| Antropogenní změny reliéfu Prahy Člověk jako geologický činitel Město představuje extrémní případ území zcela změněného činností člověka. Zdaleka nejde pouze o změny reliéfu a obrovské přesuny zemin a stavebních materiálů, ale o skutečnou tvorbu "městské krajiny" s novou sítí toků, změněnou úrovní spodních vod, ale také s novými společenstvy kosmopolitních dřevin, vytvářejícími se potravinovými řetězci postupně retrodukovaných druhů a vůbec s celkovou změnou přirozených společenstev od úrovně lesa až po úroveň bakteriálních společenstev. E. M. Winkler (1975) srovnává z hlediska zvětrávání hornin městská prostředí s pouštěmi. Města se pouštím podobají malou plochou vegetace, velkou plochou obnažených povrchů, intenzivním slunečním ozářením, které může způsobit teploty povrchu i přes 50oC, rychlou drenáží vody, vysokou prašností a v neposlední řadě také hojným výskytem solí. Při krystalizaci solí totiž vznikají tlaky srovnatelné s tlakem mrznoucí vody, které jsou schopny poškodit většinu pískovců a některé vápence. Navíc zde spolupůsobí dusičnany podporující růst řas a nižších rostlin a způsobujících tak další destrukce. V městském prostředí totiž platí zásada, že degradace kamene (zdiva) je přímo závislá na nitrifikaci prostředí. Z geologického a geochemického hlediska pak města představují nikoliv pouhý zvláštní případ "krajiny", ale zcela nového prostředí se specifickými typy vazeb abiotického i biotického charakteru. Důležitá část těchto vazeb je předmětem výzkumu rychle se rozvíjející discipliny tzv. "městské geologie".
Určujícím prvkem reliéfu Prahy je Vltava, která prodělávala složitý vývoj nejenom v období celého pleistocénu (Q. Záruba et al., 1977), ale zvláště v posledních tisíci letech (E. Mölzer, 1934, V. Dědina, 1924, L. Hrdlička, 1984). Zvlášť důležitá a člověkem značně přetvořená část vltavského údolí ležící v areálu Starého Města a Malé Strany je budována třemi terasami. Jde o maninskou terasu (později označenou jako VIIa, dříve IVa), pod ní ležící terasou újezdskou (VIIb resp. IVb) a nejnižší terasou v úrovni dnešní nivy - tzv. terasou nebovidskou (VIIc rersp. IVc). Povrch maninské terasy leží ve výšce 189-198 m. Její trasa probíhá přibližně Dlouhou ulicí, okrajem Staroměstského náměstí a Jilskou ulicí (Z. Dragoun, 1981, 1982). Povrch maninské terasy nebyl ve středověku zaplavován vysokými vodami, takže byl vhodný pro osídlení. Tato terasa pravděpodobně představuje úroveň se dvěma do sebe vloženými glaciálními cykly, protože směrem po proudu se dále člení do několika úrovní, v nichž známe koryta vyplněná povodňovými hlínami (ústní sdělení V. Ložka). Rovněž obě nižší terasy pravděpodobně představují polycyklický útvar složený jednak z reliktu mladopleistocénní terasy, jednak ze dvou holocénních úrovní. Nejbližší analogií pražských poměrů je niva Labe, ve které A. Zeman s E. Růžičkovou (1993, ústní sdělení) vyčlenili vyšší nivní úroveň datovanou pomocí 14C do období okolo 9 000 let B.P. a nižší nivní úroveň datovanou stejným způsobem do období 4 - 6 000 let B.P. Tyto úrovně by měly odpovídat újezdské a nebovidské terase. Na Vltavě však záhy dochází ke stavbě jezů sloužících ke zvýšení průtoků mlýnských náhonů. Údolí je zanášeno pískem přinášeným z horního toku Vltavy, jejíž hladina se tak postupně zvedá o 3 - 3,5 m (viz kapitolu č. 32). Historie vnitřního města je historií mnoha generací navážek, které pocházejí z bouraček starých domů, sklepů a velkých požárů Prahy. Stavebním odpadem byly nejenom zpevňovány břehy, ale zároveň zaváženo a zužováno koryto řeky, takže např. v Dittrichově ulici, kam běžně zasahovaly jarní vody, dnes leží původní niva až pod 10 m! navážek. Jiným případem je tzv. Rasův vrch v jižní části Cihelné ulice na Malé Straně, který nepředstavuje původní vltavský ostrov, ale rumoviště po velkém požáru Prahy. Zpevňování břehů bylo koncem 19. století završeno stavbou vltavských nábřeží. Přínos písku do vltavského koryta byl do určité míry kompenzován jeho intenzivní těžbou v prostoru mezi Klárovem a Mánesem, kterou máme zaznamenanou na vedutách od doby barokní až do roku 1913 (V. Stretti). Na druhou stranu bylo bláto z pražských ulic a organické odpadky likvidovány tím nejjednodušším způsobem - hozením do řeky např. z Karlova mostu. Pravděpodobně z tohoto důvodu se na jesepovém pravém břehu Vltavy, tj. na Starém Městě, objevují v nivě tmavé polohy s organickými zbytky. Pražské ostrovy se víceméně stabilizovaly v posledních 100-200 létech. Před tím při velkých povodních např. v letech 1118, 12. 8. 1273, 3. 2. 1342, 3. 9. 1359, 16. 8. 1370 , 13. 3. 1373, v únoru 1376, 20. 9. 1378, 5. 12. 1392, 1432, 1499, 1568, 29. 1. 1784, 1845, 1890 aj. měnily pražské ostrovy svůj tvar i počet. Dnešní větší pražské ostrovy často vznikly z několika původně izolovaných písčin (Kampa). Jiné ležící blízko břehu zanikly spojením s břehem (ostrov pod mostem na Klárově). Naproti tomu umělého původu je Císařský i Slovanský ostrov.
