Devon
Devonskému útvaru patří nejmladší část paleozoických uloženin, které se podílejí na stavbě Barrandienu; byly zvrásněny během variských horotvorných procesů. Z původně mnohem rozšířenějších devonských uloženin se ve středních Čechách zachovala jen malá část, která byla před odnosem uchráněna v centrální části Barrandienu mezi Prahou a jižním okolím Berouna. Na území Prahy zasahují devonské soubory od JZ a jejich nejvýchodnější výskyty jsou v Praze-Podolí a Braníku. Z širšího paleogeografického hlediska patří devon Barrandienu k okrajovým šelfovým mořím, která vroubila severní okraj mohutného superkontinentu Gondwana na jižní polokouli. Tato moře přímo souvisela s tzv. rheickým oceánem, který se rozkládal mezi Gondwanou a tzv. Severoatlantským kontinentem (spojená Sev. Amerika a sev. Evropa). Barrandien tehdy patřil do tropického pásma nízkých zeměpisných šířek na jižní polokouli (podle paleomagnetických měření přibližně 10-20o jižní zeměpisné šířky, M. Krs - P. Pruner, 1999). Podél okrajů Gondwany rozsáhle migrovaly fauny na velké vzdálenosti. Proto můžeme devon Barrandienu dobře srovnávat s mnoha vzdálenými oblastmi, např. sz. Afrikou, střední a jv. Asií, jv. Austrálií aj., pro něž se zejména dělení spodního devonu Barrandienu stalo standardem. Stratigrafické stupně lochkov, prag, zlíchov a dalej se užívají mezinárodně a prvé dva mají dnes statut stupňů světových. Devon je v Praze a okolí zastoupen svým spodním a středním oddělením, svrchní devon chybí (v této době zde již patrně probíhaly starší fáze variských horotvorných procesů). Během spodního a nižšího středního devonu převládá v naší oblasti karbonátová (vesměs vápencová) sedimentace, při čemž se zastupují převážně velmi jemnozrnné (mikritové) uloženiny hlubšího a klidnějšího prostředí s mělkovodnějšími a většinou hrubozrnnějšími bioklastickými (mimo území listu až útesovými) vápencovými faciemi. K výrazné změně dochází ve vyšším středním devonu, kdy je vápencová sedimentace náhle nahrazena sedimentací převážně jílovito-písčitou (siliciklastickou) - nejdříve tmavými vápnitými břidlicemi a později prachovci a pískovci roblínských vrstev, které již předznamenávají mořskou regresi a nástup variských horotvorných procesů. Devonské uloženiny v Praze a okolí mají značný vědecký i praktický význam. K devonu zde patří řada světově proslulých stratigrafických profilů a paleontologických nalezišť, z nichž některé slouží i jako mezinárodní standardní profily - stratotypy. Na území Prahy to je např. stratotyp spodní hranice stupně pragu v Praze-Velké Chuchli, původní stratotyp hranice stupňů lochkov-prag v Černé rokli u Kosoře, stratotyp spodní hranice stupně zlíchovu pod Barrandovem a mezinárodní parastratotyp (pomocný stratotyp) hranice spodní-střední devon v Praze-Holyni. Klasické odkryvy devonských vrstev jsou zejména v Prokopském a Dalejském údolí, na levém břehu Vltavy pod Barrandovem, v Radotínském údolí, v údolí Švarcavy a v Karlickém údolí. Všechny významné skalní výchozy jsou dnes zákonem chráněny jako přírodní památky různých kategorií. Praktický význam devonských uloženin se v minulosti uplatňoval především ve stavebnictví: devonské vápence se již od středověku těžily jako stavební materiál, suroviny k výrobě vápna i jako ušlechtilé okrasné kameny (zvl. slivenecký a zbuzanský mramor). Dnes se těží především jako cementářské suroviny (lochkovská cementárna). Oblast rozšíření devonských sedimentů patří k esteticky nejcennějším částem pražského okolí a krasový relief zachovaný v údolích a zdůrazněný starými lomy opodstatňuje dnešní krajinné označení Český kras.
Konkordantní uložení vrstev a nepřerušená, převážně vápencová sedimentace mezi silurem a devonem je význačným rysem paleozoika Barrandienu. Vlastní hranice silur-devon je vymezena biostratigraficky nástupem vůdčího devonského graptolita Monograptus uniformis Přib. a jejím stratotypem je odkryv na Klonku u Suchomast na Berounsku (mimo naši mapu). Na území Prahy a v blízkém okolí probíhá uvnitř vápencových sledů a je vedle nástupu uvedeného graptolita vyznačena faunistickou změnou dobře zjistitelnou u různých živočišných skupin: u trilobitů horní hranicí obzoru s Tetinia minuta (Př. et V.) a nástupem společenstva se skupinou druhou Warburgella rugulosa (Alth), u mlžů horní hranicí výskytu skupiny rodu Cardiola a nástupem společenstva s Antipleura, u brachiopodů horní hranicí výskytu Dayia bohemica Bouč. a druhů sdružených, u hlavonožců výraznou změnou zastoupení nautiloidů, u korýšů změnou v ostrakodové a fylokaridové fauně aj. Některé význačné zkameněliny však hranici přecházejí a dokumentují tak nepřerušovanou sedimentaci (např. někteří konodonti, ostrakodi, trilobiti, eurypteridní členovci a velcí krinoidi rodu Scyphocrinites). V Praze a blízkém okolí leží řada mezinárodně významných opěrných profilů hranice silur-devon. Je to zejména bývalý lom podolské cementárny (nyní plavecký stadion) v Praze-Podolí, profily v tzv. Antipleurové rokli a "U topolů" v Radotínském údolí, profil v lomu s. od Vonoklas, výchozy v sz. části elevace Butovického hradiště u Nové Vsi a jv. od Opatřilky v Dalejském údolí (popisy viz I. Chlupáč et al. 1972).
