| Vývoj osídlení pražského území
až po příchod Slovanů Za zhruba 250 000 let oslaví Praha přibližně milionté výročí vstupu lidí na její území. I tak je možné vyjádřit, že lidská historie na tomto malém prostoru uprostřed Evropy trvá již asi 3/4 milionu let. Její počátky byly nesmělé. Příslušníků druhu Homo, kteří se v průběhu doby (jejíž délku je obtížné si reálně představit) vyčlenili z čeledi Homonidů a řádu Primátů a kteří postupně pronikali na toto území, bylo v rámci tehdejší živočišné říše nemnoho. Husté síto času, který od té doby uplynul, pak nemilosrdně prosívalo pozůstatky jejich přítomnosti. Shledávají-li je nyní archeologové na území dnešního hlavního města (jehož plocha nepřesahuje 500 km2), neunese jejich snaha srovnání ani s příslovečnými hledači jehly v kupce sena. Přesto lze právě na vyznačeném regionu Velké Prahy demonstrovat intenzitu zájmů našich předků o toto území, což je i náplní této statě. Další četné archeologické nálezy jsou ovšem známy v rámci listu mapy i za hranicemi Velké Prahy, o čemž svědčí registrace přečetných lokalit s jednotlivými kulturami v Archivu Archeologického ústavu AV ČR v Praze 1, Letenské ul. První lidé nám po sobě zanechali jen málo trvalých stop. Stálá obydlí si nebudovali, užívali nástrojů ze surovin volně se vyskytujících, a do přírody zpočátku nezasahovali tak, aby to na její tvářnosti zanechávalo nezahladitelné stopy. A přesto trpělivá badatelská činnost několika generací archeologů přinesla ovoce. Počáteční stádia lidských dějin na území dnešní Prahy (a nejen tady) se odehrávala souběžně s formováním její krajinné podoby. Historie nazývá toto období paleolitem - starší dobou kamennou - a počítá její trvání na statisíce let. Geologie pojmenovala nejmladší období vývoje Země čtvrtohorami - kvartérem - a rozdělila je na starší pleistocén a mladší holocén. Podle dosavadních znalostí vstoupili první lidé (archantropové, příslušníci druhu Homo erectus) na území uprostřed Čech na počátku staršího paleolitu, geologicky ve středním pleistocénu.
Nejnovější poznatky ukazují, že se první lidé pohybovali na území středních Čech již v nejstarším paleolitu (asi před 1 500 000 let). Svědčí o tom naleziště u Berouna - již mimo list mapy, kde při stavbě dálnice D5 byl objeven soubor industrie - nástrojů z valounů křemene a křemence, který je dosud nejstarším dokladem lidské činnosti z Čech (Fridrich 1997). Přítomnost člověka v dnešní Praze a jejím nejbližším okolí je však doložena až v následujícím období staršího paleolitu (asi 700 - 250 000 let). Starší doba kamenná se vyznačuje jak délkou, tak i dalšími změnami, které postupně formovaly nejen krajinu, ale které také ovlivňovaly veškerou živou přírodu, tedy i vývoj lidí a jejich kultury. Starší paleolit zahrnuje tzv. cromerský interglaciál (dobu meziledovou), tzv. elsterský (= halštrovský) glaciál (dobu ledovou) a část následujícího interglaciálu zvaného holsteinský.
Pražským územím procházely lovecké skupiny na cestách za zvěří a periodicky osídlovaly příhodné polohy, zpravidla na březích vodních ploch, které tvořily zátoky v nejstarším širokém údolí Vltavy především v místech bočních přítoků. Byla to stanoviště vhodná pro lov zvěře. Z vlastního pražského území známe dosud dvě taková stanoviště - Suchdol a Lhotku. Lokalita v Suchdole se nachází v blízkosti Kozích hřbetů, v nadmořské výšce 285 m. V cromerském interglaciálu tu tvořila pleistocenní Vltava zátoku při ústí dnešního Únětického potoka. Podařilo se tu nalézt sekáče a další industrii, zhotovenou z valounů křemene a kusů buližníků. Podobná kolekce byla objevena v prostoru dnešního sídliště mezi Lhotkou a Libuší, v blízkém okolí Prahy pak v Úněticích a Přezleticích. Zejména dnes již proslulé naleziště v Přezleticích (okr. Praha-východ - viz V. Šibrava et al., 1979) poskytlo řadu dokladů, umožňujících nahlédnout do života staropaleolitických lidí. Byli to lovci, jejichž kořistí byla téměř všechna tehdy žijící zvěř od slonů a nosorožců přes koně a bizony až po ryby, ptáky i myši. Kromě početné kamenné industrie tu byl poprvé v Čechách nalezen i kostěný nástroj - hladce obroušené dlátko ze srnčí kosti. Zvláště významný je objev pozůstatků záměrně vybudovaného obydlí a dokonce i ohniště (Fridrich, 1989 a 1997). Střední paleolit zahrnuje mladší část holsteinského interglaciálu, následující saalský glaciál, tzv. eemský interglaciál a část posledního zalednění - viselského (či würmského) glaciálu, t.j. období mezi 250 000 a 50/40 OOO lety. Stále nelze hovořit o trvalém osídlení pražského území, ale oproti předchozímu období byl počet skupin lovců větší a jejich přítomnost patrně častější. Byli to paleoantropové - Homo sapiens sapiens neandertalensis. Nejvýznamnější pražská lokalita tohoto období se nachází v Sedlci, v bývalé cihelně. Zde byly objeveny doklady osídlení ze staršího stupně středního paleolitu v několika superpozicích. Kromě industrie vyráběné především z valounů odtud pochází i ohniště. Lokalita, jejíž nálezy lze datovat do doby asi 250 000 let je jedním z reprezentativních nalezišť staršího stupně paleolitu v Čechách. Svědčí o mnohonásobném osídlování vltavského břehu, o místech tahů zvěře. Nalezišť, která je možno zařadit do mladší části středního paleolitu je známo na území Prahy poměrně dost. Kromě Sedlce, odkud z této doby pocházejí kamenné nástroje a zbytky ohnišť, známe další naleziště z vyvýšených stanovišť, z míst dalekého rozhledu, nebo kontrolujících dobře určité území. Kromě vrchu Ládví v Ďáblicích jsou to i nejnovější nálezy z Jinonic (z dnes zastavěné lokality nad Prokopským potokem), z Petrovic (svah Pod vartou nad Botičem) a další. Z podobné polohy v Libni (z bývalé cihelny Na báních) pochází snad nejkrásnější pražský paleolitický nástroj, svědčící o technologické vyspělosti jeho tvůrce. Je to listový hrot, plochý, dokonale souměrně opracovaný, hrot loveckého oštěpu.