Na plánu z r. 1769 od J. Daniela Hubera je velmi výrazně vyznačeno dnes téměř zaniklé koryto Vltavy, které se táhlo přibližně od mostu Svatopluka Čecha ke Schwaigerovu náměstí a Bubenči, kde pod kostelem sv. Gotharda býval rybník, jímající prameny z báze význačné zvodně starého koryta (viz též Záruba, 1948). Paralelně s tímto mohutným korytem zaznamenává veduta menší, jinak nezjištěnou rokli, ústící od tzv. "Struh", ve kterých byl založen původní bubenečský vodovod, do Chittussiho ulice. Obě rokle jsou dnes z větší části zavezeny. V historii pražského osídlení se uplatnila zejména slepá ramena a zazemněné meandry řeky, ležící v úrovni spodních tří teras. Jejich existence je do značné míry spekulativní, protože novějším archeologickým výzkumem nebyly např. na území Starého Města potvrzeny žádné lokální vodoteče, natož rozsáhlejší říční koryta. Tradičním problémem je zejména existence slepého ramena pod staroměstskými hradbami, tj. ve směru ulic Revoluční, Na příkopě a Národní. Již B. Jelínek (1912) zastával názor, že celé dnešní Poříčí je ramenem Vltavy a dokládal jej výkopem pod domem čp. 1043 na Poříčí, který jej měl zastihnout. Záruba (1948) zdokumentoval výplň starého koryta uvnitř domovního bloku mezi ulicemi Na Florenci a Na Poříčí u čp. 1020 a 1024. Koryto mělo směr jz.-sv., takže by dobře navazovalo na linii Národní třídy. Jeho šířka byla 30 a délka 60 m. Záruba rovněž dokládá, že bahnité náplavy sahají na Starém Městě od hradebního příkopu až pod základy domů, kde působí značné statické potíže a odvozuje z toho, že hradební příkop byl zřízen v místě starého koryta. Naproti tomu H. Ječný a kol. (1984) i Z. Dragoun (1988) nenalézají stopy koryta ani u Kotvy ani v jz. části Příkopů. Celý problém je zatím otevřen a nelze jej řešit bez návaznosti hypotetického koryta v místě hradebního příkopu na drobné vodoteče směřující od Vodičkovy ulice, z prostoru Národního muzea, kostela sv. Jindřicha a pramenné mísy Seifertovy ulice. Podle všech dosavadních poznatků byl povrch Starého i Nového Města velmi málo členitý (Z. Dragoun, 1988), ovšem síť sond je velmi nerovnoměrná. Na druhou stranu přirozená niva velkého toku, jak ji známe např. z map povodí Labe z minulého století, je sice plochá a nečlenitá, ale přesto představuje systém ramen a meandrů v různém stupni zazemnění, nízkých (1 - 2 m) a širokých (desítky metrů) agradačních valů, tůněk a louží. Boční toky často neústí do řeky přímo, ale vlévají se do mokřin pod svahy nebo se vsakují dřív než dosáhnou hlavního toku. Niva samotná je však na povrchu poměrně rovná, protože leží v dosahu povodní. Předpokládáme tedy, že podobným způsobem mohla vypadat i oblast Starého Města a že jeho hradby pravděpodobně nekopírovaly široké říční rameno, ale spíš respektovaly a využívaly drobné nerovnosti nivy a přilehlé terasy. V této souvislosti je rovněž zajímavá poměrně obvyklá existence nízkých písečných přesypů ležících na maninské terase, které na sebe soustřeďují starší osídlení (jediná částečně zachovaná lokalita v blízkém okolí Prahy jsou Lahovice). Její pražskou analogií by mohla být lokalita Na písku ležící ve středu klášterního areálu kostela Panny Marie Sněžné (J. Richterová, 1985). Říční rameno nebo jeho relikt mohlo vytvářet i přirozenou fortifikaci pravděpodobného, ale neprokázaného blatného hradiště v areálu Biskupského dvora na Poříčí (Lorenc, 1973).