Toto nejstarší devonské souvrství, jehož spodní hranice je totožná s biostratigraficky vymezenou hranicí silur-devon, je vyvinuto ve dvou hlavních litologických faciích, které označujeme jako vápence radotínské a vápence kotýské. Celková mocnost lochkovského souvrství se pohybuje mezi 25-100 m.
Radotínské vápence reprezentují převážně deskovité tmavě šedé, většinou jemně bioklastické bituminózní vápence, které se rytmicky střídají s vložkami tmavých vápnitých břidlic až břidličnatých vápenců. Uvnitř vápencových vrstev je většinou vyvinuta laminace, vyjádřená střídáním lamin různé zrnitosti bioklastického materiálu a kolísavým podílem jílové příměsi. Časté vytřídění organického materiálu, usměrnění protáhlých organických zbytků (např. nautiloidů, tentakulitů) i různé typy proudového zvrstvení svědčí o výrazné činnosti mořských proudů. Sedimentační neklid i sklon dna dokazují místy vyvinuté skluzové deformace, a polohy intraformačních vápencových brakcií, které tvoří i mocnější lavice (zejména v nižších polohách souvrství v Radotínském údolí, u Lochkova aj.). Radotínské vápence často obsahují tmavé rohovce (zpravidla chybějí ve spodních a nejvyšších polohách). Paleontologicky jsou vápence místy velmi bohaté a právě při jz. okraji Prahy leží proslulé lokality - staré lomy v Černé rokli pod Kosoří a v přilehlé části Radotínského údolí. Vápence se zde dříve ručně těžily a opracovávaly pro výrobu známé černé pražské chodníkové mozaiky. Dělníci nalézali při práci četné zkameněliny, jež se dostávaly do soukromých a později muzejních sbírek (největší kolekce je v Národním muzeu v Praze). Mezi organickými zbytky jsou zastoupeny hojné bentózní, nektonní i planktonní formy. Složení fauny a způsob zachování svědčí o poněkud hlubším a méně prokysličeném prostředí než u facie kotýských vápenců.
Pro spodní, na našem území málo mocné polohy souvrství, je charakteristické společenstvo s graptolitem Monograptus uniformis Přib., trilobity skupiny druhu Warburgella rugulosa (Alth) a velkými mlži Antipleura, Silurina aj. Hlavními nalezišti jsou tzv. Antipleurová rokle v Radotínském údolí, lom s. od Vonoklas a zejména lom býv. podolské cementárny v Praze-Podolí. Na bázi sledu lochkovského souvrství se zde vyskytují i polohy cefalopodových a bioklastických vápenců, které vznikaly v podmínkách zvláštní kondenzované sedimentace (v malé mocnosti uloženin je zde zastoupen dlouhý časový úsek). Z lomu bývalé podolské cementárny, kde jsou tyto polohy i nápadně světleji zbarvené a blíží se facii kotýských vápenců, pocházejí i mnohé Barrandovy originály mlžů získané zde v době těžby v 19. století (J. Barrande, 1881, geologická situace viz I. Chlupáč et al., 1972).
Typická asociace svrchní části lochkovského souvrství je známa zejména z Černé rokle u Kosoře. Tvoří ji trilobiti společenstva Lochkovella-Lepidoproetus s běžnými druhy Lepidoproetus lepidus lepidus (Barr.), Spiniscutellum umbelliferum (Beyr.), Leonapsis lochkovensis (Ptl.-Přib.), Lochkovella misera (Barr.) aj. (viz Chlupáč 1983), nautiloidi s charakteristickými druhy "Orthoceras" deletum Barr., a "O". nobile Barr., tenkostěnnými mlži rodů Hercynella, Neklania, Panenka a Leiopteria, plži Loxonema, Raphistomina, Praenatica a zvláště typičtí brachiopodi Howellella inchoans (Barr.), H. digitatoides Havl., Areostrophia interjecta (Barr.), Plectodonta mimica (Barr.), hyolit Orthotheca intermedia (Barr.). Zonální dělení svrchní části stupně lochkovu umožňují pelagičtí tentakuliti, kteří vymezují zóny Nowakia senex, Homoctenowakia bohemica, Paranowakia intermedia a Nowakia sororcula (poslední zasahuje do nadložního stupně pragu). Z graptolitů je vůdčí Monograptus hercynicus Per. a v nejvyšší části vzácnější M. kayseri Per. Z lomů v Černé rokli pocházejí i vzácné zbytky pancéřnatých ryb Holopetalichthys kosorensis (Gross) a Kosoraspis peckai Gross, které zde provázejí zbytky velkých dravých členovců (Acutiramus perneri) a fylokaridní korýši Ceratiocaris cornwallisensis damesi Chl., Aristozoe parabolica Per., A. schuberti (Per.) aj. Ojediněle se vyskytují i přeplavené zbytky suchozemských rostlin (Cooksonia).
Radotínské vápence dosahují největší mocnosti v Radotínském údolí (až 90-100 m); směrem k SV, SZ i JZ mocnosti ubývá za současného přibývání poněkud hrubšího bioklastického materiálu, který indikuje velmi pozvolné laterální přechody od facie vápenců kotýských (přechodní typy světleji šedých vápenců s výrazně menším podílem břidličnatých vložek bývají označovány jako vápence kosořské). Tvoří např. podstatnou část známé Barrandovy skály na levém břehu Vltavy pod Barrandovem. Laterální přechody mezi radotínskými a kotýskými vápenci lze nejlépe sledovat v Radotínském údolí: zatím co u Radotína reprezentují celý sled radotínské vápence, v okolí Cikánky se již projevuje zvýšený bioklastický přínos a v profilech u Zadní Kopaniny již zcela převládají vápence kotýské. Kotýské vápence se vyznačují převahou světleji šedých zřetelně zrnitých, bioklastických, často dolomitických vápenců s charakteristicky nerovným (uzlovitým) povrchem vrstevních ploch. Vložky břidlic chybějí a zelenavě nebo šedě zbarvené jílové komponenty tvoří jen tenké povlaky vrstevních ploch. Rohovce jsou hojné zvláště ve středních polohách, jejich zbarvení je často světlejší (šedé, hnědavé) než u vápenců radotínských. Hlavní horninotvornou složkou jsou úlomky vápnitých schránek a koster mořských živočichů, zejména lilijic (krinoidů). Litologický charakter i složení fauny s naprostou převahou bentosu svědčí o mělkovodním prostředí s vyšší hydrodynamickou energií, patrně v dosahu účinků vlnění.