Mladší paleolit (40 000 - 10 000 let př.n.l.) zahrnuje mladší polovinu posledního viselského (= würmského) zalednění. Nositelé jeho kultury (neantropové - Homo sapiens sapiens) se museli vyrovnat s velmi drsnými klimatickými podmínkami poslední evropské doby ledové, kdy v maximech chladných výkyvů byly Čechy zřejmě neobyvatelné. Přesto lze říci, že dobře zúročili dlouhým vývojem nabyté zkušenosti a dosáhli vlastně naší úrovně myšlení, řeči i tvůrčích schopností. K vrcholu dovedli výrobu kamenné štípané industrie i opracování kostí. Specializovaný lov na určité druhy zvířat, jehož počátky lze vysledovat již v mladší části středního paleolitu, se stal základem lidské činnosti. Dokonalá byla technologie výroby štípané industrie. V té době zobecnila čepelová technika, umožňující na jedné straně lepší využití suroviny, na druhé straně poskytující dokonalejší polotovary pro výrobu specializovaných nástrojů, jejichž škála vzrostla oproti střednímu paleolitu přibližně o 1/3. Nejvýznamnějšími kulturami zastoupenými v Čechách jsou v chronologickém pořadí auragnicaniem, gravettien a magdalénien. Nejznámějším mladopaleolitickým nalezištěm je na pražském území Jenerálka, prostor bývalé cihelny (nedaleko místního zámečku). Ve 2. pol. devadesátých let minulého století zde na podnět cihlářského dělníka nalezl tehdejší profesor geologie a paleontologie na pražské univerzitě Jan Nepomuk Woldřich množství rozbitých zvířecích kostí (mamut, nosorožec, bison, kůň apod.), početnou kolekci pazourkové industrie (více než 400 kusů) a ohniště. Nálezy jsou pozůstatkem dlouhodobého velkého tábořiště mladopaleolitických lovců. Rovněž v dalších pražských cihelnách, otvíraných hojně na konci 19. a počátku 20. století, byly objevovány pozůstatky přítomnosti mladopaleolitických lidí. Významný je nález v bývalé Kubrově cihelně v Liboci, odkud pocházejí dokonale opracované kostěné nástroje (šídlo, dlátko). Mladopaleolitickou (aurignackou) lokalitou je zřejmě i vrch Ládví, o jehož významu ve středním paleolitu již byla zmínka.
1. Ze spodnopleistocénní lokality Přezletice O. Fejfarem nalezený a popsaný úlomek údajně lidského zubu (stoličky) byl E. Vlčkem a B. Kyselou determinován jako zub medvědí (viz in V. Šibrava et al., 1979). 2. Nález větší části spodní čelisti (mandibuly) a několika dalších lidských kostí zalitých v sintrech a nalezených na konci minulého století ve výplni (dnes již neexistující) jeskyně Svatého Prokopa u Hlubočep (Vlček, 1952) je podle novějšího ústního sdělení E. Vlčka holocénního stáří. Jedinou vyjímkou je dle fosilizace lidská stehenní kost (femur s kloubní hlavicí), která je pleistocénního stáří. Byla nalezena společně s kostmi mamuta, srstnatého nosorožce, soba a koně. 3. Tzv. "podbabská lebka" vyjmutá rovněž na konci minulého století ze spraší (Vlček, 1956) je (rovněž dle novějšího ústního sdělení E. Vlčka) až z období stěhování národů (okolo 400 let n.l.), takže její pozice v pleistocénním sedimentu byla nutně druhotná. Kolem 10 000 let př.n.l. končí starší část čtvrtohor - pleistocén - několika krátkými klimatickými výkyvy a přibližně 8 000 let př.n.l. začíná holocén, nebo jinak poledová doba. Toto období je ve srovnání s předchozím vývojem relativně velmi krátké, vyplňuje v jeho starší části pozdní paleolit a mezolit. Klimatické změny (postupné oteplování a následný ústup čela severského kontinentálního ledovce do Skandinavie) měly za následek postupné uvolňování evropského kontinentu, lidé i zvěř měli postupně k dispozici větší prostor. To, spolu s relativně krátkým, jen několik tisíc let trvajícím časovým úsekem, vedlo k tomu, že pozůstatků osídlení těchto období je (nejen u nás) méně. Platí to i pro pražskou oblast, odkud můžeme uvést jen pozdněpaleolitické a mezolitické nálezy z Radotína a hlavně početnou kolekci opět z vrchu Ládví. Obě polohy svědčí o tom, že ve způsobu obživy mezolitického obyvatelstva pražského území převládal lov. Výše stručně uvedená nejstarší historie lidské přítomnosti převyšuje v této oblasti délkou trvání více než 70 krát zbývající pravěký úsek vývoje osídlení. Bylo to období, kdy se rod Homo ve svém vztahu k přírodě postupně stával stále svébytnějším fenoménem. Využíváním dlouhodobě hromaděných zkušeností tak (snad po právu) stanul na vrcholu. Začala tak historie jeho ne vždy moudrého panování v přírodě.