Mlýnská strouha malostranské Čertovky teče ve směru důležitého říčního ramena, které dále probíhá pod Vojanovými sady, Valdštejnskou zahradou až po hradčanský ostroh, zde se stáčí k východu a ústilo pod bývalou Strakovou akademií, kde stávala význačná studánka. Další zasypaná stará ramena různého stáří můžeme nalézt pod Zlíchovskou skalou, na severním úpatí Žižkova vrchu, východně od Libeňského ostrova a na dalších místech. Často bývají zvodněna (Záruba - Šimek, 1964).
Prameny a potoky O starých vodotečích jsme informováni jen málo. Starší údaje je nezachycují a veduty pracující s umělou perspektivou šikmého nadhledu nebývají technicky schopné zachytit malé změny plochého reliéfu. Určitou informaci rovněž přinášejí pomístní názvy typu "Na louži, Na blátě, Ve strouze, Na rybníčku", ale je nutné interpretovat je značně obezřetně, protože např. název "Na šachtě" v Holešovicích neukazuje na důlní dílo, ale na morový hrob. Za nejvýhodnější považuji vyjít ze známé lokalizace pramene anebo z existence údolní deprese, u které často platí empirické pravidlo o potoku pramenícím v prostřední třetině délky rokle, a s pomocí historických pramenů a dokumentací sond se pokusit rekonstruovat jeho další tok. Na levém břehu Vltavy se setkáváme s Dalejským potokem, zaniklým tokem pod Pavím vrchem, Motolským potokem rozvedeným na Smíchově k zavlažování zahrad. Drobné prameny Kinského zahrady, Petřína a Strahova pocházející z křídové zvodně nebo sekundárních zvodní sesuvných jazyků byly jímány systémem lokálních vodovodů. Důležitým tokem je však deprese zaniklého Malostranského potoka směřující od Tržiště Prokopskou ulicí ke Karlovu mostu. Značně změněn je i dolní tok Brusnice. V záhybu Chotkovy ulice původně u rybníčku stával mlýn. Pod ním tekla Brusnice stokou na Klárov a stáčela se Cihelnou ulicí k jihu, kde za dnešním parkem ústila do Vltavy. Dnes je svedena vodovodní štolou k Železné lávce. Z pramenů jímajících bázi letenské terasy se do poměrně nedávné doby zachovala studánka v zasypané strži v ulici U studánky na Letné. Beze stopy zanikl Dejvický potok tekoucí z brázdy Evropské ulice k Vltavě. Levobřežní potoky jsou dále reprezentovány dobře zachovanými údolími Šáreckého a Únětického potoka. Na pravém břehu Vltavy je situace složitější. Už samotný Botič se dlouhým náhonem zvaným Vinní potok dělil pod Karlovem na dva samostatné toky ústící vedle sebe do Vltavy. Na Botiči stávalo několik mlýnů s rybníčky. Nejstarší vznikl snad již ve 12. stol. pod Vyšehradem. Rovněž zrušené vyšehradské železniční nádraží stojí na ploše bývalého rybníka. Další potok neznámého jména tekl brázdou Kateřinské ulice snad směrem ke kostelu sv. Trojice. Úzký hřbet Skalky tvořený ordovickými křemenci jej odděloval od blízkého toku směřujícího od Faustova domu po severním úbočí Emauzské skály. Pod kostelem tekl téměř přímo k jihu, ale náhle se stočil na západ a ústil do velké říční zátočiny Zítkových sadů, kde se však přibližoval kostelu sv. Trojice, takže mohl strhávat vody Kateřinské ulice (V. V. Tomek, 1892-1901, plán Prahy J. D. Hubera z r. 1769). Významné prameny vyvěrají z báze teras. Známá Jezerka vytékala ve výši 229-230 m z pankrácké terasy a původně vytvářela krátké a dosti strmé údolí, ale již v románské době byla svedena do spádového vodovodu pro Vyšehrad. Deprese ve skalní terase dala vznik jiné důležité pražské studánce - Pučce neboli Svatováclavskému prameni u kostela sv. Václava. Nové Město bylo zásobováno vodami z báze vinohradské terasy. Jednalo se jednak o prameny v hradebním příkopu nad dnešním Národním muzeem, jednak o prameny u starodávné osady sv. Štěpána "Na rybníčku", kde již od 14. stol. existovaly tři rybníčky. Není zřejmé, kam tento tok směřoval. Možné jsou dvě varianty: podle první by stékal přibližně Žitnou ulicí do terénní rýhy v sz. cípu Karlova náměstí a odtud Myslíkovou ulicí, kde máme doklady o existenci strouhy prudce se stáčející (podobně jako u Brusnice) proti proudu na jih, v tomto případě Náplavní