Ve fauně jsou vedle všudypřítomných zbytků krinoidů (v nejnižší části i význačného rodu Scyphocrinites) hojně zastoupeni zejména ramenonožci, např. rody Hebetoechia, Eoglossinotoechia, Spinatrypa, Togatrypa, Leptostrophia, Strophonella, Mesodouvillina aj. Trilobiti obsahují zvláště ve spodních polohách druhy společné s radotínskými vápenci (společenstvo s Warburgella), ve vyšší části jsou v naší oblasti trilobiti vzácní (společenstvo Coniproetus-Decoroscutellum). Zachování fauny je většinou úlomkovité a organické zbytky vykazují stopy transportu. Kotýské vápence jsou rozšířeny hlavně v sz. části zachovalého areálu devonských uloženin (od Butovického hradiště jz. směrem k okraji mapy), od Zadní Kopaniny k Mořině, kde zastupují celý sled lochkovského souvrství. Maximální mocnost (kolem 80 m) byla zjištěna v. od Řeporyj (lomy Požáry, Vokounka). Bližší údaje o lochkovském souvrství viz I. Chlupáč (1953), Chlupáč et al. (1972, 1992, 1998).
Pražské souvrství spočívá konkordantně na souvrství lochkovském a nepřerušovanou sedimentaci lze v hraničním intervalu jasně prokázat na vývoji faun. Chronostratigraficky probíhá mezi oběma souvrstvími slabě (10-70 cm) nad spodní hranicí stupně pragu, která je vedena podle nástupu vůdčího konodonta Eognathodus sulcatus Phil. Výrazná změna při spodní hranici pražského souvrství odráží projevy tzv. bazálního pražského eventu jenž má globální význam (eustatický pokles mořské hladiny, I. Chlupáč - Z. Kukal, 1988). Uvnitř pražského souvrství rozlišujeme několik typů litofacií - členů, z nichž jsou v Praze a blízkém okolí zastoupeny: vápence dvorecko-prokopské, řeporyjské, loděnické a slivenecké (event. v méně typickém vyvoji i vápence koněpruské). 1. Dvorecko-prokopské vápence: šedé mikritové vápence většinou hlíznaté, lavicovité nebo deskovité. Často vykazují drobnou cykličnost dm-řádu, danou střídáním méně zřetelně hlíznatých vrstev s polohami výrazně hlíznatými a bohatšími jílovitými složkami, které se koncentrují v obalu hlíz nebo tvoří i tenké vložky vápnitých břidlic (v nejúplnějších profilech bylo zjištěno až kolem 350 těchto mikrocyklů). Šedé rohovce se vyskytují jen místy, a to běžně teprve v nejvyšších polohách souvrství. 2. Řeporyjské vápence: červené nebo hnědočervené, výrazně hlíznaté mikritové nebo biomikritové vápence, většinou s méně výraznými mikrocykly, bez rohovců, místy s velmi tenkými vložkami červenavých vápnitých břidlic. 3. Loděnické vápence: většinou deskovité biomikritové (v některých vložkách až jemně bioklastické) vápence charakteristické pestrými - červenými, karmínovými aj. skvrnami v šedé, zelenavé nebo žlutavé základní hmotě. Povrch vrstevních ploch je běžně nerovný, uvnitř vrstev však většinou není vyvinuta výrazná hlíznatá textura; vložky pestrých vápnitých břidlic jsou podřízené, rohovce chybějí. 4. Slivenecké vápence: lavicovité až nezřetelně vrstevnaté narůžovělé až červenavé bioklastické krinoidové vápence. V malém podílu zastoupené jílové složky se koncentrují v tenkých povlacích na povrchu nerovných vrstevních ploch a v biokritových polohách. Vápence jsou chemicky čisté (90-98 % CaCO3), místy však bývají dolomitické. 5. Koněpruské vápence: světlešedé a bělavé bioklastické vápence na našem území téměř totožné se sliveneckými (odlišné jen barvou), často dolomitické. Se sliveneckými vápenci jsou spjaté velmi pozvolnými přechody, takže objektivní hranici často nelze přesně vést.
Uvedené litofacie pražského souvrství reprezentují různá sedimentační prostředí: od hlubších a klidných pánevních facií s malou hydrodynamickou energií (dvorecko-prokopské a řeporyjské vápence) přes přechodní facie (loděnické vápence) až do prostředí ryze mělkovodního s nápadně větší hydrodynamickou energii (zřejmě v dosahu vlnění). Z hlediska rozšíření jednotlivých facií vyplývá především nápadný rozvoj mělkovodních bioklastických vápenců (typy 4 a 5) v nejnižší části souvrství (odraz změlčení následkem bazálního pražského eventu). Během dalšího vývoje dochází k postupnému zatlačování bioklastických facií převážně mikritovými členy (zvl. typy 2, 1), což naznačuje postupný trend prohlubování. Proto v četných profilech pozorujeme směrem od podloží do nadloží tento sled: koněpruské + slivenecké vápence -> loděnické vápence -> řeporyjské vápence -> dvorecko-prokopské vápence. Tyto přechody jsou diachronní a vyznačené laterálními posuny facií. Nejlépe to dokumentuje přechod z ryze monotonního vývoje jv. křídla mezi Prahou a Karlštejnem, kde je celý sled souvrství vyvinut jako dvorecko-prokopské vápence, do faciálně složitějšího vývoje v křídle sz., kde jsou dobře odlišitelné výše uvedené litostratigrafické členy. Různá prostředí vzniku hornin pražského souvrství se názorně projevují ve fauně a v zachování organických zbytků.