Klimatické změny na přelomu pleistocénu a holocénu vytvořily na evropském kontinentu podmínky k přechodu od loveckosběračského způsobu života lidí k životu usedlému, založenému na zemědělství. Poznámka: Již v mladším paleolitu však musíme počítat s tím, že lovecká stanoviště měla charakter trvalejších tábořišť, odkud byly pořádány lovecké výpravy (např. Jenerálka). V našich zemích není zemědělství autochtonní. V době, kdy u nás působily lovecké skupiny mezolitického obyvatelstva, na Předním východě umožnily ekologické podmínky objev možnosti umělého výsevu travin, které byly původně předmětem sběru. Mezi 9. - 7. tisíciletím se zde převratně změnil způsob zabezpečování potravy, a to přechodem k zemědělství. Odtud se pak zemědělství rozšířilo patrně kolonizací přes Anatolii na Balkán a Ukrajinu. Asi v pol. 5. tisíciletí dorazila tato kolonizační vlna do střední Evropy. Jejím projevem je komplex kultur s keramikou lineární (dříve volutovou). Čechy kolonizoval proud postupující ze severozápadní Moravy. Nejstarší nálezy lineární keramiky na území Prahy pocházejí z Bubenče (Rooseveltova ul.), Veleslavína a Vokovic (po obou stranách dnešní Evropské ul. a v místech bývalé cihelny Vídeňské banky) na levém břehu Libockého potoka. Patří 2. (mladšímu) stupni vývoje této kultury. Starší nálezy (1. stupně) pocházejí z pražského okolí např. ze Satenic, ale v samotné Praze dosud zjištěny nebyly. Kolonisté nacházeli ve střední Evropě drsnější podnebí než na jaké byli zvyklí z Evropy jižní či z Karpatské kotliny. Brzy se však přizpůsobili a s novým klimatem se vyrovnali. Svědčí o tom poměrně rychlé obsazení většiny úrodných oblastí v Čechách.
Na území Velké Prahy se neolitické osady rozkládaly zejména v jeho severozápadní části (Liboc, Nebušice, Vokovice, Veleslavín, Dejvice, Bubeneč), na pravém vltavském břehu pak v Bohnicích a v Podhoří. Nové výzkumy ukázaly, že další koncentrace osídlení se prostíraly na jihozápadním okraji města, na katastrech Řeporyjí, Stodůlek a Malé Ohrady. Pravý vltavský břeh měl významnější osady v povodí Botiče (Hostivař, v meandru Botiče východně od hostivařského hřbitova, bývalá Rennerova pískovna, dnes na území Vršovic mezi Botičem a ul. U seřadiště, Na louži a Přípotoční), na Rokytce pak v Libni (okolí Balabenky). Nálezy z Vinoře patří však již k povodí Labe.
Z pražského území nemáme dosud dokonale prozkoumanou osadu s celými půdorysy domů (jako např. z Bylan okr. Kutná Hora nebo Březno okr. Louny). I zde se však osady skládaly z dlouhých domů obdélníkového půdorysu, jejichž konstrukci tvořilo 5 řad kůlů, stěny pak krajní řady kůlů propletené proutím a vymazané hlínou. Části jejich půdorysů byly objeveny v poslední době např. v Bohnicích a Řeporyjích. V blízkosti osad byla pole získávána žďářením. V té době se pěstovala především pšenice dvouzrnka (další druhy pšenic jen málo), v menší míře i ostatní obiloviny a luštěniny. V osadách se nacházejí také různá zahloubení (hliníky, zásobní jámy - sila apod.). Z jejich výplně pocházejí zlomky nádob zdobených ornamenty založenými převážně na obloukovitě, meandrovitě, klikatovitě a spirálovitě vedených liniích. Odtud se odvozuje název nejstarší keramiky - lineární. Další nálezy tvoří kamenné nástroje vyráběné jednak starou technikou štípání (k typům známým z paleolitu přibyly srpové čepelky) jednak z vhodných surovin broušením (sekerky, tesly, dláta ve tvaru tzv. kopytovitých klínů), dále hliněné přesleny ke spřádání rostlinných i živočišných vláken, závaží ke tkalcovským stavům a nástroje kostěné. Zvířecí kosti svědčí o tom, že lov zvěře zcela ztratil při zajišťování obživy význam. V pozdním stupni kultury s lineární keramikou jsou osídlovány výšinné polohy. V Praze tak byla osídlena jedna z nejvýznamnějších pražských archeologických lokalit vůbec - Šárka.
Pokračovatelem kultury lineární se v následujícím obodobí (asi kolem 4 000 př.n.l.) stává kultura s keramikou vypíchanou. Katastr sídlišť se nemění, v hospodářství stoupl podíl dobytkářství a v hmotné kultuře se změnil způsob výzdoby a poněkud i tvar keramických nádob. Poprvé se objevují žárové pohřby (Bubeneč), známe ale i několik hrobů kostrových, jejichž ritus se neliší od předchozího období volutové keramiky. Na konci neolitu zesílil tlak z jihovýchodu doprovázený i nově příchozími skupinami obyvatelstva s moravskou malovanou keramikou (kultury lengyelská a jordanovská). Z tohoto období známe z Prahy první kovové předměty - měděné ozdoby z kostrového hrobu v Ďáblicích.