ulicí, do Vltavy. Je však možné, že voda od sv. Štěpána stékala (později víme, že byla uměle vedena k zavlažování zahrad) do vlhkého trojúhelníku ulice Vodičkovy, V jámě (dříve známé jako Graben Passen = Příkopová) a Školské. Podle historických popisů je celkem zřejmé, že zde prameny existovaly (V. V. Tomek, 1892-1901), ale víme, že rokle byla záhy zasypána. Další průběh toku je spekulativní: strouha byla vedena Národní ulicí a náhlým ohybem na Jungmanovo náměstí a ve směru Jungmanovy ulice, kde by se již značně přibližovala pramenům "V jámě". Pro existenci poměrně vydatného vodního horizontu svědčí i samotná lokalizace Františkánské zahrady, která jako všechny podobné užitkové zahrady potřebovala k zavlažování dostatek vody. Neméně složitá je otázka toku přicházejícího z báze vinohradské terasy porušeným pruhem křemenců nad Národním muzeem a strhávající podzemní vody Vinohradské třídy. Vydatnost zdejších pramenů byla poměrně značná - 15 l/sec. Při ražbě vinohradského železničního tunelu byla voda svedena do kanalizace (Záruba, 1948). Horní část Václavského náměstí je tvořena rozsáhlým, plochým dejekčním kuželem, který vytváří rozvodí pro dva toky, stékající po obou stranách náměstí do hradního příkopu (L. Špaček, 1978). O levém toku směřujícím od ulice V jámě směrem k Jungmannově náměstí a do Národní třídy jsme se již zmínili. U pravého toku můžeme předpokládat, že obtékal výplavový kužel Václavského náměstí a v prostoru mezi Panskou a Nekázankou ústil do hradebního příkopu. Z. Dragoun (1988) se domnívá, že tato vodoteč by mohla ústit do Příkopů v prostoru kostela sv. Kříže. Další význačný problém je otázka rybníka a jeho odvodnění u kostela sv. Jindřicha. Existence pramene je zde sporná, ale pravděpodobná. Kostel leží v terénní sníženině mezi dvěma plochými výplavovými kužely - od Václavského náměstí a od pramenné mísy Seifertovy ulice. Navíc na Huberově plánu z r. 1769 vidíme již za hradbami města rýhu táhnoucí se ze stráně od Kanálské zahrady směrem ke kostelu. Zdejší vodoteč však pravděpodobně nebyla veliká. Dnes po ní nenalézáme žádné stopy a můžeme se jen domýšlet, že mohla Senovážnou ulicí směřovat k hradebnímu příkopu a do Revoluční třídy. Důležité je, že všechny tři toky - tj. od Jungmannova náměstí, od kostela sv. Kříže a pravděpodobně i od Senovážné ulice se přirozeně zapojují do hradebního příkopu, který navíc leží ve směru starého koryta objeveného Zárubou (1948) na Poříčí, což představuje určitou podporu představě o přirozené hranici Starého Města. Poslední z toků dotýkajících se Nového Města je dobře lokalizovatelný. Leží v prodloužení Koněvovy a Husitské ulice a vytváří rovněž plochý dejekční kužel, který obtéká při svém ústí na maninskou terasu. Průrvou Husitské ulice směřuje na autobusové nádraží na Florenci, ale stáčí se k sv. a posléze za Trocnovskou ulicí stále více k severu přibližně paralelně s Negrelliho viaduktem, ale poněkud východněji. Ústí do Vltavy naproti ostrovu Štvanice. Je zachycen na Huberově plánu z r. 1769. Tento potok měl dvě horní větve. Jeho menší severní větev stékala od Ohrady hlubokým zářezem Koněvovy ulice, jeho jižní větev se napojovala na význačné široké údolí vyplněné několika metry zvodnělých písků, které se táhne od žižkovského nákladového nádraží ve směru Olšanské ulice ke kapli sv. Rocha. Zde v místě "V Jizerách" vyvěralo několik pramenů, které sytily rybníček u kaple sv. Rocha. Voda odtud však nestékala přímo na západ k Vltavě, ale stáčela se příčnou poruchou ležící asi 40 m z. od Prokopovy ulice šikmo dolů do ulice Husitské (Záruba - Pfeffermann, 1943). Nejmohutnějším pražským údolím je široká deprese Rokytky, která vytváří ve své spodní části v dosahu plošné i hloubkové eroze Vltavy údolí soupeřící svými rozměry s Vltavou. Podobně jako u Botiče mohutné, přímé údolí spodního toku kontrastuje s meandrujícím, nepříliš výrazným údolím horního toku. Do určité míry se s analogickou situací setkáváme i u Šáreckého potoka. Jedna velká údolní