Dvorecko-prokopské a řeporyjské vápence obsahují vedle bentosu hojné planktonní a nektonní formy. Trilobiti tvoří společenstvo Reedops-Odontochile s typickými druhy Reedops cephalotes (H. at C.), R. sternbergi (H. et C.), R. prospicens Chl., Phacops (Prokops) hoeninghausi Barr., P. (Pr.) prokopi Chl., Odontochile hausmanni (Brongn.), O. cristata (H. et C.), Dicranurus monstrosus (Barr.), Platyscutellum formosum formosum (Barr.) aj. K nejběžnějším a stratigraficky nejdůležitějším zkamenělinám patří pelagičtí tentakuliti s kosmopoliticky rozšířenou skupinou druhu Nowakia acuaris (Richt.) a průvodními druhy N. sororcula Lukeš při bázi a Guerichina strangulata Bouč. ve svrchní části. Hojní jsou drobní brachiopodi např. Dalejodiscus subcomitans Havl., Rogoleptaena zinkeni (Roem.), Leptochonetes tardus (Barr.) aj., ortokonní nautiloidi, tenkostěnní mlži (Panenka, Kralovna a vzácnější Hercynella), ostrakodi, méně částí plži, hyoliti, tabulární a solitérní rugózní koráli, ostny žralokovité ryby Machaeracanthus aj. (z lokalit naší oblasti je známo před 150 druhů zkamenělin). Z ichnofosilií je všudypřítomný Chondrites. K hlavním paleontologickým lokalitám patří Černá rokle u Kosoře, Svatoprokopský lom u Hlubočep, Branická skála, výšina Dívčích hradů v Praze a odkryvy v Radotínském a Dalejském údolí. Do světové literatury nedávno vstoupil odkryv na úpatí Homolky v Praze-Velké Chuchli, který je mezinárodním stratotypem hranice stupňů lochkov-prag (I. Chlupáč - W. A. Oliver 1989, I. Chlupáč 1990). Slivenecké (a příp. v naší oblasti netypicky vyvinuté koněpruské vápence) se vyznačují převahou bentosu. Vedle horninotvorných krinoidů jsou místy častí trilobiti, mezi nimiž se nápadně hojněji objevují proetidi a scutelluidi (Pragoproetus, Lepidoproetus, Coniproetus, Platyscutellum, Poroscutellum, Metascutellum), kteří zde tvoří společenstvo Lepidoproetus- Coniproetus (I. Chlupáč, 1983). Jinak jsou zejména ve svrchních polohách sliveneckých vápenců místy hojní brachiopodi, gastropodi, dakryokonaridní tentakuliti, ostrakodi, konodonti aj. Zatímco bentos obsahuje i některé druhy společné s útesovým vývojem koněpruských vápenců na Berounsku, planktonní a nektonní druhy jsou v mnohých případech totožné s dvorecko-prokopskými a řeporyjskými vápenci. Významné paleontologické lokality ve sliveneckých vápencích jsou např. lom Cikánka jz. od Slivence a odkryvy v Dalejském údolí u Klukovic a v. od Řeporyj.
Pražské souvrství dosahuje v naší oblasti maximálních mocností kolem 170-180 m v jv. křídle (mezi Barrandovem a Černou roklí u Kosoře); jz. a sz. směrem mocnosti plynule ubývá až do hodnot kolem 40-50 m (Karlštejn, Lomy vých. od Řeporyj). Hlavní odkryvy jsou popsány v pracech: Chlupáč (1957, 1993), I. Chlupáč et al. (1985).
Horniny pražského souvrství měly vždy mimořádný praktický význam. Již od středověku se těžily jako stavební materiál a surovina k výrobě vápna (zvl. dvorecko-prokopské vápence v Braníku), slivenecké vápence jsou proslulým mramorem, který byl v lomu na Cikánce těžen již nejméně od 13. století. V současné době se horniny pražského souvrství těží jako cementářské suroviny, na štěrk a dekorační kameny (červenavý slivenecký mramor v lomu Cikánka, šedý zbuzanský mramor v lomu Zbuzanské mramorky sv. od Chýnice).
Zlíchovské souvrství je typickým představitelem regionálního stupně zlíchovu v jeho původním pojetí z r. 1958 (J. Svoboda, ed., 1960) a svým objemem odpovídá většině sledu spodního emsu v jeho nověji (1989) redefinovaném smyslu. Z hlediska faciálního vývoje je obraz zlíchovského souvrství jednodušší než v podložním souvrství pražském a nápadnější místní rozdíly se projevují hlavně ve spodních a nejvyšších polohách. Spodní hranice je na většině plochy Prahy a v blízkém okolí dána nástupem bioklastických poloh tzv."korálového obzoru" od kapličky. Ten na území Prahy ostře nasedá na podložní pražské souvrství a reprezentuje eventostratigrafické rozhraní regionálního významu (tzv. bazální zlíchovský event). V této úrovni dochází ke změně režimu v sedimentačním prostoru, kdy - na rozdíl od starších i mladších období - je hrubý bioklastický a litoklastický materiál transportován od jv.
