování jejích zkamenělých pozůstatků činí z pražské oblasti celosvětově klasické místo. Mezi nejbohatější naleziště zkamenělin ve svrchním ludlovu patří "Ortocérový lůmek" u Lochkova. V nejbohatších hlavonožcových vápencích pražské pánve se vyskytují většinou moderně nerevidovaní hlavonožci Geissonoceras rivale, G. nobile, G. severum, G. socium, Kionoceras neptunicum, Michelinoceras cf. michelini, Dawsonoceras caelebs, Sactoceras pellucidum, Hexameroceras, Tetrameroceras, Oonoceras sociale, Oocerina plebeia, "Cyrtoceras" quasirectum, Kosovoceras sandbergeri, K. nodosum, Lechritrochoceras degener, Ophioceras simplex a Glossoceras, doprovázení mlži Cardiola conformis, Dualina longiuscula gr., Spanila, Patrocardia, Cardiola cornucopiae gr., Cardiolinka bohemica, Butovicella medea aj. Poměrně vzácně se vyskytují gastropodi a jiní měkkýši. Vzácní jsou trilobiti rodů Cerauroides, Cromus a Denckmannites. Velmi vzácní jsou ramenonožci a graptoliti.
Velká změna nastala na rozhraní ludlovu a přídolí. Střed pánve výrazně zaklesává současně s mořskou transgresí. To se téměř v celé pánvi projevilo změnou v usazování a celkovým úbytkem fauny. Výjimkou jsou mělčí části pánve v místě svatojanského a novoveského vulkanického centra, kde trvají podmínky sedimentace biodetritických vápenců. Celkové prohloubení vedlo k menšímu provětrávání dna v oblasti bývalých mělčin. To ovlivnilo rozvoj těch bentonických organizmů, které těžko snášejí nedostatek kyslíku v mořské vodě. V hlubších částech proto výrazně ubylo ramenonožců a trilobitů oproti ludlovu. Ve společenstvech zkamenělin černých mikritických vápenců a vápnitých břidlic převládají mlži a hlavonožci. V mělkovodních biodetritických vápencích jsou to významní ramenonožci a lilijice.
Ze siluru pražské pánve pocházejí i jedny z prvních nálezů suchozemských rostlin na světě. Jsou to primitivní cévnaté rostliny vyskytující se na začátku přídolí. Klasickým nalezištěm v přídolí je v pražském okolí typické naleziště Žákův lom u Velké Chuchle. Z hlavonožců se vyskytují druhy ?Orthocycloceras fluminese, Parakionoceras originale a Corbuloceras corbulatum a mlži jsou zastoupeni především druhy Dualina comitans gr., Cardiolinka fortis, Cardiolinka concubina, Praecardium div. sp., Snoopyia insolita, Actinopteria div. sp., Pterinopecten (P.) cybele cybele, Joachymia impatiens, Cheiopteria bridgei a Maida bohemica. Relativně velmi hojně se vyskytují eurypteridi Pterygotus (Acutiramus) bohemicus a Slimonia acuminata spolu s ceratiokárem Ceratiocaris bohemica. Nerevidovaní gastropodi se vyskytují vzácněji, hlavně rody Orthonychia a Spirina. Poměrně hojně se nachází graptolit Monograptus transgrediens a lilijice Scyphocrinites elegans. Mnohem více informací viz in Kříž, 1999.
Obrovské množství zkamenělin ze siluru pražské pánve představil světu již Joachim Barrande a proslavil tak Čechy po celém světě. Právě bohatství zkamenělin je důvodem proč se český silur stal celosvětově klasickou oblastí výzkumu siluru. A nejen bohatství. Zároveň jsou to výborné podmínky zachování zkamenělin silurských živočichů v karbonátových horninách, které nebyly nijak nepříznivě poškozeny pozdějšími horotvornými pohyby. Stejně významná je i skutečnost, že variské vrásnění nepoškodilo vzácné vrstevní sledy v jednotlivých souvrstvích. Posledním významným důvodem je to, že se zachoval poměrně neporušeně velký prostor původní pánve, která byla navíc velmi pestrá pokud jde o různá prostředí od mělkovodního do hlubokovodního. Velmi dobrá odkrytost celého území jen doplňuje význam pražské pánve pro studium siluru. Zkameněliny siluru z Čech jsou popsány v několika stovkách publikací, které i v současnosti přinášejí stále nové a nové poznatky. V posledních třech desetiletích se na významu siluru pražské pánve začala stále více podílet mezinárodní spolupráce a v posledních letech i mezinárodní výzkumné programy UNESCO (např. Mezinárodní program geologických korelací, IGCP). Velmi významně se silur pražské pánve uplatnil při mezinárodním srovnávání stáří hornin, hranic mezi jednotlivými časovými obdobími. Mezinárodní standardizace časových geologických období, která byla zahájena zhruba v polovině šedesátých let nemohla samozřejmě vynechat pražskou pánev. Již v roce 1972 zde byl definován první mezinárodní standard - stratotyp časové hranice mezi silurem a devonem na Klonku u Suchomast (již mimo území listu mapy). Další mezinárodní standard byl v roce 1984 akceptován mezinárodním geologickým kongresem v Moskvě. Jde o časovou hranici mezi silurskými odděleními ludlow a přídolí, která je stanovena v lomech Na požárech v Dalejském údolí u Řeporyj. Současně bylo mezinárodně akceptováno přídolí jako nejvyšší silurské oddělení a jako první celosvětově akceptovaný český název časového geologického období vyššího než stupeň.
Od druhé poloviny minulého století až do druhé světové války byly v pražském okolí těženy vápence pro výrobu vápna a cementu, v menší míře také jako obkladový kámen. Sem patří zejména atraktivní a neobvyklé hlavonožcové (ortocerové) vápence, obchodně značené jako tzv. lochkovský mramor. Byly jím obkládány interiéry a výjimečně i exteriéry budov, vyráběly se z něj desky na stolky. Pro Prahu je i světově ojedinělá výroba chodníkové mozaiky. Ta se sice vyráběla převážně ze spodnodevonských lochkovských vápenců, ale i z vápenců přídolského stáří. Jejich těžba probíhala především v lomech u Velké Chuchle, Solopysk a pod Kosoří. K významným lomům na vápenec pro výrobu vápna a cementu patří v pražské oblasti lom v Dvorcích, kde je dnes areál podolského plaveckého stadionu, lom Mušlovka u Řeporyj, lomy u Kozolup a v okolí Tachlovic. Pro výrobu železa byly v minulém století a počátkem tohoto století těženy zrudnělé partie siluru (wenlock-ludlow) mezi Tachlovicemi a Zbuzany. Především pro výrobu štěrků a štětu, případně i stavebního kamene sloužily bazalty (diabasy), které se těžily v lomech u Butovic, Černošic, Radotína a v Motole. V dnešní době jsou silurské horniny pražské pánve využívané jako korekční surovina pro výrobu cementu. Silurské graptolitové břidlice, kterými se musí uměle znečišťovat vysokoprocentní vápence, se těží v lomech na Kosově u Berouna (již mimo list mapy). |