deprese probíhající od Vítězného náměstí Evropskou ulicí až k Ruzyni je ve skutečnosti odvodňována dvěma toky - údolím Šáreckého potoka a údolím Evropské ulice. Rozvodí vytváří vcelku nepatrný hřbítek u Červeného vrchu. Je pravděpodobné, že pražské potoky využívaly resp. exhumovaly relikty východozápadní třetihorní říční sítě. Svědčí o tom kromě nálezů podkrkonošských polodrahokamů, červených rul kutnohorského krystalinika, úlomků silkret i nálezy pestrých zvětralin v bocích dnešních pražských toků (Bílá skála u Bulovky, Suchdol, Prokopské údolí). Nejméně jsme informováni o drobných vodotečích na území Starého Města. Časté nálezy nivních hlín, nízký a široký agradační val zachycený u Klementina (Záruba, 1948), celkově rovinný charakter území i analogie se středočeskou nivou ukazují spíš na ploché, podmáčené území s "loužemi" (jako např. u kostela Matky Boží na Louži v místě Mariánského náměstí) bez větších vodotečí. Zvodnělá ústí struh a kanály směřující podle vedut i Langweilovu modelu Prahy směrem od Vltavy do města nepředstavují ústí potoků, ale povrchovou kanalizaci a tzv. "čerpadla", tedy místa kam zajížděly loďky a kde vykládaly, tj. čerpaly, převážený materiál.
Několik pražských skal zasahovalo podobně jako dnešní Vyšehrad až do koryta řeky a vytvářelo tak velmi malebnou, dnes již zničenou scenérii. Poměrně nedávno (až v 18. století) byla z vojenských důvodů odlámána Barrandova skála a vytvořena pod ní pobřežní komunikace. Dřívější silnice vedla Čertovou strouhou v Malé Chuchli přes návrší u filmového studia Barrandov do Hlubočep. Bránická skála byla odlámána již před několika staletími a její původní tvar není možné zrekonstruovat. Podle obrazu J. Mánesa z r. 1834 si ji můžeme představit jako analogii Vyšehradu ovšem s několika vchody do jeskyň. Rovněž zlíchovská skála s tehdejším kostelem sv. Filipa a sv. Jakuba spadala přímo k břehu Vltavy.
Na Novém Městě nalézáme tři téměř zaniklé význačné skály. Jedná se především o mohutné skalnaté návrší Skály či Skalky s Emauzským klášterem a se skalnatým hřbetem, pokračujícím ke kostelu sv. Jana Nepomuckého a dále k Vlčí bráně u kláštera sv. Kateřiny (V. V. Tomek, 1866-1872). Velkolepou, ale zničenou dominantou pražského břehu byla Břežská skála, která sahala od kostela sv. Václava na Zderaze až k řece. Její celková výška byla okolo 20 m (Lorenc 1973). Menší skála vystupovala v Resslově ulici a další skalnaté výchozy byly k nepoznání odlámány pod horou sv. Apolináře, ve Viniční ulici a na prakticky všech místech, kde skála vystupovala až na povrch. Např. na vedutě J. Kozla a A. M. Peterleho z r. 1562 má Žižkův vrch tvar Kozího hřbetu s kolmou severní stěnou vytvořenou na struktuře pražského zlomu (je zde odkryt na skalním výchozu přibližně za karlínským kostelem), ale s pozvolnou jižní strání přibližně odpovídající směru vrstev. Jižní svah Žižkova vrchu je však tvořen téměř souvislou lomovou frontou a dále změněn lomovými deponiemi. Lomy zcela změnily všechny křemencové výchozy např. v Libni, na Parukářce, na plochém návrší pod Žižkovskou věží a zejména nad Národním muzeem, kde se ještě v minulém století táhl dlouhý křemencový lom. Poměrně dlouho vzdorovalo lomům návrší na Letné, na kterém např. na vedutách V. Morstadta vidíme nad kaplí sv. Magdaleny skalní amfiteátr s detailně zvrásněnými vrstvami souvrství. Silně změněné je návrší Petřína. Ve velkém lomu mezi Hladovou zdí a svahem Kinské zahrady byly podle Morstadtovy veduty těženy kvádry pískovce o rozměrech až 1 x 1 x 1,6 m a odváženy k dalšímu zpracování přímo na stavbách. Bloky byly podobně jako v románském světě odřezávány pilou a zespodu odráženy klínováním. O lomech ve vápencové části Prahy a na Strahově se nám dochovala řada zpráv, ale méně je již znám široký pruh jámových opukových lomů pod dnešním sídlištěm na Proseku a zcela změněná stráň okraje Prosecké plošiny mezi Čertovým vrškem v Libni a hloubětínskými Hutěmi, která představovala jeden z hlavních zdrojů kamene pro hlavní město.