V areálu, kde je rozšířen "korálový obzor" (na území Prahy a v jv. křídle), nalézáme ve spodní části zlíchovského souvrství lavice šedých bituminózních bioklastických vápenců s transportovanými zbytky mělkovodní bentózní fauny, která zřejmě pochází z útesových elevací (druhově velmi početní krinoidi, brachiopodi, koráli, mechovky i zástupci mnoha jiných skupin). Tyto lavice jsou provázeny intraformačními vápencovými brekciemi s různorodými klasty karbonátových hornin i silicitů, typickými skluzovými deformacemi a konvolutním zvrstvením. Jsou to zřejmě sedimenty gravitačních skluzů a proudů (turbidity), které do hlubšího pánevního prostředí transportovaly materiál z elevačních zón. Tento vývoj je charakteristický pro území Prahy a jejího blízkého jz. okolí (Zadní Kopanina - Třebotov, Karlické údolí). Směrem k SZ i JZ se mocnější lavice brekcií a hrubě bioklastických vápenců postupně vytrácejí, jejich mocnost i velikost zrna klesá a bioklastické vrstvy se střídají s šedými mikrity (Choteč - Trněný Újezd - Mořina). Dále k SZ pak již v celé spodní části souvrství převažují šedé deskovité vrstevnaté mikrity a biomikrity s hojnými vložkami vápnitých břidlic, charakteristické hojným výskytem ichnofosilií Chondrites a Zoophycos, jež indikují hlubší prostředí s nižší hydrodynamickou energií, pod dosahem vlnění (tento vývoj nalézáme v sz. křídle od Řeporyjí přes Chýnici ke Kozolupům a dále k JZ).
Převážná část sledu zlíchovského souvrství v nadloží "korálového obzoru" a jeho ekvivalentů má poměrně jednotný vývoj s převahou tmavě šedých jemně zrnitých bioklastických, biomikritových až mikritových vápenců s hojnými tmavými rohovci. Místy se ve vyšších polohách (hlavně v jv. křídle) objevují vložky tmavě šedých vápnitých břidlic s Chondrites (v těchto vrstvách jsou rovněž významné nálezy nejstarších goniatitů). V nejvyšší části zlíchovského souvrství zpravidla pozorujeme nápadné přibývání vložek šedých a zelenošedých vápnitých břidlic, které výše nad vápenci postupně převládnou. Tím je dán přechod do nadložního dalejsko-třebotovského souvrství (klasickými příklady jsou profily na Švagerce v Praze-Zlíchově a u Pekárkova mlýna v údolí Švarcavy jz. od Třebotova). V sz. okrajovém pruhu devonských uloženin od Klukovic jz. směrem až k okraji mapy u Kozolup se do nejvyšší části zlíchovského souvrství vkládají polohy červenavě zbarvených biodendritických vápenců chýnických, jejichž mocnosti přibývá jz. směrem (maxima 15 m však jsou až za z. okrajem mapy).
Fauny zlíchovského souvrství jsou nejbohatší v "korálovém obzoru", z jehož typické lokality v lomu U kapličky pod Barrandovem pochází přes 200 druhů zatím popsaných fosilií (faunu odtud předběžně zhodnotil F. Hanuš, 1927; je jen částečně popsána v paleontologických pracech o brachiopodech, krinoidech, mechovkách, korálech aj., viz např. Havlíček, 1956-1998, F. K. McKinney - J. Kříž, 1986, R. J. Prokop, 1987, A. Galle, 1978 aj.). Některé druhy jsou blízké nebo totožné s faunou útesu koněpruských vápenců od Koněprus, což je zřejmě podmíněno ekologickými analogiemi. Fauna "korálového obzoru" je však z paleontologického hlediska heterogenní a obsahuje směs prvků z různých mělkovodních prostředí útesů i jejich periférních částí. Mimo "korálový obzor" má fauna vápenců zlíchovského souvrství poměrně stálý ráz s význačnými trilobity Reedops dedorus (H. et C.), Odontochile (Zlichovaspis) auriculata (Dalm.), O. (Devonodontochile) maccoyi (Barr.), brachiopody Cingulodermis superstes (Barr.) aj. Nápadné obohacení fauny novými prvky nastává ve svrchní části souvrství, kde se objevují trilobiti společenstva Phacops-Crotalocephalus a v chýnických vápencích i společenstva Orbitoproetus-Scabriscutellum s typickými druhy Phacops (P.) degener Barr., Crotalocephalus sternbergi sternbergi (Boeck), Scabriscutellum furciferum (H. et C.), Reedops modestus (Barr.) aj., provázené goniatity a bactritidním cefalopodem Pseudobactrites bicarinatus Ferron. Podrobné biostratigrafické dělení zlíchovského souvrství umožňují dakryokonaridní tentakuliti: při bázi se vyskytuje ještě skupina druhu Nowakia acuaria (Richt.), výše následují zóny N. zlichovensis, N. praecursor, N. barrandei a na přechodu do nadložního souvrství N. elegans (srov. např. B. Bouček 1964, P. Lukeš 1977). Konodonti patří zónám Polygnathus dehiscens (spodní část), P. gronbergi (převážná vyšší část) a P. laticostatus (na přechodu do nadloží, srov. G. Klapper et al. 1978). Nejvýznamnější událostí z hlediska evoluce živočichů je objevení emonoidních cefalopodů-goniatitů. Jejich prvý výskyt spadá do tentakulitové zóny N. praecursor a právě v naší oblasti je v okolí Švarcavy u osady Kaly lokalita, která poskytla naše nejstarší druhy Anetoceras (A.) oriens Chl. et T. a Teicherticeras senior Chl. et T. Goniatiti se bohatěji rozvíjejí v nejvyšší části souvrství (zóna N. barrandei a N. elegans), kde vedle vůdčího rodu Anetoceras přistupují i Mimagoniatites, Palaeogoniatites, Gyroceratites a vzácný kuriózní Celaeceras (I. Chlupáč-V. Turek 1983). Zlíchovské souvrství dosahuje mocností 80-120 m. Nejvýznamnější odkryvy a paleontologické lokality jsou na levém břehu Vltavy v Praze (pod Barrandovem, Švagerka), v Prokopském a Dalejském údolí, v okolí Chotče v údolí Radotínském, v údolí Švarcavy mezi Solopysky a Pekárkovým mlýnem, v Karlickém údolí, u Trněného Újezda a Chýnice (lom Zbuzanské mramorky). Popis hlavních profilů a hodnocení fauny viz in: I. Chlupáč (1957), I. Chlupáč et al. (1979), Chlupáč (1999).