Kolem poloviny 4. tisíciletí nastala v Čechách situace, kterou lze charakterizovat jako křižovatku kultur. Do počátku 2. tisíciletí se tu vystřídala řada archeologických kultur, prolínaly se vlivy z různých směrů a přicházely i nové etnické skupiny. Pražské území a jeho nejbližší okolí představuje výhodné prostředí pro osídlení. Projevilo se to již v neolitu, kdy sem přicházeli první zemědělci a osídlovali úrodnou půdu zejména v údolích vodních toků. V pozdní době kamenné se začal uplatňovat i členitý terén, který řadou výšinných, strategicky výhodných poloh vytvářel podmínky pro budování chráněných, často hrazených osad. Již ve starším eneolitu, v době kultury nálevkovitých pohárů, známe z Prahy vedle osad v rovinách i několik výšinných sídlišť (Vyšehrad, Zámka u Bohnic, Baba v Dejvicích). Zejména sídliště na Babě, zkoumané v nedávné době přineslo řadu poznatků. Sídliště bylo chráněno hlubokým příkopem, později doplněným i palisádou. Byly tu objeveny půdorysy chat - polozemnic, základy velkého (snad společenského) domu i výrobní objekty. Zvířecí kosti svědší o dobytkářství zaměřeném na hovězí dobytek, prasata, ovce a kozy; ostatní nálezy (zejména časté nálezy kamenných drtidel) o rozvinutém obilnářství. Tak tomu ostatně je po celý český pravěk a vlastně až do současnosti. Nálezy přeslenů a tkalcovských závaží dosvědčují, že se zde provozovala textilní výroba, snad dokonce ve zvláštním okrsku. Pro tuto lokalitu se podařilo získat i přesné datum určující dobu jejího vzniku a stáří největšího rozkvětu na počátek 1. čtvrtiny 3. tisíciletí př.n.l. Ke konci staršího eneolitu zesiluje tlak z jihovýchodu. Jeho výsledkem je proniknutí kultury s keramikou kanelovanou (charakteristické jsou džbánky a amfory zdobené žlábky - kanelurami). Ta se stala podložím vzniku kultury řivnáčské (Řivnáč s. od Roztok). Jejím centrálním územím jsou střední Čechy, zejména pražsko - slánská oblast. Vedle rovinných osad (např. Bubeneč, Kbely), sídlišť na návrších, někdy obehnaných palisádou (Kobylisy), byly hojně budovány osady na strategických polohách chráněných údolími vodních toků. V Praze a jejím nejbližším okolí to jsou Kazín, "Klobouček" na Zlíchově, Butovice, Šárka, Řivnáč, který dal celé kultuře název, Levý Hradec, ve východní části pak Vyšehrad, Zámka u Bohnic, Dubeček. Eneolitickou minulost má i známá lokalita z doby laténské, vrch Hradiště nad Závistí u Zbraslavi. Nálezy řivnáčské kultury svědčí o vysokém ekonomickém standardu tehdejší společnosti, založeném na zemědělství. Vedle těžby a zpracování kamene a rozvinuté výroby kosťařské doznalo značného pokroku hrnčířství. Vysoká úroveň řemeslné práce dovolovala tvarování rozměrných zásobnic i menší, tenkostěnné a dobře vypálené keramiky (džbány, misky, koflíky, tzv. hmoždíře apod.). Výrazným typem jsou dokonale zpracované džbány s tzv. měsíčkovitými uchy (ansa lunata), které vybíhají do zahrocených výčnělků. Zejména na výšinných sídlištích shledáváme stopy vlivů z jihovýchodu (tzv. vučedolské misky), severu (kulovité amfory) či západu. V závěru řivnáčské kultury, jejíž trvání a tudíž možnost více méně nerušeného rozvoje můžeme odhadnout na tři sta let, nastal znovu na kontinentě pohyb. Jeho výsledkem je přítomnost dvou velkých etnických skupin v Čechách: z východu příchozího lidu se šňůrovou keramikou a (o něco později) ze západu proniknuvšího lidu se zvoncovými poháry.