Těžba nerostných surovin na území Prahy probíhala v několika velkých etapách. Důležité je zejména období v letech 1330-1370, stavba barokní sitadely v 17. století a průmyslové období 19. století. Již roku 1328 vydal král Jan Lucemburský privilegiem, kterým se dovoluje "pro zvelebení města a k jeho lepší a bohatší ozdobě zdarma lámat a brát stavební kámen a vápenec, stejně jako dobývat hlínu a písek v kterémkoliv lomu nebo jámě či pískovně na míli cesty kolem Prahy". Obrovský stavební a tím i těžební rozmach nastal po založení Nového Města Karlem IV. (základní kámen položen panovníkem 26. 3. 1348). Po přidělení pozemku musela totiž stavba začít do jednoho měsíce a dům určitých předepsaných rozměrů postavený z nehořlavých materiálů musel stát do 18ti měsíců. Podobný stavební ruch zažila Praha opět až počátkem 19. stol., kdy zvláště v letech 1810-1830 dochází k velmi rychlé přeměně Prahy. R. 1803 se objevují první chodníky, roku 1817 je povolena výstavba prvního pražského předměstí - Karlína. Po roce 1816 proniká do ulic města dlažba a zároveň probíhá výstavba kanalizace (T. Č. Zelinka, 1955, N. Melniková-Papoušková, 1935). Ve dvou velkých obdobích (14. a 19. stol.) je zvýšenou měrou využíván místní kámen, zatímco pozdně gotická a hlavně barokní doba rozkládá svou stavební a těžební aktivitu na delší časové úseky a často využívá ušlechtilý kámen ze vzdálenějších zdrojů a zejména cihly.
Cihly se zvýšenou měrou uplatňují až od doby Vladislava Jagellonského. Levná cihlářská surovina, desítky drobných provozů rozesetých po celém území Prahy a snadná doprava dřeva vodní cestou ze Šumavy nesmírně podpořily rozvoj města. Např. Dejvice, Karlín a Malá Strana jsou do značné míry postaveny z místního materiálu. K rozvoji lomařství a cihlářství nemálo přispěla již od 14. stol. nařízení pražského magistrátu snažící se zamezit používání hořlavých materiálů. Každé pražské město mívalo své cihelny kombinované s vápenkami. Vápenec byl lámán v Podolí a Braníku a odvážen na vorech do vápenek. Nejstarší cihelny stávaly na břehu řeky jednak kvůli vysoké spotřebě vody, snadné dopravě palivového dříví a odvozu cihel, ale také ze surovinových důvodů - těžily hutné nivní hlíny; písčité partie byly prosívány na písek do malt. Štěrkem se již od doby Jana Lucemburského dláždilo - první velká fáze dláždění pražských ulic probíhá již roku 1331. Malá Strana: Cihelna a vápenice v ohybu Chotkovy ulice je zaznamenána již v roce 1406. Sahala až k městské zdi. Dnes částečně leží na parcele pozemku čp. 149. Tato cihelna je později zvána Královskou. S přestávkami fungovala několik staletí. Nejznámější malostranskou cihelnou je Hergetova cihelna založená roku 1781 za domem čp. 102 stavitelem Františkem Hergetem. Po vyčerpání zásob hlíny sem byly ještě v 19. stol. dováženy loděmi sprašové hlíny z Bubenče. Další pruh malostranských cihelen stával u Újezdské brány při cestě na Smíchov. Byla to zejména cihelna Císařská, kterou si roku 1707 najal slavný stavitel Kryštof Diezenhofer. V roce 1839 ji koupila společnost pro stavbu Řetězového mostu. Jiná cihelna stávala v 18. stol. v prostoru ulice Zubatého. Část malostranských cihelen těžila nivní hlíny anebo výplň starého koryta Vltavy. Skupina újezdských cihelen však již zasahuje do pozice mladých sprašových převějí, takže můžeme očekávat poměrně velké terénnní úpravy při úpatí Petřína, pod Kinského zahradou i ostrožnou Pražského hradu. Je pravděpodobné, že tyto svahy byly ve