Toto souvrství je opět pestřejší a v naší oblasti je reprezentují dva členy: břidlice dalejské a vápence třebotovské.
Spodní hranice je většinou vyznačena pozvolným, avšak poměrně rychlým přechodem z vápenců zlíchovského souvrství do vápnitých dalejských břidlic. Tato faciální změna odráží událost širšího významu - tzv. dalejský event, který se projevuje prohloubením (eustatickým zdvihem mořské hladiny) v mnoha, často i vzdálených oblastech různých kontinentů. Také svrchní hranice vůči nadložnímu chotečskému souvrství je litologicky i biostratigraficky výrazná (tzv. bazální chotečský event, I. Chlupáč - Z. Kukal, 1988). Dalejsko-třebotovské souvrství je typickým představitelem regionálního stupně daleje, jehož hranice však zcela přesně nesouhlasí s hranicemi souvrství. Báze daleje, vedená podle prvého výskytu tentakulita Nowakia cencellata (Rich.), spadá totiž v mnohých případech poněkud (až o několik m) výše, než je spodní hranice dalejských břidlic. Svrchní hranice daleje v jeho původním pojetí (I. Chlupáč, 1976) sice souhlasí s horní hranicí dalejsko-třebotovského souvrství, ale nově vymezená hranice spodní-střední devon (tj. báze mezinárodně přijatého stupně eifelu), uvedená podle báze prvého výskytu konodonta Polygnathus costatus partitus G. Klapper et al. (srv. G. Klapper - V. Ziegler, 1982), však spadá do nejvyšších poloh třebotovských vápenců, kde nedochází k žádné výraznější faunistické ani faciální změně (I. Chlupáč, 1985, 1998).
Dalejské břidlice jsou zelenavé a šedé vápnité břidlice s konkrecemi šedých mikritových vápenců. Ve vrstevním sledu lze běžně zjistit střídání tmavších zelenošedých břidlic s břidlicemi olivově zelenými (většinou v intervalech desítek cm), ve svrchní části se objevují i polohy červenavé, které přibýváním hlízek mikritů přecházejí do spodních poloh vápenců třebotovských. Tento přechod je ryze pozvolný a diachronní. Hojná fauna dalejských břidlic obsahuje zástupce planktonu, nektonu i bentosu. Zvláště běžní jsou palagičtí tentakuliti rodů Styliolina, Metasstyliolina, Striatostyliolina a zejména Nowakia, jejíž druhy vymezují zóny N. elegans, N. cancellata a zpravidla na přechodu do třebotovských vápenců zónu N. richteri. Jinak jsou běžní goniatiti Mimagoniatites fecundus (Barr.), Gyroceratites gracilis Bronn, bactritid Pseudobactrites bicarinatus Ferron., ortokonní nautiloidi, tenkoskořepatí mlži (Lunulacardium, Buchiola), drobní brachiopodi - např. Plectodonta (Dalejodiscus) comitans (Barr.), Cingulodermis superstes (Barr.), Novellinetes novellus (Barr.), Quasidavidsonia dalejensis (Havl.), soliterní rugosní koráli aj. Trilobiti tvoří společenstvo Phacops-Cyrtosymboloides s hojnými druhy Phacops (Chotecops) superstes superstes (Barr.) a Cyrtosymboloides superstes (Barr.). Z ichnofosilií je téměř všudypřítomný Chondrites. Flóra je zastoupena emskými typy spór a zbytky suchozemských rostlin s rodem Rellimia. Ráz fauny a způsob zachování indikuje klidné prostředí, avšak patrně ještě v rámci fotické zóny. Mocnost dalejských břidlic kolísá mezi 10-50 m (maximum mezi Hlubočepy a Roblínem, minimum při z. okraji mapy u Kozolup). Hlavní odkryvy jsou v Praze-Hlubočepích, v. od Chotče, v. od Chýnice a v údolí Švarcavy jz. od Třebotova (blíže viz I. Chlupáč 1959, I. Chlupáč et al. 1979, 1993). Třebotovské vápence: převládají hlíznaté mikritové vápence, níže červené, výše světle šedé. Vložky pestrých vápnitých břidlic jsou hojné zejména v nižších polohách poblíže přechodu do dalejských břidlic.