Obě kultury po sobě zanechaly především pohřebiště. Jen ojediněle se nacházejí stopy sídlišť kultury se zvoncovými poháry (Hostivař). Sídliště lidu se šňůrovou keramikou odpovídala pohyblivému způsobu života. Tvořily je zřejmě lehké přístřešky, bez zásobních jam a dalších doplňků obvyklých v pravěkých osadách. Pohřebiště této kultury však svědčí o pravidelných návratech do určitých regionů, neboť výbava hrobů ukazuje, že se na nich pohřbívalo delší dobu. Takové závěry umožňují výzkumy z poslední doby, v Praze např. koncentrace hrobů objevená při výstavbě Jihozápadního města v Jinonicích a Nových Butovicích. Charakteristickými tvary kultury se šňůrovou keramikou jsou poháry s vysokým hrdlem zdobeným otisky šňůry a baňaté amfory. Tvarové bohatství doplňují různé drobné nádobky. Výbavu kostrových hrobů dále tvoří (u mužů, pohřbívaných na pravém boku, hlavou k západu a obličejem k jihu) sekery, sekeromlaty a pazourkové nože či srpy. Ženské hroby (s kostrami na levém boku, hlavou k východu) obsahují ozdoby z korálků vybroušených z lastur, závěsky ze zvířecích zubů a ojediněle se v nich vyskytují i měděné spirálky - naušnice či záušnice. Poznámka: Dosud nejbohatší hrob této kultury v Čechách byl objeven v r. 1975 v Čimicích. U kostry byly nalezeny 3 nádoby, pazourkový nůž, zlomky lastury, kostěný korálek, celkem 1435 kroužkových korálů z lastur velevruba a perlorodky říční, které tvořily jeden menší a jeden mohutný, šestiřadý náhrdelník položený na hrudi, dále dva náhrdelníky z provrtaných zvířecích zubů (převážně psích) a jejich napodobenin z kosti. Výbava kostrových hrobů kultury zvoncových pohárů (v nichž byli mrtví pochováváni ve skrčené poloze), tvoří kromě keramiky i nástroje z pazourku, zvláštní kostěné knoflíky, v mužských hrobech destičky chránící ruku před zpětným nárazem tětivy luku. Význam luku pro tuto populaci zdůrazňují i nálezy miniaturních luků, obvykle vybroušených z kosti. Dost často se vyskytují i měděné předměty: jehlice, šídla nebo malé dýčky. Pohřebiště této kultury známe ze 33 nalezišť. Největší bylo v okolí dnešního Kobyliského náměstí. Naproti tomu sídlištní nálezy pocházejí jen ze tří nalezišť (Hostivař, Košíře, Krč). Kultura zvoncových pohárů se účastnila na vzniku kulturní náplně starší doby bronzové v Čechách, která se (opět za působení podnětů z Karpatské kotliny) začala formovat na konci pozdní doby kamenné. Byla nazvána kulturou únětickou podle pohřebiště, které objevil v r. 1878 roztocký lékař Čeněk Rýzner v Úněticích u Prahy. Poznámka: Č. Rýzner byl m.j. současníkem Mikoláše Alše. Ten se s ním seznámil za svého suchdolského pobytu. Rýznerovy nálezy poskytly Alšovi inspiraci pro některé atributy postav jeho obrazů.
Centrální oblastí únětické kultury byly Čechy, zvláště pak jejich střední část, zejména pražsko-slánská oblast. Odtud je známo nejvíce sídlišť i pohřebišť. Obydlí tvořily nadzemní kůlové domy. Jejich pozůstatky byly objeveny na několika místech v Praze (Lysolaje, Lipence), celý půdorys o celkové ploše 96,6 m2 se podařilo odkrýt při výstavbě masokombinátu v Čakovicích. Osídleny byly i některé známé výšinné polohy (Zámka u Bohnic, Šárka, Dubeček, Vraný, Pohoří), zvláště v mladé únětické kultuře, kdy do Čech pod nově zesíleným jihovýchodním tlakem pronikají prvky a snad i skupiny obyvatelstva z území moravské věteřovské kultury. Nálezy hmotné kultury jsou početné a velmi různorodé. Vedle dokonale zpracované, tvarově rozmanité keramiky se poprvé ve větší míře vyskytují kovové předměty: bronzové sekyry, dláta, dýky, z ozdob především různé typy jehlic, náramky, záušnice. Bronzové předměty přinášel obchod, stejně jako jantarové a skleněné perly, ale zčásti byly vyráběny i v místních osadách (nález hlinité formy na sekeru z Vysočan, pískovcové formy na dýku z Hostivaře). Z této doby pocházejí z pražské oblasti také první nálezy zlatých předmětů. V r. 1985 bylo při stavbě Jihozápadního města, obytného souboru Nové Butovice, objeveno pohřebiště s více než 30 hroby. Jeden z nich obsahoval i 4 záušnice z 23 karátového zlata o celkové váze 25 gramů. Z Prahy pochází rovněž několik hromadných nálezů bronzových předmětů. Nejznámější je poklad náramků z Bubenče a poklad nádherných bronzových dýk nalezený na samé hranice pražského katastru na Kozích Hřbetech u Únětic.
Únětická kultura vyplňuje starší dobu bronzovou, v rozmezí asi 1 800 - 1 500 př.n.l. Střední dobu bronzovou charakterizují v Evropě mohylové kultury, vzniklé již pod zmíněným vlivem z jihovýchodu. Vyznačují se větší pohyblivostí a proto i menším počtem sídlištních nálezů. Taková je situace i na území Velké Prahy. Název vypovídá o způsobu pohřbívání pod mohylami, ale v oblastech intenzívně a dlouhodobě zemědělsky obdělávaným se s mohylami nesetkáváme. Praze nejbližší mohylové pohřebiště bylo prozkoumáno v lese u obce Velká Dobrá na Kladensku. Pražské hroby této kultury dnes mohyly nekryjí. Byly objeveny např. v Hloubětíně a Braníku a vyznačují se kromě keramických milodarů i početným bronzovým inventářem (hrob z Hloubětína nalezený v okolí dnešní ulice U Elektry obsahoval kromě 4 nádob i bronzový meč, dýku, sekerku a 6 šipek). Frekvence mohylových nálezů ukazuje, že osídlení ve střední době bronzové poněkud prořídlo, zřejmě i v souvislosti se zhoršením klimatu. V celkovém vývoji pravěku Evropy se však jedná o etapu významnou. Právě od střední doby bronzové počíná na velké části kontinentu formování kulturního a etnického celku, který později Herodotos (a po něm další) nazvali Keltové. Západní polovina Čech tvořila patrně nejvýchodnější součást tohoto území.