spodní části pozvolnější. Staré Město: Pás staroměstských cihelen, z nichž část přešla později pod správu Nového Města, sahal od dnešní kavárny Slávie a budovy Akademie k Uršulinkám, Národnímu divadlu až k břehu Slovanského ostrova. Cihelnami a vápenicemi bylo obsazeno dnešní prostranství kláštera sv. Voršily čp. 139. K roku 1379 máme zápis o domu a cihelně zvané Terkléřově u čp. 234 proti zaniklému kostelu sv. Štěpána ve zdi. Při samém staroměstském příkopu stávala další velká cihelna na místě parcely domu čp. 337. Jižněji odtud sahal další pás vápenic a hlinišť patřící Mikuláši Praseti. Vápenice ležící v místě domu čp. 225 byla v roce 1393 zabavena králem Václavem IV. a od té doby zvána "Vápenicí královou", tedy "cimentiburna domini regis". Později byla Mikuláši vrácena. Další vápenice stávaly v nárožném domě čp. 222 v Jirchářské ulici, proti Nové lázni v čp. 227 a na dalších místech. Staroměstské cihelny ležely za branou v Petrské čtvrti v místě zvaném Žič, kde byl rovněž těžen písek (V. V. Tomek, 1866-1872). Podobně jako na Malé Straně, byly i na Starém Městě těženy hlavně nivní hlíny. Nerovnoměrný vývoj nivních poloh však předpokládá selektivní těžbu hlín a písku a zároveň běžné zaměňování cihlářských provozů za vápenické v závislosti na poptávce. Ještě v 19. stol. pozorujeme v závislosti na kvalitě těžené suroviny rychlé změny technologického procesu. Např. libeňské cihelny nad ulicí F. Kadlece po vyčerpání sprašové závěje rychle přešly na zpracovávání zvětralých ordovických břidlic. Cihlářské provozy vykazují i přes nezbytné změny surovin pozoruhodnou setrvačnost - cihelny u Chotkovy ulice nebo v areálu Národního divadla byly v provozu déle jak 500 let. Nové Město: Zejména byly využívány původní staroměstské cihelny - Terkléřova a cihelna Mikuláše Prasete. Okolo roku 1350 byla vystavěna výtečná vápenice na pozemku domu čp. 350 pro potřebu Emauzského kláštera. Stávala na vltavském břehu stejně jako cihelna při ústí Botiče. Novoměstská vápenice byla z Podzderazí přenesena do čp. 247. V pozdější době předpokládáme široké uplatnění cihel z širšího okolí Prahy, protože výstavba cihlové citadely představovala jednu z největších staveb svého druhu v celém tehdejším světě. Nejenom těžba cihel, ale zvláště přesuny zemin vyplňujících bastiony dosáhly obrovských objemů. Zatímco však zeminy pocházely vesměs z hradebního příkopu a po zbourání hradeb jej opět vyplnily, byly pražské cihly často několikrát recyklovány. Rozvoj cihlářství vyžadoval vyrovnané lesní hospodářství a podporoval vodní transport dřeva - vorařinu. Ostatní cihelny: Cihelny vznikaly všude tam, kde to bylo zapotřebí, i když byly magistrátem vykazovány na okraj města. Přesto ještě v roce 1848 exportuje výtečná Ellenbergova staroměstská cihelna vápno i cihly po celé zemi až do Drážďan i dál po Labi. V 19. stol. se většina cihelen orientuje na spraše. Vzniká velmi důležitý pruh cihelen ve starém meandru Vltavy mezi dnešní stanicí metra Hradčanská až do Podbaby. Mnohé cihelny stály u zrodu české archeologie - Baráčkova cihelna na Jenerálce, Meilbeckova cihelna v Bubenči, cihelny v Šárce, cihelna na Veleslavíně pod bývalou politickou školou aj. Jejich celkový počet včetně malých provozů je několik desítek. Podstatně změnily reliéf Prahy. V řadě z nich byly po skončení těžeb vybudovány hřiště, stadiony nebo garáže a mnohé byly opět zavezeny odpadky. Ve své době však nesmírně přispěly k rychlé a poměrně levné výstavbě Prahy.