Fauna je ekologicky blízká dalejským břidlicím, zejména ve vyšší části je však druhově bohatší a svědčí o zlepšení životních podmínek na mořském dně. Vedle zonálně významných konodontů (zóny Polygnathus serotinus, P. costatus patulus, P. c. partitus) a tentakulitů (zóny Nowakia richteri, N. holynensis) jsou zvláště význační goniatiti čeledi Anarcestidae s rody Anarcestes a Sellanarcestes, provázení běžnými druhy Mimagoniatites bohemicus (Barr.), Paraphyllites tabuloides (Barr.) a Gyroceratites gracilis Bronn; pozoruhodní jsou někteří velcí stočení nautiloidi - např. rodů Hercoceras, Adelphoceras, Bolloceras, častí jsou tenkoskořepatí mlži (Panenka, Kralovna, Sestra), brachiopodi, drobní krinoidi, gastropodi a zástupci četných jiných skupin. Trilobiti tvoří společenstvo Phacops- Struveaspis, ve svrchních polohách s hojnými proetidy a význačným Scabriscutellum holynense Šn. I když se životní prostředí nemuselo hloubkou příliš lišit od dalejských břidlic, úbytek přínosu jílového materiálu příznivě ovlivnil rozvoj bentosu. Třebotovské vápence dosahují v Praze-Hlubočepích mocnosti až 45 m, jinde je jejich mocnost kolem 30 m. Hlavní odkryvy a paleontolologické lokality jsou v Praze-Hlubočepích, u Holyně (např. lom Prastav, který je mezinárodním parastratotypem hranice spodní-střední devon), dále u Chýnice, Chotče a Roblína. Blíže popisy odkryvů a výčty faun viz I. Chlupáč (1959), I. Chlupáč et al. (1979). Do dalejsko-třebotovského souvrství spadají nejmladší projevy podmořského bazaltového vulkanizmu v Barrandienu. Vedle rozložených vulkanických skel, jejichž úlomky nalézáme např. v dalejských břidlicích, to jsou přívodní dráhy a žilné výplně, a u Chýnice a Chotče lávové příkrovy spjaté s polohami pyroklastik, které se vkládají do třebotovských vápenců a jsou přesně biostratigraficky datované (zóna Nowakia richteri). Petrografické popisy vulkanických hornin podal F. Fiala (1946), novější diskusi viz F. Patočka et al.(1993), P. Štorch in I. Chlupáč et al. (1998).
Chotečské souvrství (stupeň eifel) Chotečské souvrství se svým litologickým vývojem blíží souvrství zlíchovskému a reprezentuje převážnou část stupně eifelu (nižší střední devon). Spodní hranice je vyznačena nástupem šedých bioklastických vápenců, které se vkládají do sledu šedých, směrem do nadloží výrazně tmavnoucích mikritů. Tato změna, odrážející zvýšení hydrodynamické energie, je projevem tzv. bazálního chotečského eventu, který lze zjistit i v mnohých jiných, často vzdálených oblastech (I. Chlupáč - Z. Kukal, 1988). Litologický vývoj je charakteristický převahou tmavě šedých, jemněji bioklastických bituminózních vápenců, které se vkládají nebo různým způsobem kombinují s šedými mikrity; šedé rohovce jsou místy hojné, vložky tmavých vápnitých břidlic podřízené. Místní rozdíly ve faciálním vývoji spočívají v celkovém přibývání bioklastických poloh jz. směrem za současného ubývání rohovců; na území Prahy a v okolí Chotče jsou ve vyšší části souvrství vyvinuty ploše čočkovité, jemnozrnné vápence s hojnými páskovanými radiolarity. Hrubší vytříděné bioklastické vápence nalézáme jednak v nejvyšší části souvrství, kde lavice bioklastických vápenců často zakončuje vrstevní sled (např. mezi Třebotovem a Karlštejnem). Gradační zvrstvení, polohy mikrobrekcií i stopy proudového zvrstvení a usměrnění organických zbytků v bioklastických vrstvách dokládají činnost proudů (některé vrstvy jsou zřejmými turbidity se zbytky mělkovodních organizmů trasnportovaných do větších hloubek). Fauna chotečských vápenců dokazuje příslušnost ke stupni eifelu, konodontové zóny Polygnathus costatus partitus, Tortodus kockelianus australis, T. kockelianus kockelianus - srv. G. Klapper et al. (1978), tentakulitové zóny Sulcatonowakia sulcata, Nowakia pumilio, N. chlupaciana (G.K.B.Alberti, 1979). Z makrofauny jsou zvláště význační goniatiti Pinacites jugleri (Roem.) a Fidelites occultus (Barr.), provázení dalšími zástupci rodů Agoniatites, Pinacites, Foordites, Werneroceras aj. Trilobiti, stejně jako jiní bentózní fauna, tvoří společenstva odlišná v bioklastických a mikritových polohách - u trilobitů je to společenstco Koneprusites- Cyphaspides v bioklastických vrstvách a společenstvo Phacops- Struveaspis ve vrstvách mikritových; k celkově vůdčím druhům patří Cyphaspides holynensis (Růž.), Leonaspis pigra (Barr.), Koneprusis moestiformis Šn., Thysanopeltis speciosa H. et C., Aulacopleura bohemica Přib., Phacops (Chotecops) auspex Chl. aj. Vložky černošedých břidlic obsahují specifickou faunu drobných strofomenidních brachiopodů (Chynistrophia, Paraplicanoplia, Chlupacina, Holynetes - viz např.V. Havlíček 1977). Místy jsou hojní ostrakodi, krinoidi a v hruběji biodetritických polohách i transportované zbytky korálů, stromatopor a mechovek. Z břidličných vložek jsou známé suchozemské cévnaté rostliny Protolepidodendron, Rellimia a Pseudosporochnus,splavené do sedimentační pánve.
Chotečské souvrství dosahuje mocnosti 45-60 m. Mezinárodně nejvýznamnějším odkryvem je lom Prastav u Holyně - parastratotyp hranice mezi spodním a středním devonem, kde je odkryta spodní část souvrství. Nejúplnější odkryvy jsou v Praze-Hlubočepích a v blízkém okolí Chotče a Chýnice, kde jsou i významné paleontologické lokality; svrchní část souvrství je dobře odkryta např. v Karlickém údolí u Dolního Roblína a u Karlštejna (blíže viz I. Chlupáč, 1959, 1982, I. Chlupáč et al., 1979, litologie viz např. J. Petránek, 1950, Z. Kukal, 1964).