Mladší a pozdní dobu bronzovou, období trvající 500 - 600 let, vyplňuje ve středních a severozápadních Čechách kultura knovízská a její pokračování, štítarský stupeň. Osídlení se koncentruje v zemědělsky výhodných polohách, zejména v blízkosti vodních toků. V mladší knovízské kultuře a ve štítarském stupni se opět osídlují i některé výšinné polohy (Šárka, Zámka, Bohnice), ale o příčinách vzniku a úloze těchto osad nemáme dosud téměř žádné informace.
Období pozdní doby bronzové v sobě zahrnuje počátky následujícího vývoje - kultury bylanské. V mladší době bronzové dosáhla hustota zemědělských sídlišť maxima v dosavadním pravěkém vývoji. I když jejich celkový počet (jen na území Prahy je známo kolem 150 osad) musíme rozložit na poměrně dlouhý časový úsek, přesto tvoří knovízská kultura jeden z vrcholů pravěkého osídlení středních Čech. Vzdálenost osad např. v povodí Botiče nepřesahuje 700 m, jinde vznikají plošně rozsáhlé sídelní aglomerace, vzdálené od sebe rovněž na dohled (Jinonice, Řeporyje - Malá Ohrada, Stodůlky). Hustá síť osad překročila zřejmě ekonomicky i ekologicky únosnou úroveň. Značné odlesnění krajiny spolu s klimatickým výkyvem, který se pro toto období předpokládá, vedlo k celkovému zhoršení životních podmínek a k následnému prořídnutí osídlení. Hmotná kultura knovízské kultury svědčí o vysoké úrovni různých výrobních odvětví, založené na rozvinutém zemědělství (ke sklizni se např. užívalo bronzových srpů). Nálezy ze sídlišť prozrazují známky hromadné výroby keramiky (Stodůlky - kumulace hliníků a pecí). Knovízské nádoby skutečně představují výrobky vrcholné hrnčířské úrovně. Tenkostěnná jemná keramika, jejíž povrch často pokrývá lesklé tuhování, i rozměrné nádoby prozrazují zručnost tehdejších hrnčířů. Pestrá paleta bronzové industrie (vedle ozdob a zbraní zahrnuje např. i břitvy) je výsledkem rozvinutého kovolitectví. Po vyčerpání přístupných ložisek primárních surovin sloužily k výrobě i opotřebované a poškozené předměty. Vedle depotů hotových výrobků patří hromadné nálezy této druhotné suroviny k charakteristikám knovízské kultury.
V pohřebním ritu té doby převažují žárové hroby. Rituální kostrové pohřbívání je v knovízské kultuře velmi vzácné. Charakteristické jsou však nerituální kostrové pohřby na sídlištích (Vokovice - Veleslavín, Bubeneč, Motol, Hloubětín). Jsou nejrůznějšího druhu: od pietně uložených koster až po jednotlivé, někdy rozštípané kosti nebo části koster pohozených na povrchu nebo v sídlištních jámách. Přes veškerou snahu se archeologům tento jev nepodařilo jednoznačně vysvětlit. Je pravděpodobné, že motivů bylo více a není vyloučeno, že jedním z nich byla i (rituální?) antropofágie.
Počátky doby železné jsou v různých částech Evropy časově odlišné. Nejstarší železo ve středních Čechách je doloženo v jednom z knovízských hromadných nálezů bronzových zlomků z Prahy - Suchdola, kde v hroudě bronzoviny tkví i zlomek železné tyčinky. Stejně jako jiné podobné nálezy v žádném případě nesvědčí o domácím zpracování železa. Přesto, že se pražská oblast nachází v pásmu povrchových ložisek železných rud, pocházejí první doklady o zpracování rudy až z mladší části starší doby železné (halštatské, podle známého pohřebiště v Hallstattu v Rakousku). Z Prahy je známe ze sídliště (prozkoumaného v roce 1953) v Hloubětíně, které lze datovat asi na přelom 6. a 5. stol. př.n.l. Poznámka: Je jistě zajímavé si uvědomit, že v r. 776 př.n.l. se uskutečnily první olympijské hry, že podle tradice v r. 753 př.n.l. byl založen Řím a že v období od 6. a 5. stol. vznikaly dodnes obdivované plody duchovní kultury, řecké tragedie a komedie. Už v první pol. 6. stol. př.n.l. vznikla první filozofická škola v maloasijském Milétu. Střední Evropa se v té době nacházela přibližně v půli doby železné. Starší dobu železnou (halštatskou) reprezentuje ve středních (a severozápadních) Čechách kultura bylanská (podle pohřebiště v Bylanech u Českého Brodu, zkoumaného v letech 1895 - 1897). Pražské území je jedním z hlavních regionů této kultury, ve srovnání s ostatními také nejsevřenější a s největší koncentrací nalezišť. Dobu halštatskou zastupuje na území Velké Prahy téměř 130 nalezišť, z toho 80 sídlišť. Trvání bylanské kultury lze odhadnout asi na 350 let. V jejím vývoji se projevují změny nejen na znacích hmotné kultury, ale i proměně stavu osídlení. Ačkoliv je počet osad ze staršího a mladšího období v Praze celkem vyrovnaný, jejich rozloha se v mladším období zvětšuje. Navíc se osídlení rozšiřuje i prostorově, ve smyslu vzniku nových sídlišť hlavně v její severovýchodní části, která byla ve starším období téměř bez nálezů. Kromě sídlišť známe z Prahy asi 30 hrobů a hřbitovů se žárovými nebo kostrovými pohřby. Bylanské hroby lze podle úpravy hrobové jámy a množství milodarů rozdělit