Přirozený reliéf Prahy byl modelován zejména stavebními úpravami. Některé jsou dodnes dobře patrná. Jiné se zapojily do organizmu města způsobem, že si často nejsme jisti, co byl původní tvar terénu a co vytvořil člověk. Např. slehlé odvaly starých lomů se dají jen obtížně odlišit od svahových sutí anebo středověký umělý zásyp se dá někdy rozeznat od původního terénu jen podle přítomných úlomků cihel. Svahy Havlíčkových sadů dnes působí zcela přirozeným dojmem, přestože byly značně změněny v letech 1901-1909 deponiemi z velké stavební jámy Hlavního nádraží. Přirozeným dojmem dnes např. působí i průkop tzv. "Myší díry" u Chotkovy silnice, který dal svými vojáky prokopat Albrecht z Valdštejna. Při stavebních úpravách byly velmi často zaváženy přirozené rokle a odstraňovány skalní výchozy nebo nerovnosti říčních teras. Jámy po těžbě kamene nebo písku byly velmi rychle vyplňovány odpadky, takže celkově můžeme mluvit o planační činnosti člověka a rozsáhlé ztrátě geomorfologické diverzity. Odpad ze stavebních jam byl využíván jednak na zavážení nerovností, jednak na tvorbu údolních a svahových teras. Údolí i málo vydatných toků byla upravena pro mlýnskou činnost, protože Vltava se svými zátopami představovala sice velký, ale nebezpečný zdroj energie. V širším okolí města dochází již velmi záhy k terasování svahů (1370, nařízení Karla IV. o zákazu dovozu cizích vín) a rozvoji vinařství a zahradnictví. Zvláště v okolí Prahy velmi rozšířené zelinářské zahrady (Nusle, Braník, Podolí) spotřebovávaly velké množství vody odebírané z poříční zvodně anebo zavlažovacím systémem lokálních studní a kanálů.
Na předcházejících stránkách jsme předvedli některé důležité nebo zajímavé příklady antropogenních změn reliéfu. Jaký mají význam pro život města? 1. Zřejmý je především praktický dopad. Další výstavba a asanace města musí respektovat základové poměry. Týká se to především zvodnělých partií starých říčních ramen a lokálních vodotečí, které dnes bývají překryty starými navážkami a tak zdánlivě likvidovány (Malá Strana, Libeň, Olšany). Rovněž staré zavezené lomy s nerovnoměrně sesedající základovou půdou představují určité nebezpečí pro výstavbu a prodražují celá sídliště (Prosek). Velkou pozornost si zaslouží i fosilizované svahové sutě, které mohou být nevhodným zásahem oživeny (viz např. Záruba - Pfeffermann, 1943, Záruba, 1948; Záruba - Šimek, 1964). 2. Staré osídlení pražské kotliny je intimně svázáno se svým přirozeným rámcem. Prehistorická sídliště bývají koncentrována na svazích údolí a na ostrožnách. Město vzniká na suchých místech vltavské nivy. Brody určují průběh komunikací a ty mají vliv na další zástavbu. Kostely jako ohniska osad často nalézáme blízko pramenů a drobných vodotečí. Výzkumem reliéfu zvláště historického centra Prahy se dnes zabývají převážně archeologové středověku, rekonstruující průběh založení a výstavby města (viz např. L. Hrdlička, 1984, Z. Dragoun, 1982, J. Richterová, 1985, J. Čiháková-Dragounová, 1992, Fridrichová et al., 1995). 3. Uchování rozumného životního prostředí i kulturního dědictví Evropy je něčím úplně jiným než ochranou městské zeleně a památkových budov. Význačný rakouský urbanista H. Sedlmayer (1992) zdůrazňuje, že to je především péče o tzv. "ensembles", o krajinné soubory měst nebo jejich částí v kontextu jejich přírodního prostředí. Minulost, ať již geologická nebo urbanistická, není mrtvým přívažkem, ale kapitálem pro budoucnost. H. Sedlmayer považuje za nejzávažnější téma dnešní doby "ochranu proti neživotnému stavění", tj. proti takovému způsobu budování měst, které je studené a odcizené, nejenom protože používá jednoduché geometrické tvary a umělé materiály, ale také protože nerespektuje reliéf a přírodní rámec města, jehož geologický podklad je jeho nedílnou součástí. |