Srbské souvrství se svou naprostou převahou jílovito- písčitých siliciklastických sedimentů výrazně liší od všech starších devonských vrstev pražského okolí. Jeho nižší část tvoří tmavé břidlice kačáckých vrstev, vyšší, mnohem mocnější část flyšoidní roblínské vrstvy. Spodní hranice srbského souvrství je velmi výrazná a tmavé břidlice či silicity kačáckých vrstev ostře nasedají na podložní vápence chotečského souvrství. Toto rozhraní je odrazem globálního, tzv. kačáckého eventu, jenž je vysvětlován jako náhlý, patrně klimaticky podmíněný eustatický zdvih mořské hladiny (I. Chlupáč - Z. Kukal, 1988). Svrchní hranice srbského souvrství je dána povariskou denudací a stratigraficky není přesně datována. Kačácké vrstvy se vyznačují převahou černošedých vápnitých nebo křemitých, jemně laminovaných břidlic, jejichž tmavé zbarvení se teprve v nejvyšších polohách mění v šedé nebo při zvětrávání hnědavé (za současného vzrůstu prachovcového podílu). Do břidlic se místy (zejména při bázi) vkládají vložky bituminózních, jemně bioklastických nebo mikritových tmavých vápenců. Na území Prahy (Hlubočepy, Barrandov) převládají v nižší části tmavé laminované silicity - radiolarity. Mocnost kačáckých vrstev nepřesahuje 15 m, nejmenší je v Hlubočepích a u Holyně (2-3 m). Roblínské vrstvy tvoří sled zelenošedých, v nezvětralém stavu šedých, laminovaných, jemně slídnatých prachovců s podřízenými laminami jílovců (jílových břidlic) a vložkami (příp. čočkami) šedých nebo zelenavých drobových pískovců. Sled běžně vykazuje nepravidelnou rytmičnost cm až dm - řádu a proudové, příp. i gradační zvrstvení uvnitř hrubozrnnějších poloh. Celková mocnost roblínských vrstev přesahuje 200 m. Rozdíl v prostředí sedimentace obou členů srbského souvrství je značný: litologie kačáckých vrstev i nedostatek bentózní fauny indikuje kyslíkem chudé anoxické prostředí větších hloubek a velmi malé hydrodynamické energie. Roblínské vrstvy jsou naproti tomu sedimenty prostředí s mnohem větší hydrodynamickou energií, která vedla k rychlému ukládání písčitého materiálu ať již ve formě turbiditů přemývaných trakčními proudy (Z. Kukal - H. Jäger, 1988), nebo podle koncepce M. S. Oczlona (1990) jako konturitů ukládaných dlouhodobě působícím jednosměrným mořským proudem.
Fauna srbského souvrství je druhově nápadně chudší než u všech starších devonských jednotek. Hojnější zbytky fauny se soustřeďují jen v kačáckých a v nejnižší části roblínských vrstev; mořské prostředí však dokazují nálezy tentakulitů a cefalopodů i ve svrchní části roblínských vrstev. Kačácké vrstvy se vyznačují poměrně hojným výskytem nektonu a planktonu při malé diverzitě bentosu. Z běžných pelagických tentakulitů je stratigraficky nejdůležitější Nowakia otomari Bouč. et Ptl., která tvoří význačnou biostratigrafickou zónu. Častí jsou tentakuliti rodů Styliolina a Metastyliolina, ortokonní nautiloidi, drobní avikulidní mlži (snad epiplanktonního způsobu života) a goniatiti Cabrieroceras crispiforme (Kayser), Agoniatites costulatus (Arch. et Vern.) a další zástupci rodu Agoniatites, Holzapfeloceras aj., kteří svědčí pro vyšší střední devon. Fauna známá z nejnižší části roblínských vrstev je velmi blízká kačáckým vrstvám a většina druhů je společná včetně vůdčí Nowakia otomari. Charakteristický je výskyt hyolita Orthotheca ultima Nov. V nejnižší poloze roblínských vrstev byli v Praze-Hlubočepích nalezeni i trilobiti Aulacopleura inexpectata (Barr.) a Helioharpes transiens (Barr.); z kačáckých i báze roblínských vrstev jsou známé vzácné nálezy tlustoskořepatých "stringocefalidních" brachiopodů. Ichnofosilie jsou v kačáckých vrstvách místy zastoupeny rodem Chondrites, v roblínských vrstvách se hojně vyskytuje málo diverzifikované společenstvo s jednoduchými stopami (Planolites, Palaeophycus) a systémy intrastratálních ichnofosilií Zoophycos; není zde zastoupeno společenstvo s Nereites, typické pro flyšovou facii (R.Mikuláš - I.Pek 1996). V kačáckých i roblínských vrstvách se hojně vyskytují zbytky suchozemských cévnatých rostlin splavené z pevniny do mořských uloženin. Vedle nejhojnějšího druhu Rellimia hostinensis (Krejčí), který spolu s Aneurophyton patří k předchůdcům nahosemenných rostlin, se zde objevuje zejména rod Pseudosporochnus řazený k primitivním kapradinám (dosahoval přes 1 m výšky) a plavuňovité rostliny Protolepidodendron a Barrandeina (blíže: J. Obrhel, 1968). Stratigrafické zařazení srbského souvrství k vyššímu střednímu devonu je sice zřejmé ze stratigrafické pozice i fauny, stupňové zařazení však zatím působí obtíže: hranice mezi stupni eifelem a givetem je totiž mezinárodně vedena podle nástupu konodonta Polygnathus hemiansatus Bultynck, který zde dosud nebyl nalezen, takže přesná pozice hranice eifel - givet je nejistá (patrně probíhá uvnitř spodní části srbského souvrství). Pro svůj litologický vývoj i výskyt ve výplních synklinálních struktur tvoří horniny srbského souvrství jen málo instruktívních odkryvů. V naší oblasti je stratigraficky i paleontologicky nejdůležitější profil spodní části souvrství v železničním zářezu v Praze-Hlubočepích, další odkryvy (hlavně v roblínských vrstvách) jsou v Hlubočepích, v erozívních rýhách z. a sz. od Holyně a při okraji mapy u Karlštejna (blíže viz I. Chlupáč 1960, P. Budil 1995). |