do několika skupin, které zřejmě odpovídají postavení pohřbených a obrážejí tak členění tehdejší společnosti. Na jednom konci této řady jsou jednoduché mělké jamky o průměru několika desítek centimetrů se spálenými kůstkami na dně nebo v nádobě, zpravidla překryté mísou. Na opačném konci "žebříčku" pak rozměrné komorové hroby, kryté mohylovým násypem, v nichž byl nebožtík uložen na čtyřkolovém voze. Další milodary tvoří součásti koňských postrojů, početná keramika, případně další předměty. V r. 1986 byl takový hrob objeven v Praze - Vinoři. Kromě pozůstatků čtyřkolového vozu obsahoval nejméně 17 nádob, mezi nimiž nechyběla malovaná keramika, vědro (tzv. situlu) z bronzového plechu, trojici udidel a velké množství bronzových a umně kovářsky zpracovaných železných součástí koňských postrojů. Archeologové však nalezli jen část původní výbavy, neboť hrob byl již v pravěku vyloupen. V mladším období bylanské kultury se znovu začínají budovat sídliště na strategických polohách. V Praze byly v té době osídleny Šárka, Zámka u Bohnic, lehčí opevnění bylo objeveno na ostrožně na Farkách v Praze - Tróji, hradba z kamene a hlíny doplněná příkopem chránila hradiště v Hostivaři. Nejznámějším a také největším hradištěm z této doby je Závist u Zbraslavi, těsně za dnešními hranicemi Prahy. Dosavadní výzkum tu odkryl kultovní okrsek s kamennými stavbami, pozůstatky mohutného opevnění i rozsáhlé předhradí. Svou plochou přesahující 90 ha zaujímá přední postavení mezi soudobými českými hradišti. Některá z těchto opevněných sídlišť zanikají ještě v průběhu doby halštatské (Hostivař), jiná zanikají s počátkem následujícího, laténského období.
V závěru doby halštatské se v pozdní bylanské kultuře objevují prvky kultury laténské (podle naleziště La Tane na břehu Neuchatelského jezera). Jejími nositeli byli Keltové. Již výše bylo toto etnické společenství zmíněno v souvislosti s konstatováním, že Čechy zčásti patřily k jeho krystalizačnímu území. Historické zprávy poprvé uvádějí Kelty v 5. stol. př.n.l. Většina zpráv antických pramenů se týká vojenských tažení Keltů a proto se obvykle hovoří o keltské expanzi.
V archeologických pramenech se tehdejší situace projevuje zánikem většiny sídlišť v průběhu starší doby laténské (tak končí např. velká sídelní aglomerace na území Bohnic a Troje, rozvíjející se od počátku mladší bylanské kultury). Skončilo i pohřbívání na pohřebištích, kde poslední hroby lze datovat do staršího laténského období. Zanikla i opevněná sídliště. Nejdéle vzdorovalo asi hradiště nad Závistí. Výzkum odhalil, že se celkem třikrát stalo cílem útoku a pokaždé se vzchopilo k obnově. Konečný zánik nastal přibližně v 1. čtvrtině 4. stol. př.n.l.
Charakteristickým projevem keltské přítomnosti jsou pohřebiště z plochých kostrových hrobů. Na území Prahy se koncentrují po obou březích Vltavy a sledují i toky potoků, s vyjímkou jižního a východního okraje pražského katastru. Hroby bojovníků obsahují zbraně (meče, štíty, kopí). V ostatních hrobech tvoří početné milodary především kovové ozdoby (náramky, nánožní kruhy, spony apod.). Zatímco kostrových hrobů bylo objeveno na území Prahy více než dvě stovky, sídlištní nálezy jsou jen ojedinělé. Jejich nedostatek není náhodný a svědčí o tom, že ve 4. a 3. století nebyly poměry příznivé pro život a práci v osadách. Teprve ve 2. stol. se situace znovu uklidňovala; přesto známe sídliště jen nedokonale. Zdá se, že se v Praze koncentrovala spíše na západě katastru, v blízkosti ložisek železné rudy. Faktem ale zůstává, že poznání keltských osad je jedním z úkolů, které před pražskými archeology dosud stojí. Na konci 2. století př.n.l. začíná budování oppid. Tato opevněná střediska osídlení vznikají v této době v celé západní a střední Evropě. V Čechách a na Moravě je jich dosud známo 8. Největší z nich je právě na hranicích Prahy. Je jím Závist u Zbraslavi, kde po dvou stech letech, která uplynula od zániku pozdně halštatského a časně laténského hradiště, bylo vybudováno nové opevnění. Tentokrát zahrnovaly hradby kromě vlastního vrchu Hradiště i polohu Šance, oddělenou Břežanským dolem. Celková rozloha oppida tak obnáší asi 157 ha (druhé největší oppidum v Čechách, Stradonice nad Berounkou, měří asi 82 ha, a nejmenší české oppidum Hrad u Nevězic okr. Písek má plochu kolem 15 ha). Oppida byla nejen středisky osídlení, asi i správy, kultu, rozhodně výroby a obchodu (na Závisti byla objevena dílna na odlévání mincových polotovarů), ale měla sloužit i jako útočiště obyvatel z okolí a jejich stád. Bylo toho zapotřebí, neboť na severu Evropy začal pohyb germánských kmenů, které se tlačily k jihu. Jejich nájezdy nakonec způsobily zánik keltských oppid v posledním desetiletí před změnou letopočtu a znamenaly i konec keltského osídlení Čech. Relativně klidný vývoj byl Keltům dopřán po dobu necelých dvou století. Přesto má období keltského osídlení význam zcela mimořádný. Nejen proto, že keltský kmen Bójů dal údajně naší zemi jméno Bohemia, ale proto, že Keltové dovršili na našem území pravěký vývoj. Zkušenosti, které nasbírali na svých taženích, významně obohatily jejich vlastní fond vědomostí. Úroveň keltského hutnictví, kovářství, šperkařství, stavitelství i dalších oborů, snese srovnání s úrovní středověku. Mnohokrát již bylo řečeno, že k nám přinesli i znalost hrnčířského kruhu a rotačních mlýnků na obilí. Existenci vyspělých řemesel, kterou dokazují již milodary v kostrových hrobech a později předměty z oppid, umožňovala vysoká úroveň zemědělství, využívajícího předností železných nástrojů. Keltové také jako u nás první razili mince; zlaté se později nazývaly "duhovky", neboť byly sbírány zvláště po dešti, když se objevila duha. Období, které pak následovalo, je dlouhou dobou celkového úpadku. Od změny letopočtu do příchodu Slovanů První čtyři století po narození Krista se označují jako doba římská. S výjimkou obchodních cest Římané do Čech nevstoupili. Hlavním činitelem se tu staly germánské kmeny, zejména Markomané, kteří vytlačili keltské obyvatelstvo a jeho zbytky asimilovali. Markomanský vládce Marobud se snažil vybudovat jakýsi státní útvar, jehož centrum a vládcovo sídlo snad bylo ve středních Čechách. Konkrétní místo neznáme, ale četné importy, které sem směřovaly z italských i provinciálních dílen, jsou svědectvím významu místních velmožů. Kostrový hrob objevený v r. 1948 v Bubenči obsahoval např. mimo jiné milodary i soupravu čtyř bronzových nádob (velkou mísu s pohyblivými uchy, pánev, naběračku a konvici). Jsou to výrobky italských řemeslníků, které se do zdejšího "barbarika" dostaly prostřednictvím provincie Noricum. Obvyklý ritus je ale žárový, s jednoduchými popelnicovými hroby. Sídliště se koncentrují u vodních toků, často v inundaci, a svědčí tak nepřímo o relativně suchém podnebí té doby. Vedle keramiky tvoří významnou součást nálezů i spony. Především ony svědčí o standardizované výrobě a umožňují chronologické určování nálezů. Značný podíl mají i železné předměty - produkty domácích dílen. V nedávné době byly "železárny" z této doby objeveny na hranici katastrů Řeporyjí a Ořecha, velké centrum železářské výroby bylo i v Bubenči, v pásu podél Vltavy od Císařského mlýna do Podbaby. Historické události kolem markomanských válek dělí dobu římskou na starší a mladší, trvající do 5. stol. n.l. Katastr nálezů se podstatně nezměnil, převažují ale nálezy hrobů. V Praze sem patří např. pohřebiště v Dejvicích a Bubenči, Veleslavíně a Dolních Chabrech. Rozdíly se projevují v hmotné kultuře: mění se jak styl keramiky, tak tvary spon. Markomanské obyvatelstvo zřejmě zčásti zůstalo a smísilo se s jinými skupinami polabských Germánů.
Od 5. stol. n.l. se datuje období stěhování národů. Je to doba nových kmenových přesunů po pádu římského impéria, k nimž dal podnět hunský vpád od východu. Následující dvě století patří archeologicky k málo osvětleným obdobím nejen na území Prahy, ale v Čechách vůbec. Velká část nashromážděných pražských nálezů vzala za své na konci války a nových pramenů přibývá jen zvolna. Frekvence lokalit je relativně malá a rozhodně nedovoluje uvažovat o souvislém hustém osídlení. Převažují kostrová pohřebiště, koncentrující se v Praze především v dejvicko- bubenečské oblasti. Některé hroby měly bohaté milodary, mezi mimiž nechybí pozlacené spony, často je ale archeologové nacházejí již vyloupené. V hrobech starší části stěhování národů chybí zbraně a tak se zdá, že přes rušné události, které zasáhly Evropu, byl v české kotlině relativní klid. Ten skončil koncem 5. stol., kdy sem pronikli noví příchozí podél Labe. Zanechali po sobě rovněž kostrové hroby: mužské se zbraněmi (meče, kopí, šípy, štíty), ženské se šperky. I tyto hroby datované do 6. a počátku 7. stol. nacházíme především v Bubenči a Podbabě, ojediněle i jinde (Hostivař). V severním levobřeží Vltavy byly zřejmě i osady, asi kolem přechodů přes řeku.
Od 2. pol. 6. stol. pronikaly do Čech skupiny slovanského obyvatelstva. Nejstarší slovanské památky, nálezy tzv. pražského typu, se vyskytují zejména na Kolínsku a Poděbradsku, v Praze a okolí a dále v Poohří a v Podkrušnohoří. V Praze se soustřeďují kolem Vltavy (např. u Roztok) a některých potoků. Ve srovnání s honosnými nálezy z předchozích období působí tyto památky velmi prostě. Jednoduché vázovité, v ruce modelované nádoby, málo nástrojů, žádné zbraně a téměř žádné ozdoby. Typické jsou malé polozahloubené sídelní objekty s kamennou pecí (převážně v sz. nároží). Přesto jsou tyto neokázalé nálezy svědectvím příchodu lidí, kteří tuto zem neopustili. Zahájili novou etapu našich dějin, která trvá dodnes. |
